IN THE CITY || Fanfiction

22. chapter ♦ Police trouble

Nervózně jsem se rozhlížela po policejní stanici, ve které bylo rušno i přesto, že bylo nejspíš něco po půlnoci.  Seděla jsem na dřevěné lavičce a po mé levici byl Harry, se kterým jsem nepromluvila od té doby, co nás sem přivezli, protože jsem byla na něho naštvaná, vlastně to bylo slabé slovo. Nikdy jsem nečekala, že skončím zatčená a s pouty na rukách jako právě teď. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to, protože už úplně viděla mamky zklamaný výraz, nemluvě o následcích, které mě nejspíš kvůli tomuhle budou čekat. A popravdě jsem věděla, že ať to bude cokoliv, tak si to zasloužím. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, teď už jsem nebyla opilá, vystřízlivěla jsem hned, jakmile nás zastavilo policejní auto a z něho vystoupil strážník, který nás nutil vystoupit. Zbytek už byl pak strašně rychlý, než jsem se nadála, seděla jsem v policejním autě, a pak tady.

„Vážně si musel mít v autě marihuanu?“ promluvila jsem jako první po dlouhé chvíli ticha, přičemž jsem se nepodívala na Harryho, pořád jsem se koukala na zeď naproti mně, na které visel nějaký plakát s informacemi o sebeobraně.

„Kolikrát ti mám říkat, že není moje?“ zeptal se spíš řečnicky a já si byla přitom jistá, že se na mě podíval, ovšem já se pořád upřeně koukala před sebe. „Nejspíš jí tam dal Louis, nebo tak.“ vysvětlil, načež jsem se konečně otočila a podívala se na něho. Zamračila jsem se.

„Mně je jedno, kdo jí tam dal nebo čí je.“ řekla jsem, a přitom se snažila o to, aby můj hlas byl klidný, což bylo docela namáhavé v tuhle chvíli. „Ale to, co mi není jedno, je to, že sedím na policejní stanici s poutama na ruce!“ skoro jsem vykřikla, ale to se naštěstí ztratilo v ruchu policejní stanice.

„Klid.“ řekl jednoduše a podle toho jak se tvářil, tak to doopravdy tohle všechno bral s nadhledem, což jsem nechápala. „A mimochodem, s poutama na ruce jsem si tě představoval taky v jiné situaci.“ dodal s pobaveným úšklebkem na tváři, během čeho ještě na mě mrkl. Otevřela jsem pusu, abych mu na to něco řekla, ale místo toho jsem si jenom frustrovaně povzdychla a zavrtěla, nad tou jeho narážkou, hlavou.

„Jak můžeš být tak v klidu?“ zeptala jsem se ho po chvilce ticha, které mezi námi zase začalo panovat. Odpověď na tuhle otázku mě opravdu zajímala, jelikož jsem si myslela, že není klidný, jenom to nedává najevo, za což bych ho obdivovala, protože já vždycky byla jako otevřená kniha, ve které si každý mohl vyčíst, co chtěl.

„Jak?“ položil znovu otázku řečnicky, načež se trochu odmlčel. „Řeknu ti to takhle, za chvíli přijdou s tím, že si můžeme zavolat rodičům nebo tak.“ začal a pak nastalo zase ticho, koukla jsem se na něho a pohledem mu naznačila, ať mluví dál. „Zavolám tátovi, ten obvolá pár známých nebo dá vědět našemu právníkovi a budeme venku. Bez záznamu v rejstříku nebo tak.“ vysvětlil, jako kdyby to byla ta nejobyčejnější věc. „Takže, klid.“ dodal, a přitom zvedl opět jeden koutek rtů, ušklíbl se.

„I kdybych chtěla, tak nedokážu být v klidu.“ odvětila jsem mu na to. „Neměla jsem nikam chodit.“ zamumlala jsem nakonec pro sebe neslyšně, a pak trochu zaklonila hlavu a zavřela oči, s myšlenkou, že to všechno bude snad, co nejdřív za mnou, a že brzo zalezu do postele, usnu a zapomenu na dnešek, a při troše štěstí se budu tvářit, jakože se nikdy nestal.

„Ale dokážeš, jenom nesmíš brát všechno tak vážně.“ řekl, načež jsem ucítila, jak mě chytil za ruku, kterou jsem položenou ve svém klíně. Pomalu jsem otevřela oči, nejdřív můj pohled směřoval na ruce, jestli se mi to náhodou jenom nezdálo, a pak jsem se koukla na něho.

„Harry, jsme na policejní stanici. Myslím si, že spíš ty by ses měl naučit brát některé věci vážně.“ namítla jsem s pohledem upřeným na něj, abych těm slovům dodala ještě větší váhu. Pak jsem se koukla znovu na naše ruce, neubránila jsem se menšímu pobavenému šklebu, jelikož vypadalo docela komicky, jak jsme se drželi i přes ty pouta.

„Možná měl.“ připustil Harry nakonec s menším kývnutím hlavy, byla jsem si jistá, že chce říct ještě něco dál, ovšem v tom ho zastavil starší policista, který si stoupl před nás, přičemž si nás měřil přimhouřenýma očima. Trvalo chvíli, než konečně promluvil.

„Ty,“ řekl ten policista hlubokým chraplavým hlasem a ukázal přitom na Harryho. „pojď se mnou a ty,“ znovu ukázal, tentokrát na mě. „tu zatím zůstaň.“ dodal s varovným pohledem a já přikývla, jelikož jsem vážně neměla v plánu nikam odcházet, ovšem i přesto jsem se nervózně zavrtěla na místě. Pohled jsem upřela na Harryho, a kousla se přitom do rtu, protože i když bych si to nejspíš nechtěla přiznat, tak alespoň částečně mě uklidňovalo, že je tu se mnou.

„Bude to dobrý.“ naznačil mi Harry rty, předtím než se otočil a následoval toho policistu, nevěděla jsem kam, protože po pár krocích zahnuly za roh. Začala jsem poklepávat nohou a rozhlížet se po místnosti, přičemž můj pohled střelil snad každých pět vteřin k velkým hodinám na stěně. Čas utíkal najednou strašně pomalu, každá minuta se neuvěřitelně táhla. Když se ten policista asi po patnácti minutách, které mi připadaly jako věčnost, vrátil, dívala jsem se na něho s očekáváním v očích.

„Můžeš jít domů.“ oznámil mi suše, ani jsem se mu nedivila, protože jsem si byla jistá, že takových případů jako já a Harry tu museli mít desítky.“Ale musíš si někomu zavolat, aby tě vyzvedl.“ dodal hned na to, přičemž se naklonil ke mně blíž s klíči v ruce, došlo mi, že mi chce odemknout pouta, proto jsem zvedla ruce.

„Dobře.“ přikývla jsem a pak si promnula zápěstí, když jsem měla konečně volné ruce, což byl pro mě v tenhle moment pocit k nezaplacení.  „A co Harry?“ nedalo se mi nezeptat, potom, co jsem vstala a tázavě se podívala na toho policistu.

„Zůstane tady nejspíš přes noc.“ odpověděl mi stejným tónem hlasu, jako předtím, tudíž naprosto bez jakéhokoliv zájmu nebo podobně. „A pak se uvidí.“ dodal s pokrčením ramen, načež kývnul k telefonnímu automatu na druhé straně místnosti, ke kterému mě hned na to doprovodil. Už jsem chtěla vytočit číslo mamky, když mi došlo, že nezmiňoval, že mě musí vyzvednout rodiče.

„Můžu zavolat bratrovi?“ zeptala jsem se ho a on mi v odpovědi jen přikývl, díky čemu mi spadl kámen ze srdce, protože jsem věděla, že Liam to neřekne, teda aspoň jsem v to doufala. Vytočila jsem telefonní číslo, které jsem uměla nazpaměť, a pak čekala pár vteřin, než jsem uslyšela známý hlas.

„Ano?“ řekl Liam trochu zmateně, jelikož nečekal, že by mu někdo mohl volat takhle pozdě. Zároveň znal rozespale, což mě utvrdilo v tom, že jsem ho probudila ze spaní, ale to byla teď poslední věc, na které mi záleželo.

„Ahoj, to jsem já, Audrey.“ promluvila jsem a přitom nervózně žmoulala v ruce telefonní šňůru, na chvíli jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla, co říct. Než jsem stačilo promluvit, Liam mě přerušil.

„Audrey?“ zopakoval mé jméno, načež hned pokračoval. „Jsi v pohodě?“ zeptal se naléhavě a já v pozadí slyšela nějaké šumění, byla jsem si jistá, že nejspíš lezl ven z postele nebo tak, bylo mu jasné, že se něco děje.

„Ehm, jo, jsem.“ odpověděla jsem mu, a pak se znovu kousla do rtu. Podívala jsem se na policistu, který mi svým značně otráveným výraz naznačoval, ať rychle začnu mluvit. „Ale potřebuju, abys pro mě přišel. Jsem na policejní stanici v Brandwood, vysvětlím ti to potom.“ řekla jsem rychle, abych to měla za sebou.

„Dobře, jsem na cestě.“ řekl trochu zaskočeným hlasem, čemu jsem se ani nedivila, protože si byl nejspíš jistý tím, že poslední místo, kde mě jednou bude vyzvedávat, bude právě policejní stanice. „Za chvíli jsem tam.“ dodal hned na to.

„Děkuju.“ zašeptala jsem tiše, než jsem potom zavěsila.

---------------------------------------------------

♦ Jsem na sebe pyšná, za tři dny jsem napsala tři část :D Tím vám chci vynahradit to, že jsem tak dlouho nepřidávala :) Teď se chci nejvíc věnovat právě In the city a Backfire :) Proto očekávejte právě u těhle dvou povídek nejčastější update :)

♦ Jinak byla bych ráda, kdyby jste v komentářích vyjádřili všechny své pocity ohledně téhle povídky, jaký máta názor na Audry, na Harryho, jak se vám líbí, jak se to vyvíjí, jak myslíte, že to bude pokračovat a tak dál :)