Friends or something more

29.

Po 20 minutách ředitelčinýho vykládání k bezpečnosti a chování nás odbavili a teď sedíme s Rose ve Starbucksu, povídáme si a čekáme, až budeme moci nastoupit do letadla.

"Doufám, že si budeme moc určit s kým budeme na pokoji." Řekla Rose.

"Jo to já taky, nerada bych dva týdny strávila na pokoji s někým jako je Zoe."
Usmála jsem se na ni a usrkla si svého karamelového latte.

"PROSÍME CESTUJÍCÍ LETU 458 ABY SE DOSTAVILI K BRÁNĚ 2.
LETADLO JE PŘIPRAVENO K ODLETU." Ozvalo se halou. Já i Rose jsme se zvedly, posbíraly si své věci a vydaly se ke zmíněnému gateu.

Právě procházím letadlem a hledám své místo. Když uvidím nad svou hlavou číslo 34, zapadnu k okénku. Vedle mě jsou stále volná místa, protože s Rose bohužel nesedíme vedle sebe.

Ze předu letadla, vidím Bena jak se na mě usmívá a jde směrem k nám s Jasonem v patách.

Jak jsem čekala Ben si sedl vedle mě a vedle něj Jason.

Chci si dát mobil do letového režimu, ale než jsem tak udělala, přišla mi nová zpráva.

R : Otoč se!

Trochu se nadzvednu a otočím se na Rose, která sedí řadu za námi. Tváří se jako kdyby byla na pohřbu. Začnu se hrozně smát, když si všimnu vedle koho sedí. Z jedný strany Zoe, která mě propalovala pohledem a z druhé učitelka na biologii, která vypadá, že nemá ráda létání z jejího výrazu v obličeji. Je na ně hrozně vtipný pohled. Ale i tak jsem se na ní povzbudivě podívala a začala se zase smát. Když jsem dosedla opět na sedadlo, Ben i Jason na mě koukali jako na blázna. Mávla jsem rukou, na znamení, ať to neřeší.

Mobil jsem tedy nastvavila do letového režimu, vyndala si sluchátka a pustila si, vytvořené album z mých oblíbených písniček.

"Mayo.. vstávej.. budeme přistávat.." řekl tiše Ben. Kývla jsem hlavou na souhlas, ale oči jsme nechala stále zavřené a svojí hlavu stále opřenou o Benovo rameno.

Začala jsem se pomalu probouzet a hned jak jsem otevřela oči podívala jsem se ven z okýnka. Byli jsme, podle mého hrubého odhadu, necelý kilometr nad zemí. Trochu jsem se na sedadle nadzvedla a otočila se dozádu na Rose. Vypadala dost.. unaveně, ale i to bylo vtipný. Učitelka na biologii byla opřená o její levé rameno a spokojeně oddechovala. Zoe, o ní sice opřená hlavou nebyla, za to přes ní měla přehouzenou levou nohu. Musím uznat, bylo zábavné se na ně dívat, a měla jsem co dělat, abych zase nevyprskla smíchy. Rose to zábavné  očividně moc nepřišlo, protože mě propalovala pohledem.

"Tak to byl můj nejhořsí let. Jsem celá rozlámaná a mám takový dojem, že mi ta učitelka chvilku i slintala na rameno." Zatvářila se opravdu znechuceně, já jsem se zase začala smát.

"Co je tady tak vtipného dámy.?" Zeptal se Jason, když k nám spolu s Benem přišli. Za ty tři týdny se z nás stali docela dobří kamarádi.

"Nic." Zpražila ho Rose pohledem.

"Dobře, znova se ptát nebudu." A já jsem znova vyprskl a smíchy.

"Nemám volat psychiatrovi.?" Zamíchá se do naše rozhovoru Ben. "Vypadáš, že ho docela potřebuješ.." pronesl sarkasticky a zašklebil se na mě.

"Ne, to je dobrý. Už jsem v klidu." Ujistila jsem ho se smíchem.

"Poslouchejte mě." Snažila si získat pozornost ředitelka. "Těd pojedeme na hotel, doufám, že už máte domluvené s kým budete na pokoji. Pokojů je dvanáct, tudíž jsou po dvou." Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. "Máte už všichni svoje kufry?" Zeptala se a když se nikdo neozýval se zápornou odpovědí rozešla se směrem k atobusovému nádraží. Kufry a sami sebe jsme naložil do autobusu a jeli na hotel.