IN THE CITY || Fanfiction

4. chapter ♦ That's the reason why

„To je jeden z důvodů, proč jsem ráda, že nejsem bohatá.“ řekla Dianne a krátce zasmála, jen jsem nad jejími slovy zavrtěla pobaveně hlavou a přehodila batoh přes rameno. Už to byl týden, co jsem chodila do téhle školy, za tu dobu jsem se spřátelila s Dianne. Myslím, že nikoho lepšího jsem tady ani potkat nemohla, byla milá, přátelská, možná občas trochu upovídaná, ale to mi nevadilo. Vždycky jsem byla spíš ten, který radši naslouchá. Divila jsem se, že ostatní jí přehlížejí a nepřijmou jí mezi sebe. Vysvětlila mi to tím, že na téhle škole je jenom díky stipendiu a tím pádem nezapadá mezi ostatní.

„O čem se tady vy dvě bavíte?“ ozval se najednou za námi známý hlas, patřil Nathanovi. Byl to kamarád Dianne a teď bych mohla říct, že i můj. Objal každou z nás jednou rukou kolem ramen a střídavě na nás koukal, pokračovali jsme v chůzi po chodbě, která se teď hemžila studenty, protože byla přestávka.

„O tom, jak jde Audrey po škole na pozdní oběd, protože její nevlastní táta potřebuje uzavřít nějakou smlouvu a ona u toho z nějakého nevysvětlitelného důvodu, nemůže chybět.“ vysvětlila za mě Dianne a její tón hlasu zněl znechuceně, nebo jak bych to měla říct. Nechápala tyhle věci a já upřímně taky ne, neměla jsem ani nejmenší ponětí, proč tam musím být taky.

„Stačí, když se budeš chovat nevhodně, příště tě raději nechají doma. Věř mi, znám to z vlastní zkušenosti.“ řekl Nathan se smíchem. Protočila jsem nad tím oči, ale taky se zasmála. Nathan sršel vtipem a takovou energií, že jste se jednoduše s ním museli smát, i když vám do smíchu moc nebylo. Navíc dokázal úžasně imitovat jak slavné osobnosti, tak i normální lidi. Dokázal mi to včera před odpoledním vyučováním, kdy předvedl pár herců s jejich slavnými hláškami a taky, když imitoval pana Montgomeryho, učitele biologie, který měl takové divné specifické pohyby. „Jinak už ses rozhodla pro ten nepovinný předmět? Doufám, že jo, a že to je divadlo.“

„Ještě ne, pořád nevím, co si vybrat, protože všechny, upřímně, stojí za nic. Do školního orchestru vážně nechci, organizovat různé akce už vůbec ne, a kdybych náhodou chtěla do sboru, tak neumím zpívat. Školní noviny psát nechci a všechny jazyky jsou jenom pro pokročilé, takže jak tak koukám, asi v tom divadle skončím.“ když jsem domluvila, povzdychla jsem si a zastavila se, protože jsem si potřebovala vyzvednout ještě pár věcí ze skříňky a my stály právě teď na místě, kde se křížily dvě chodby. „No, já si musím ještě pro věci. Uvidíme se na hodině.“ rozloučila jsem se s nimi a odbočila doprava, zatímco oni šli pořád dál rovně. Když jsem byla skoro u skříňky, zahlédla jsem Stylese, jak jde proti mně se svým kamarádem, zase se něčemu spolu smáli. Naše pohledy se na chvíli střetly, ovšem oba jsme je ve stejnou chvíli odvrátily, takhle to šlo celý týden a popravdě, nestěžovala jsem si, dokud neřekne moje tajemství, budu spokojená, a podle všeho, to samé platí i pro něho.

Nechala jsem se zavést číšníkem ke stolu, u kterého seděla moje matka, Greg a nějaký muž stejného věku jako on. Zrovna si na něco připíjeli, což jsem poznala podle toho, jak jejich skleničky s drahým vínem cinkly, když do sebe slabě narazily.

„Ehm, zdravím.“ pozdravila jsem je všechny, když jsem stála u kulatého stolu, který byl luxusně prostřen pro pět osob. Všichni na mě upřeli v tu chvíli své pohledy, nervózně jsem jim je oplatila a potom se usadila na volné místo, vedle mamky. Místo po mé levačce bylo volné, což mě trochu udivilo, ale nějak jsem to neřešila.

„Ty jsi zajisté Audrey, že?“ promluvil najednou ten neznámý muž, přikývla jsem a trochu sebou zavrtěla, abych se usadila pohodlněji na židli. „Rád tě poznávám, já jsem William.“ představil se mi a přitom se usmál, nevím proč, ale přišel mi odněkud povědomý, ovšem přišlo mi to jako hloupost, odkud bych ho asi tak mohla znát? Trochu jsem zavrtěla hlavou, abych vyhnala tyhle myšlenky z hlavy. „Můj syn přijde za chvíli a budeme se moc pust-“ řekl, ale najednou se zarazil a jeho pohled směřoval někam za mě, otočila jsem se a přitom se trochu zamračila, když jsem uviděla jeho. „Už je tady.“ řekl, přičemž já nespouštěla pohled z Harryho, který se k nám blížil. Rukou si prohrábl vlasy, předtím, než mě zaregistroval. Měla jsem pocit, jako kdyby se trochu zarazil, ale nejspíš se mi to jen zdálo. „Rád bych vám představil svého syna Harryho. Posaď se synu.“ řekl William a mávl rukou na volné místo vedle mě, přišlo mi zvláštní, že se chová takhle mile ke svému synovi, zatímco, před týdnem na něho křičel, že ho vydědí. Greg s mojí mamkou ho pozdravili a já zamumlala něco jako pozdrav, ovšem ten nejspíš to nikdo neslyšel. „Tohle je Greg a jeho snoubenka Elizabeth. A toto je Audrey, její dcera.“ představil nás všechny jeho otec.

„Rád vás poznávám.“ řekl Harry chraplavým hlasem a přitom se na jeho tváři objevil úsměv, byl stejně charizmatický jako jeho otec. „S Audrey se známe ze školy, že jo?“ otočil se na mě a přitom trochu povytáhl obočí. Přikývla jsem a pak se natáhla pro skleničku, ve které byla voda. Neměla jsem žízeň, ale byl to dobrý způsob, jak jsem nemusela mluvit.

„To je skvělé, že si Audrey už našla nějaké přátelé.“ řekla mamka nadšeně a přitom se jí na tváři objevil široký úsměv, stejně takhle se usmívala, když jsem jí řekla, že jsem první den zvládla v pořádku a bez problému. Nemohla jsem jí říct, že se to vrátilo, protože po dlouhé době vypadala tak šťastná a nadšená, neměla jsem to srdce jí to zkazit. Viděla jsem periferně, jak se nad tím jenom Harry pro sebe trochu pobaveně zašklebil, nedivila jsem se mu, nejspíš do téhle doby nevěděl moje jméno a teď jsme byli podle mojí mamky přátelé, jak ironické, vzhledem naší situaci.

Po chvíli se rozběhla konverzace, ovšem já se do ní moc nezapojovala, raději jsem si plně vychutnávala jídlo, které jsme měli. Bylo vážně výborné, čemu se nejspíš nedalo ani moc divit, když tohle byla jedna z nejvyhlášenějších restaurací, což byl taky důvod, proč mi mamka včera připravila šaty, které jsem si měla obléct. Překvapivě se mi líbily, byly tmavě modré koktejlového střihu a měli krajkové tříčtvrteční rukávy, stejně tak i výstřih byl zakrytý krajkou. Cítila jsem se v nich dobře, i přesto, že jsem raději preferovala obyčejné tričko a rifle.

„Harry, co kdybys provedl Audrey po Londýně? Není zase tak moc pozdě a podle toho, co jsem slyšel, tak tady zatím skoro nic neviděla.“ řekl William a mě při jeho slovech zaskočilo sousto, které jsem měla zrovna v krku. Trochu jsem se zakuckala a rychle se napila, doufala jsem, že nás z toho Harry nějak vymluví, protože se mu to nebude líbit stejně tak, jako mě, ale on udělal naprostý opak.

„Proč ne?“ odpověděl Harry. Podívala jsem se na mamku a Grega, myslela jsem, že řeknou, že to není vhodné, ale oni se jenom usmáli a kývli. Povzdychla jsem si nad tím, že nejspíš nebudu tak za hodinku doma a nebudu si volat přes Skype s Danielem.

„Proč zastavuješ tady?“ zeptala jsem se a tím jako první promluvila po půlhodinové cestě v Harryho autě. Na jednu stranu jsem byla ráda, že konečně zastavil, protože řídil opravdu nebezpečně, jel rychle a přitom se tvářil, že to má pod kontrolou, ovšem tím jsem si nebyla tolik jistá. Ale na druhou stranu jsme stáli před luxusním domem na okraji Londýna a mě bylo jasné, že tohle rozhodně není nějaké prohlídka města.

„Pojď.“ řekl, jako kdybych se na nic neptala a přitom vystoupil z auta, udělala jsem to samé a zavřela dveře, spíš jsem s nimi třískla, nechtěně. Harry se trochu zamračil a já se jenom nevinně usmála, nejspíš měl svůj černý sporťák rád, stejně jako většina chlapů svoje auta. Najednou se rozešel k tomu domu a já ho následovala, jinou možnost jsem ani nejspíš neměla. Aniž by zazvonil, vešel dovnitř, protože dveře byly odemčené. Zastavila jsem se vedle něho a porozhlédla se luxusní vstupní hala, která měla nejspíš účel oslnit každého, kdo vešel dovnitř. Strop byl vysoký a nahoře byla kulatá barevná mozaika, skrz kterou pronikalo denní světlo. Schodiště se táhlo po obou stranách místnosti a mezi nimi byly pohovky a křesla, na kterých sedělo pár lidí. Kolovala mezi nimi flaška nějakého alkoholu a stejně tak i doutník, nejspíš jsem si myslela, že špatně vidím, ale doopravdy tomu bylo tak. Podle hluku, který jsem slyšela z ostatních místností, mi došlo, že tu bude určitě o dost víc lidí.

„Snaž se moc neopít, slyšel jsem, že alkohol není moc dobrý míchat s práškama.“ zašeptal mi Harry pobaveně do ucha, čímž mě vytrhl z transu, nebo jak bych to měla nazvat. Podívala jsem se na něho a trochu se zašklebila.

„A ty se zase snaž, aby tě rodina nevydědila.“ řekla jsem mu, tím jsem překvapila sebe a nejspíš i jeho. 

---------------------------------------------------------------------------------

♦ Miluju psát tuhle povídku, nevím proč, ale jde mi to tak nějak samo a mám hromady nápadů :) 

♦ Jinak byla bych ráda, kdyby jste dali votes, pokud se vám část líbila a napsali komentář! Moc by to pro mě znamenalo, kdyby jste se rozepsali a napsali vaše pocity, jak si myslíte, že to bude dál a tak :) Mimochodem, chtěli by jste také pohled Harryho? :)