IN THE CITY || Fanfiction

33. chapter ♦ Our little games

Pokud jsem vždycky řešila problém s tím, že ráno nemůžu vstát, tak dneska to bylo jinak. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli tomu, že mě celkem bolel ten kotník, nebo jestli to bylo tím, že jsem jednoduše měla dobrou náladu. Nejenom, že jsem dneska nemusela pětkrát odkládat budík, dokonce jsem vstala i dřív, což byl důvod, proč mě vzala mamka výjimečně do školy, ovšem to znamenalo, že jsem tam byla o hodně dřív. Zamířila jsem proto do knihovny, abych zabila volný čas a zároveň se pustila do referátu na dějepis, který jsem měla mít sice až příští týden, ale čím dřív ho bude mít hotový, tak tím líp.

Vešla jsem do velké místnosti plné regálů, ze kterých jsem si vytáhla několik knih hodících se k mému zadanému tématu. Pak jsem přešla k jednomu z mnoha volných pracovních stolů, přičemž jsem na něho ty učebnice hned položila, potom jsem hodila batoh na zem a pohodlně se posadila na polstrovanou židli. Líbilo se mi, že takhle po ránu tu není ani noha, sice ani odpoledne sem nikdo moc nechodil, což mě nepřekvapovalo. Kdo by ze snobských dětí chtěl chodit do školní knihovny, když nepochybně mají doma svojí vlastní.

Pustila jsem se do práce, tak, až jsem zapomněla na čas a celkově na okolní svět. Přestala jsem, až ve chvíli, kdy mi z ničeho nic zakryly oči něčí dlaně. Trochu jsem nakrčila nos a odložila propisku, se kterou jsem do teď psala významná data 16. století. Už jsem měla na jazyku otázku, kdo to je, ovšem nevyslovila jsem ji, jelikož jsem ucítila horké rty pod svých uchem. Okamžitě mi bylo jasné, kdo to je, což mi způsobilo, že se mé rty zvlnily do menšího úsměvu, a že se v mém břiše objevilo hejno motýlků. Takhle reagovat na přítomnost Harryho jsem si dovolila snad až včera, vždycky předtím jsem se to snažila potlačit, což se mi i podle všeho úspěšný dařilo.

„Harry.“ zamumlala jsem tiše, když pokračoval se svými polibky dolů po mém krku. Natáhla jsem ruce a chytila jeho zápěstí, načež jsem hned jeho ruce odtáhla od mé tváře, tudíž jsem zase normálně viděla. Otočila jsem se na něho a první, co jsem postřehla, byl jeho pobavený úšklebek, který mu pohrával na tváři. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a trochu přitom přimhouřila oči, protože byl poslední osoba, kterou bych tady očekávala.

„Ani jsi mi nedala šanci, abych ti řekl, že máš tři pokusy.“ pronesl naoko uraženě Harry, načež trochu odtáhl židli, která stála vedle té mé, a posadil se. „A ohledně tvé otázky.“ řekl zamyšleně a trochu se odmlčel. „Nebudu odpovídat, kvůli zachování image.“ dodal, přičemž se opět objevil jeho pobavený škleb.

„Ale no tak,“ koukla jsem na něho nejnevinnějším pohledem, který jsem dokázala. „Mně můžeš věřit, já to nikomu nepovím.“ pronesla jsem s menším pobavením v hlase a přitom mu položila ruku na koleno, jakoby nic. Upřímně, líbilo se mi takovéhle škádlení s Harrym. Vždycky mi to zvedlo náladu.

„Věřit ti?“ zopakoval po mně, načež trochu zamyšleně nakrčil obočí, dělal, jakože přemýšlí, než se ke mně po chvíli naklonil, tak, že jsem cítila jeho horký dech na svém ušním lalůčku. „Nemyslím si.“ zašeptal, až mi po těle naskákala husí kůže. Měl na mě takový kouzelný efekt, jako nikdo předtím. „Sice se tváříš tak nevinně, ale od nevinnosti máš hodně, ale opravu hodně daleko.“ řekl mi tiše do ucha a já se kousla do rtu. „Ostatní to možná nevidí, ovšem já jo.“ zamumlal, předtím než vzal mezi své zuby můj ušní lalůček a lehce ho skousl. Náhle jsem také ucítila jeho velkou dlaň na svém stehně, jak s ní postupně směřuje dráždivě pomalu k lemu mojí sukni od školní uniformy.

„Harry.“ jeho jméno tiše opustilo mé rty. Stačilo jenom těchto pár věcí a okolní svět pro mě přestal existovat, bylo mi naprosto jedno, že jsme v knihovně, do které může přijít kdokoliv, dokonce i některý s učitelů.