IN THE CITY || Fanfiction

24. chapter ♦ I'm stupid

Jeho měkké rty se otřely tak lehce o ty mé, že jsem si skoro nebyla jistá, jestli se to doopravdy stalo, ovšem stejně to ve mně vyvolalo pocit, jako kdyby mi tělem projel elektrický proud. Podíval se na mě potemnělýma očima, přičemž čekal na mou reakci. Uvnitř mého těla probíhal boj, který netrval déle než vteřinu, ovšem mě to přišlo neuvěřitelně dlouho. Mozek mi říkal, ať se okamžitě odtáhnu, ovšem tělo udělalo naprostý opak. Přitiskla jsem své rty na Harryho a tentokrát o něco déle a náruživěji, než předtím. Tímhle polibkem jsem mu dala takové tiché svolení, které to všechno odstartovalo.

Naše rty čím dál tím víc do sebe vášnivě narážely, jak každý z nás chtěl mnohem více z toho druhého. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde se ve mně ten pocit dravosti bral, ale prostě tu byl a procházel celým tělem, stejně jako vášeň a touha. Jednu svou dlaň jsem si položila na Harryho rameno a druhou na jeho zátylek, čímž jsem si ho přitahovala blíž k tělu a nutila ho více se sklonit blíž ke mně. Po chvíli má ruka zajela výše do jeho vlasů, které jsem sevřela v pěsti a nevědomě zatáhla, možná trochu více, než jsem chtěla, což způsobila, že Harryho rty opustil tichý sten.

Ten jediný tichý vzdych zněl pro moje uši jako rajská hudba. Chtěla jsem to slyšet znovu, přičemž jsem si přála, aby to bylo způsobeno jen díky mě a kvůli nikomu jinému. Toužila jsem po tom, abych ho doháněla k šílenství svými dotyky, tak jako to dělal on. Jeho ruce už dávno nebyli na mých bedrech jako předtím, sjel s nimi níž přes zadek, až na má stehna, kde se krátce zastavil. Chvíli je tam nechal, ovšem potom se začala vracet nahoru krouživými pohyby, během čeho vyhrnul mou sukni od školní uniformy.

„Harry.“ jeho jméno skoro neslyšně opustilo mé rty, když stiskl můj zadek v jeho velkých dlaních. Tohle, co se tady právě odehrávalo, bylo pro mě naprosto absurdní, kdyby mi někdo, dokonce třeba i před pouhou hodinou, řekl, že se tohle stane, tak bych se mu vysmála. Nevěřila bych, že Harryho doteky by mohly nutit reagovat mé tělo právě tímhle způsobem. Neměla jsem ponětím o okolním světě, teď jsme to byli jenom my dva. Já a Harry. Harry a já.

Jeho jazyk přejel přes můj spodní ret, předtím než si začal vyžadovat vstup do mých úst. Jakmile jsem pootevřela rty o trochu víc, naše jazyky začaly válku. Aniž bych to věděla, položila jsem mu ruce na ramena a pomalu s nimi začala sjíždět po jeho hrudi, která byla ovšem zakrytá tmavě modrým tričkem, ale podle mě ne už moc na dlouho. Chtěla jsem vidět všechna jeho tetování a přejíždět po jejich obrysech prstem, během čeho bych si užívala pohled na něho a jeho dokonalé tělo. Všechny myšlenky a pocity, které jsem ohledně něho předtím potlačovala nebo si bála přiznat, vyplouvaly na povrch. Chytila jsme v obou rukách spodní lem jeho trička a zároveň za něj trochu hned hravě zatáhla, ovšem netrvalo dlouho, než jsem začala zvedat ruce a tím rolovat Harryho tričko nahoru, během čeho se ovšem naše rty od sebe neoddělily. Rozpojily se teprve ve chvíli, když už to Harry nevydržel a přetáhl si rychle sám tričko přes hlavu, které pak odhodil někam za sebe. Postřehla jsem, jak se mu na tváři objevil krátce menší úšklebek.

„Teď jsi na řadě ty.“ zamumlal tiše předtím, než přitiskl opět své rty na ty moje, načež jeho ruce směřovaly k mému saku, které mi začal pomalu, až vražedně pomalu, sundávat z ramen. Věděla jsem, že to dělá schválně, a že mě tím dráždí, proto jsem si ho nakonec sundala sama. Dopadlo za mě na zem, čímž jsem věděla, že se zmuchlá, ale to byla poslední věc, která mě v tenhle moment zajímala. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo cítit Harryho dotyky po celém svém těle.

„Harry,“ uslyšela jsem mužský hlas přicházející z chodby, který mě během vteřiny vrátil do reality, stejně tak i Harryho. Odtáhli jsme se od sebe, a než jsme stihli cokoliv dalšího udělat, hlas se ozval znovu, tentokrát v pokoji. „Ehm, nevěděl jsem, že tu máš společnost.“ řekl jeho táta, díky čemu jsem cítila, jak se mi začínají červenat tváře. Mohlo být něco trapnějšího? Snažila jsem se uklidnit aspoň tím, že zněl jako tenkrát na tom obědě, ale moc to nepomáhalo. Můj pohled směřoval po chvíli na Harryho, který se tvářil naprosto v pohodě, jako kdyby se nic nedělo. Nechápala jsem ho, vlastně bych se divila, kdybych ho někdy dokázala pochopit, jelikož byl nevyzpytatelný a člověk u něho nikdy nevěděl, co čekat, v dobrém i zlém. „Musím si s tebou o něčem promluvit, hned, jelikož jedu za chvíli na letiště.“ oznámil po chvíli ticha, které mezi námi panovalo v místnosti.