IN THE CITY || Fanfiction

8. chapter ♦ I can't believe

„Harry, odvez mě domů!“ řekla jsem a přitom se trochu zamračila. Nelíbilo se mi, že mě chce vzít na prohlídku Londýna, jednou už tu šanci měl a místo toho mě vzal na nějakou party. „Nebo aspoň zastav, ať můžu vystoupit!“ dodala jsem po chvíli ticha. Místo toho, aby zastavil, tak ještě zrychlil, čímž mi dal najevo, že určitě nezastaví. Povzdychla jsem se a podívala se ven z okýnka. Vypadalo to, podle černých mraků na obloze, že se každou chvilku rozprší. Upřímně, klidně bych šla domů v dešti, než abych jela s ním. Něco se mi na tom nezdálo, vždyť ještě nedávno jsem pro něho byla něco jako rozpláclá moucha, na předním skle. Což jednoduše znamenalo, že jsem pro něho byla akorát zbytečná otravná přítěž.

„Za chvíli tam budeme.“ oznámil Harry po několika minutách tiché jízdy.  Jeho slova jsem ignorovala, pořád jsem seděla se založenýma rukama na hrudi a koukala ven z okýnka, na které už pomalu dopadaly první dešťové kapky. Chtěla jsem mu dát svým chováním najevo, že nikam nechci, a že bude rozhodně jednodušší, když to obrátí a odveze mě domů, nebo alespoň vysadí, vážně i za tohle bych mu byla vděčná, což se mi zdálo v ten moment šílené. „No tak, nechovej se jako malá.“ řekl po chvilce, přičemž se na mě krátce podíval, což jsem zaregistrovala díky perifernímu vidění.

„Nechovám se jako malá.“ řekla jsem mu na to a trochu našpulila rty, což jsem dělala vždycky, když se mi něco nelíbilo. A vlastně tímhle chováním jsem akorát ukázala, že se jako malé dítě chovám, ale to mi bylo jedno. „Jenom ti svým chováním dávám najevo, že mi je tvoje společnost nepříjemná.“ dodala jsem, aniž bych se na něho stále podívala.

„Nepříjemná?“ zopakoval po mně a dala bych všechno za to, že k tomu trochu povytáhl i obočí. „Jestli chceš, kdykoliv ti jí můžu zpříjemnit.“ řekl a hned na to, jsem ucítila jeho velkou dlaň na svém koleni, kterou postupně začal vyjíždět výš, po mém stehně, což byl podnět, abych se na něho konečně koukla.

„To myslíš vážně?“ řekla jsem naštvaně a okamžitě mu dala tu ruku pryč, což ho donutilo se tiše zasmát. Tím mě rozzuřil akorát ještě víc. „Jaké části mám-přítele jsi nerozuměl? A i kdybych neměla, jak si to stejně můžeš dovolit?“ zeptala jsem se a založila si zpátky ruce na hruď, hned potom, jsem si hned na tu otázku sama odpověděla. „Vlastně vím jak, myslíš si, že když jsem Harry Styles, že můžeš všechno. Ale něco ti řeknu, to není pravda. Nemůžeš všechno.“ řekla jsem a potom se na něho zamračila, když se začal smát, tentokrát už nahlas. „Čemu se sakra směješ?“ zeptala jsem se ho, i když jsem to moc dobře věděla.

„Ničemu. Víš, že jsi strašně vtipná a roztomilá, když se vztekáš?“ zeptal se a dlouze se na mě podíval, což mohl jen díky tomu, že zastavil na křižovatce na červenou. „Jinak to, že můžu všechno, ti dokážu. Beru to něco jako výzvu.“ řekl, aniž by ze mě spustil pohled, přičemž se trochu hravě a zároveň ušklíbl. Než jsem se zmohla na jediné slovo, tak odvrátil pohled a rozjel se, protože na semaforu zrovna přeskočila zelená. Na místo, kam mě chtěl Harry vzít, jsme dojeli hned na to.

„Muzeum?“ zeptala jsem se na půl pobaveně, na půl překvapeně, když jsme zastavili před velkolepou budovou. „Vážně mě bereš do muzea? Harry, to není vtipný.“ řekla jsem a trochu přitom nakrčila obočí. Dávala bych větší šanci i tomu, že mě vezme do nějakého bordelu, než do muzea.

„Co by na tom mělo být vtipnýho?“ zeptal se vážným hlasem a potom vytáhl klíček ze zapalování. „Vystup si.“ řekl, načež to udělal on sám. Měla jsem možnost, že bych zůstala v autě a protestovala, ovšem rozhodla jsem se radši vylézt ven. Zabouchla jsem zase za sebou dveře, teda lepší výraz byl spíš, že třískla. Neudělala jsem to naschvál, jednoduše jsem byla v tuhle chvíli docela naštvaná a prostě mi to ujelo. Věnovala jsem Harrymu nevinný úsměv, jako minule a pak ho následovala beze slova po schodech do muzea. Když kupoval lístky, chtěla jsem namítnout něco v tom smyslu, že si koupím svůj vlastní, ovšem o tom on ani nechtěl slyšet. Vždycky jsem zůstávala nerada někomu něco dlužná, i kdyby šlo jen o maličkost nebo o malý obnos peněz, v jeho případě jsem mu nechtěla být dlužná dvojnásob. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že každou maličkost dokázal použít proti vám, tak aby získal to, co chce on.

„Tak, kam chceš jít jako první?“ zeptal se, když už jsme stáli za pokladnou. Do ruky mi strčil plánek a já se na něho zmateně podívala, hned potom, co jsem se rozhlédla po místě, kde jsme se právě nacházeli. Cítila jsem se docela nepříjemně, když všichni byli oblečení normálně, zatímco my, měli na sobě ty úděsné školní uniformy. „Zajímavá je docela tahle část.“ řekl po chvilce a pak ukázal prstem na jedno místo na plánku. „Anebo pak takhle, středověký Londýn, mají tam hodně zajímavých věcí.“ dodal a přemístil prst o kousek vedle. Překvapeně jsem se na něho podívala a v ten moment mi došlo, že stojí až nebezpečně blízko u mě. Vlastně má tvář byla jen pár centimetrů od té jeho, jak byl nakloněný dopředu. Rychle jsem otočila hlavu a podívala se zpátky na plánek v mých rukou.

„Ehm, tak třeba sem.“ ukázala jsem na jedno místo a nechápala jsem proč, jsem najednou měla takový problém s tím, abych vůbec promluvila. Harry to nejspíš postřehl, což jsem poznala podle toho, jak zvedl pobaveně jeden koutek.

„Přiznej se, že tady děláš po nocích průvodce.“ řekla jsem se smíchem, když jsme o několik hodin později seděli na jedné z mnoha laviček, které tady v muzeu byly. Nemohla jsem uvěřit tomu, že Harry to tady tak moc dobře znal, nemluvě o tom, že když jsem se ho ptala na různé otázky, ohledně různých exponátů, dokázal vždycky odpovědět a mluvit o tom nejméně pět minut.

„Ne, jenom mě to jednoduše baví.“ odpověděl a já se trochu protáhla, nikdy bych neřekla, že mě z toho budou tak moc bolet nohy. Potom, co jsem se na něho nechápavě podívala, tak pokračoval dál, aby to ještě trochu objasnil. „Nevím proč, ale už odmalička mě umění fascinuje. To, co někteří lidé dokážou vytvořit. Třeba podívej se na tenhle obraz.“ řekl a pak kývl hlavou dopředu. Podívala jsem se tím směrem, na obří plátno, na kterém bylo vyobrazeno hořící město. „Vidíš ty jemné tahy štětcem? A to, jak je to propracované do nejmenšího detailu?“ zeptal se a přitom pohlédl na mě, ovšem já pohled neodtrhla od té malby a pořád jí zamyšleně zkoumala, teda aspoň do té doby, dokud mi nezazvonil telefon v kapse.

„Promiň.“ zamumlala jsem směrem k Harrymu, předtím, než jsem vstala a popošla o kousek dál, abych měla na telefonování klid. Potom, co jsem si přečetla, že mi volá mamka, jsem zmáčkla zelené sluchátko, abych hovor přijala a přiložila si telefon k uchu. „Ahoj.“ pozdravila jsem jí přes telefon. „Děje se něco?“ dodala jsem hned na to.

„Ahoj, ne, všechno je v pořádku. Jenom jsem se bála, jestli jsi v pořádku. Přišla jsem totiž teď domů a ty jsi tu nebyla.“ vysvětlila a já mohla v jejím hlase slyšet, jak se jí doopravdy ulevilo, že mi nic není. Tiše jsem si pro sebe povzdychla, neměla jsem ráda, když mi volali, aby mě kontrolovali kvůli tomu, nebylo to zase tak moc vážné.

„Promiň, zapomněla jsem napsat, že po škole nepřijdu domů.“ promluvila jsem po chvíli do telefonu a můj pohled sklouzl k Harrymu, který se na mě díval. Což byl vlastně důvod, proč jsem pohled opět odvrátila.

„To je v pořádku, zlato. Jsi venku s novými přáteli?“ zeptala se s velice patrným nadšením v jejím hlase. Věděla jsem, že se bála, že bych nemusela zapadnout do kolektivu ve škole, protože znala mojí stydlivou povahu.

„Ehm, vlastně s Harrym. Vzal mě do muzea.“ odpověděla jsem na její otázku a přešlápla přitom z nohy na nohu. Dalších z mých zlozvyků, nikdy jsem nedokázala chvíli jen tak stát na místě.

„Jsem vážně ráda, že jste se skamarádili. Harry se mi zdá jako milý kluk, což mi teď vnuklo nápad, že bys ho mohla pozvat dneska na večeři. Mám v plánu udělat mojí roládu. Co na to říkáš?“ položila mi otázku, i když tím mi vlastně říkala, že jinou možnost, než pozvat ho nemám. Děsilo mě, že jsem to měla v plánu udělat potom, co jsem zavěsila telefon.

------------------------------------------

♦ Nová část je tady a musím říct, že jsem s ní vážně spokojená, jelikož tahle povídka se prostě píše sama :D Jinak myslím, že v klidu můžu umřít, potom, co jste vytvořili shipping name, čímž jste mi splnili sen a navíc vytvořili nový děj povídky :DD Jste tým Zaudrey (Zayn a Audrey, budou tam mít ještě hodně scén :D) nebo tým Haudrey?

♦ Budu moc vděčná, za vaše komentáře a votes! :))