IN THE CITY || Fanfiction

28. chapter ♦ It must stop

Probudila jsem se, když teprve vycházelo slunce, což znamenalo, že muselo být vážně brzy, ale to mi nevadilo, jelikož jsem jako nějakým zázrakem, byla vyspalá. Otevřela jsem oči a porozhlédla se přitom po pokoji. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Ležela jsem na Harryho hrudi, jako kdyby to byl polštář, díky tomu jsem cítila, jak mu pravidelně a klidně bije srdce. Kousla jsem se do rtu, když jsem si uvědomila, co se včera nebo spíš dneska v noci stalo. Byla jsem si jistá tím, že kdybych teď zavřela oči, byla bych schopná si znovu představit jeho ruce na svém těle a jeho horký dech ve tváři. Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych tu představu vyhnala z hlavy. Opatrně jsem se posadila, abych ho nevzbudila, což se mi i povedlo. Jen se zavrtěl a převalil na druhý bok, když jeho ruka zmizela z mého pasu, kde mě předtím objímal.  Netušila jsem proč, ale při pohledu na něj jsem se musela trochu usmát, chtěla jsem mu dokonce ještě prohrábnout vlasy, ale to jsem si na poslední chvíli rozmyslela.

Sedla jsem si na kraj postele a svěsila nohy dolů, díky čemu se dotkly příjemně chladivé dřevěné podlahy. Vstala jsem a jako první jsem se natáhla pro tílko, které leželo kousek od postele. Vzala jsem ho do rukou a hned si ho přetáhla přes hlavu, díky čemu jsem byla zase oblečená. Pak jsem zamířila k zrcadlu, přičemž jsem se málem zděsila ze svého odrazu, protože jsem měla neuvěřitelně rozcuchané vlasy. Tiše jsem si povzdychla, a pak si je hřebenem, který jsem vytáhla z tašky, rozčesala. Když už jsem vypadala aspoň trochu k světu, můj pohled zamířil ke dveřím, a potom k Harrymu, který pořád ještě klidně oddychoval. Nakonec jsem se vydala ke dveřím, které jsem otevřela a vyšla ven z pokoje. Přešla jsem dlouhou chodbou ke stolům, ze kterých jsem potichu seběhla dolů, abych nikoho nevzbudila, protože jsem si byla víc, než jistá, že všichni ještě spí. Ovšem jakmile jsem uviděla Liama, který seděl v kuchyni a četl si, tak mi došlo, že jsem myslela špatně.

„Dobrý ráno.“ řekla jsem, když jsem procházela kolem něho ke kuchyňské lince, abych si vzala něco k snídani, protože se do mě dal hlad. Nevěděla jsem, co tady pořádně je, ale byla jsem si jistá, že tady rozhodně něco dobrého najdu.

„Dobrý ráno.“ odpověděl mi trochu nejistě Liam, jelikož ho nejspíš překvapovalo, že jsem vzhůru, protože jak mě znal, tak věděl, že já nejsem ranní ptáče, vlastně spíš naopak.  Samotnou mě překvapovalo, že jsem dobrovolně vylezla z postele takhle časně z rána. Vzhlédl od novin, přičemž mě sledoval, jak jsem vzala do ruky rychlovarnou konvici.

„Chceš taky uvařit čaj?“ zeptala jsem se ho po chvíli ticha a povytáhla trochu tázavě obočí. Čekala jsem, než odpoví, když zavrtěl hlavou, tak jsem jen pokrčila rameny a dala vařit vodu jenom pro mě. „Jinak, kdy jsi mi chtěl říct, že jsi začal chodit s Theou?“ otočila jsem se na něho, a přitom položila otázku, ovšem pobavenějším tónem hlasu. Byl to u nás takový zvyk, že jsme se různě škádlily a provokovali, a když jsem měla možnost, tak jsem si řekla, proč toho nevyužít.

„A ty jsi mi chtěla říct kdy, že jsi s Harrym?“ odpověděl mi otázkou, během čeho na mě upřel významný pohled. Už jsem měla pootevřenou pusu, abych se chystala mu něco říct, nejspíš to, že spolu nejsme, ovšem on mě přerušil. „Nebo jsi včera v noci křičela jeho jméno z nějakýho jinýho důvodu, než si myslím?“ dodal hned na to a po jeho slovech jsem ucítila, jak mi okamžitě červenají tváře. Sklopila jsem trochu hlavu, přičemž jsem doufala, že to zakryju vlasy. Došlo mi, že má pokoj hned vedle mě, takže to musel slyšet. Může být něco ještě trapnějšího? "Měla by ses naučit být ohleduplnější ke svému okolí. Jako já.“ dodal hned na to a na tváři mu pohrával menší úšklebek.

„Bože.“ řekla jsem s protočením očím, když jsem pochopila, jak to myslí.

♦

Když jsem se po nějaké chvíli vrátila do pokoje, Harry už tam nebyl, ovšem podle zvuku, jak voda dopadala na zem, jsem si dokázala odvodit, že si nejspíš dává sprchu. Můj pohled chvíli směřoval na rozházenou postel, než jsem se zhluboka nadechla. Nebyla jsem si jistá, jestli lituju toho, co se stalo. Na jednu stranu jsem se cítila skvěle, ale na druhou jsem věděla, že to co děláme, není správné. Znala jsem ho jenom chvíli a přišlo mi absurdní, kam až jsem ho nechala zajít. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že se tohle stane, tak bych se mu vysmála do obličeje a řekla mu, že není normální.