IN THE CITY || Fanfiction

6. chapter ♦ Daddy issues

6. chapter ♦ Daddy issues

♦ Harry ♦

Položil jsem jí opatrně na postel, přičemž jsem si dával pozor, abych jí neprobudil, ovšem podle toho, že se neprobudila, ani když jsem jí vyndaval z auta a nesl halou, jsem usoudil, že má vážně tvrdý spánek. Jakmile jsem jí položil na postel, tak něco zamumlala a hned na to se schoulila do klubíčka. Sundal jsem jí boty, které jsem položil vedle postele a přehodil přes ni deku, kterou si potom k sobě instinktivně přitáhl blíž. Vypadala tak nevinně, když spala, její dlouhé světle hnědé vlasy byly rozprostřeny kolem ní na polštáři, plné světle růžové rty měla trochu pootevřené, dýchala mělce a pravidelně. Musel jsem se ušklíbnout sám pro sebe nad tím, že její rodiče vážně uvěřili tomu, že usnula cestou, protože byla unavená z prohlídky Londýna. Už jsem se chystal otočit a vyjít z jejího pokoje, ovšem můj pohled upoutala fotka ve stříbrném rámečku na nočním stolku vedle postele. Byla to jedna z mála věcí, kterou měla vybalenou, většina z nich ještě byla v krabicích poskládaných různě po celém pokoji.

Vzal jsem fotku do ruky a díky světlu, která přicházelo z chodby, jsem viděl, co na ní je. Tu fotku nejspíš fotila Audrey, přičemž dávala pusy na tvář klukovi, který se usmíval do foťáku. Určitě byl stejného věku jako Audrey a přičemž se tvářil stejně zamilovaně jako ona. Nevěděl jsem proč, ale nikdy jsem po takovémhle vztahu netoužil, proč taky? Stejně to skončí akorát tím, že vás ten druhý opustí a jediné, co budete cítit bolest a prázdnota, ovšem nebudete to dávat najevo. Znal jsem takových případů ze svého okolí vážně hodně, stačilo se jen podívat na ostatní lidi ze školy a jejich rodiče, kteří většinou byli několikrát rozvedení. Vrátil jsem fotku na její původní místo a potom vykročil z pokoje. Zavřel jsem za sebou potichu dveře a rozešel se dolů ze schodů, cestou jsem potkal její matku, která se na mě usmála a následně na to zastavila.

„Jsi vážně hodný, že jsi jí donesl takhle domů. To jsi nemusel." řekla a její úsměv přitom nezmizel z tváře. Všiml jsem si, že má v ruce knihu, kterou nejspíš předtím četla, protože na očích měla nasazené černé dioptrické brýle.

„Nemáte zač." řekl jsem jí a přitom se donutil aspoň trochu usmát. Potom jsem se vydal ze schodů dolu, když jsem se s ní rozloučil a slíbil jí, že budu pozdravovat mého otce. Po chvíli jsem už seděl v autě a mířil si to domů, pořád jsem se ještě mohl vrátit na tu party, rozhodně ještě nebylo tak pozdě, ale nějak se mi nechtělo. Neměl jsem náladu na to, vidět Samanthu dneska po druhé. Nebylo to tak, že bych jí neměl rád, byla fajn na občasné povyražení, ale tím to tak pro mě nějak končilo. Bohužel ne pro ni, chovala se, jako kdybychom byli pár a já jí často musel vysvětlovat, že opravdu nejsme a ani v budoucnosti nebudeme. Tiše jsem si pro sebe povzdychl a potom přeřadil, hned na to jsem sešlápl plyn a rozjel se rychleji. Miloval jsem rychlou jízdu, měl jsem při ní pocit, že všechny problémy nechávám za sebou a jednoduše jsem se cítil prostě dobře.

Po chvíli jsem zastavil auto před vysokým domem, kde jsem bydlel. Vystoupil jsem z auta, zamkl ho a potom zamířil přes halu k výtahu, pozdravil jsem se s vrátným, který tady snad pracoval od té doby, co jsem se narodil. Během pár minut jsem se dostal do bytu, sundal jsem si sako a přehodil ho přes křeslo, když jsem mířil směrem do obývacího pokoje, kde seděl táta na pohovce s nějakými papíry v ruce, přičemž popíjel skleničku whisky.

„Jak to šlo, synu?" zeptal se otec, aniž by vzhlédl od těch papírů, nejspíš četl nějakou smlouvu nebo něco podobného. Nikdy jsem se o naši rodinnou firmu nezajímal, protože jsem věděl, že určitě nechci mít nic společného se stavěním luxusních bytů po celém světě. Vážně mě to nezajímalo.

„Dobře." odpověděl jsem jednoduše a přešel do části místnosti, kde byla kuchyň. Otevřel jsem lednici a prohlídl si její obsah, nakonec jsem vyndal krabici pomerančového džusu, a znovu jí zavřel. Vzal jsem si skleničku, nalil si trochu džusu a napil se.

„To doufám, protože Montgomery, teda Greg, nám tu smlouvu musí podepsat. Jinak budeme mít vážně velké finanční problémy." řekl táta chladným hlasem, přičemž odložil papíry na konferenční stolek před ním, předtím než si dal další lok jeho drahé whisky, na kterou nedal v žádném případě dopustit. „A jak je známo, vždycky dlouho zvažuje, jestli do nějakého projektu jde nebo ne. Zvažuje vždycky všechny plusy a mínusy, proto je důležité, aby si neudělal žádnou hloupost. Rozumíš? Pověst naší celé rodiny v tuhle chvíli hraje bohužel velkou roli." když dořekl ten svůj proslov, nebo, co to bylo, tak vstala, šel směrem ke mně. „A když se ti to povede, tak možná změním názor a ty konečně dostaneš, to co chceš." řekl a přitom mě poplácal po rameni, předtím než se otočil a vydal se do své ložnice. „Dobrou noc, synu." byla jeho poslední slova, předtím než se jeho záda ztratili z mého dohledu. Pokaždé jsem si říkal, že je nemožné ho nesnášet ještě víc, ovšem pokaždé mi dokázal, že jsem toho schopný. Nikdy se ke mně nechoval jako ke svému synovi, nikdy nechodil se mnou na nějaké sportovní utkání, neučil mě to, co by měli otcové naučit své syny, akorát mě jen využíval, když se mu to hodilo. Moje poslední naděje, že bych mohl mít s otcem normální vztah, zhasla, když jsem mu řekl, že s naší rodinnou firmou, která se dědí už po generace, nechci mít nic společného. Chtěl jsem si založit svojí vlastní, dokázat si, že zvládnu být úspěšný i bez jeho pomoci a bez toho do jaké rodiny jsem se narodil. Nedivil jsem se, když jednoho dne to už moje mamka nemohla vydržet, ovšem nemohl jsem jí odpustit to, že si sbalila kufry a nechala mě tady. A to jenom kvůli tomu, aby se mohla odstěhovat do Ameriky a začít od znova, sice mi to takhle v dopise, který mi nechala, nenapsala, ale já i tak věděl, že to tak myslí.

Položil jsem prázdnou skleničku na linku, o kterou jsem se potom opřel oběma rukama a zhluboka se nadechl. Najednou mi něco proběhlo v hlavě, musel jsem se nad tím spokojeně usmát. Vytáhl jsem z kapsy u kalhot telefon a vytočil známé číslo, chvíli jsem čekal, než to dotyčný zvedne, což netrvalo moc dlouho. Jakmile to zvedl, promluvil jsem.

„Budu potřebovat tvojí pomoc."

--------------------------------------------------------------

♦ Moje oficiálně první část psané z pohledu Harry ve všech mých povídkách (jsou zatím jenom dvě, ale to je jedno :D) Doufám, že se vím část líbila, další bude zase z pohledu Audrey :)

♦ Jak se vám líbil díl? Co na něj říkáte? Byla bych ráda, kdyby jste se vyjádřili v komentířích! :))