Je to jen hra✔️

•6•

Po škole jsem nešla ani na oběd a šla rovnou za učitelem.
„Aa, konečně, slečna Nikita," uchechtl se a sedl si za stůl.
Všimla jsem si, že už tu Dylan je, tak jsem ho jen probodla pohledem a sedla si na vedlejší místo.
„Tak co máme dělat?" Otráveně jsem se zeptala a čekala na odpověď.
„S Dylanem dneska vytřete celé druhé patro, alespoň usnadníte uklízečkám práci," založil si spokojeně ruce na hrudi a pozoroval nás.
„Fajn," odpověděli jsme s Dylanem na stejno.

„Dobrá, pojďte tedy za mnou," přikývli jsme a následovali. Z kumbálu nám dal kýble s vodou, mopy a odešel.
„Tohle ti nezapomenu, princezno," ušklíbl se a začal vytírat. Já se po chvilce přidala a dala si sluchátka.
Neovládla jsem se a začala si pobrukovat, ale doufám, že to nepůjde slyšet...
Po asi třetí písničce mi začal zvonit telefon. Odložila jsem mop a hovor přijala.

Kočko, nezapomnělas na mě? Čekám už nějakou chvíli před školou.

„Ježíš, promiň, Briane, já zapomněla. Jeď sám, musím splnit trest,"

„Co jsi zase vyváděla?"

„Aaale, jen jsem se nepohodla s učitelem nic zvláštního,"

„Dobře, mamce to říkat nebudu, měj se, kočko,"

„Pa, kocoure,"

Uchechtla jsem se a odložila mobil.
„Tak Brian? Tvůj kluk?" Zeptal se Dylan a hltal mě pohledem.
„Co je ti po tom?" mrkla jsem na něj a pokračovala ve vytírání. Naštěstí zbýval už jen kousek, takže brzo vypadnu.
„Jen se ptám. Tak?" Čekal na odpověď a zdá se, že si nedá pokoj...
„Je to můj brácha," protočila jsem očima a ignorovala ho.
Už neodpověděl a zdá se, že nad něčím přemýšlel.

Dodělala jsem svoji část a uklidila kýbl a mop. Vzala jsem si věci a s pouhým 'měj se' jsem vyšla ze školy.
„Sakra," zanadávala jsem, když jsem si uvědomila, že nemám odvoz a autobus jede až za hodinu.
Smířila jsem se nakonec s tím, že půjdu pěšky, tak jsem to neřešila a vyrazila. Po chvíli chůze na mě někdo z auta zatroubil.

„Ahoj, krásko, nechceš si užít? Vidím, že nemáš společnost, tak to dáme dohromady ne?" Řekl nějaký kluk o pár let starší než já a jel vedle mě černým BMW.

„Nemám zájem," odbyla jsem ho a pokračovala v cestě.
„Ale no tak, bude se ti to líbit. Co říkáš?"
Páni, on si nedá pokoj.
„To si děláš srandu, že jo? Nejen, že jsi prase, ale rovnou i hluchý idiot, řekla jsem ne," štěkla jsem po něm a zrychlila.
„To na mě neplatí, nehraj si na nedostupnou. Určitě už si představuješ, jak to bude úžasné, jak se budeš pode mnou vzdychat," řekl slizkým hlasem a popojel dopředu.
„Čemu nerozumíš na slově ne?! Běž si někoho sehnat do bordelu a mně nech na pokoji!" Opět jsem štěkla a rozhodla se ho ignorovat.

Nic neřekl a jen popojel dopředu o nějakých pět metrů a pak zastavil.
Ignorovala jsem ho a sledovala cestu. Po chvilce se kolem mě obmotaly dvě silné paže a táhly mě někam dozadu.
„Něco jsem řekl, kočičko, a ty budeš poslouchat," opět hlas toho oslizlého kluka. Snažila jsem se vyprostit. Kopala jsem, křičela, ale nepomáhalo to. Z ničeho nic ve mně narostla vlna strachu a před očima se mi objevila moje vzpomínky. Začala jsem brečet a mlátila jsem sebou jako zblázněná. Zatajil se mi dech a nešlo se nadechnout. Držel mě u auta pod krkem.
„Nesnaž se, nikdo ti nepomůže. Teď si spolu užijeme," pošeptal mi do ucha a začal mě násilím líbat.
Nemohla jsem dýchat, ani cokoliv dělat. Brečela jsem jen a kopala. Křičet jsem nemohla kvůli jeho stisku na mém krku. Strašně jsem se bála, stejně jako tehdy... Cítila jsem se jako polapená myš, bezbranná a zranitelná...
Přestávala jsem vnímat a chtělo se mi neuvěřitelně spát, ale nemohla jsem...

Z ničeho nic jsem ležela na studené zemi a prudce dýchala. Slyšela jsem dva hlasy, co po sobě ječely. Podívala jsem se směrem, odkud hlasy vycházely, ale měla jsem zamlženo před očima. Hlasy jsem hned poznala. Byl to ten kluk a... A on.
„Sáhneš na ni a já tě na místě zabiju!" Křičel na toho kluka.
„O co ti jde? Já jsem ji našel, je jenom moje, tak se odsud kliď!" Odpověděl ten kluk a zatínal pěst.
„Okamžitě odsud vypadni, idiote, fakt za sebe neručím!" Opět on, můj zachránce a tentokrát se jeho pěst ocitla na tváři toho oslizlého kluka. Ten přistál na zemi a nevěřícně se na něj díval.
„Nebudu to opakovat!" Řekl opět ON a vydal se směrem ke mně. Opět mě přepadla vlna strachu a bezmoce, začala jsem kopat, křičet a brečet. Špatně se mi dýchalo a motala jsem se.

Uslyšela jsem startující motor a potom... odjíždějící auto.
Oddychla jsem si, že už tady není, ale stále jsem byla v šoku a vyšilovala.
Na zemi jsem couvala od NĚHO a stále zrychleně dýchala. Do něčeho jsem narazila a to mi zabránilo pokračovat v couvání. Rázem byl u mě...
„N-nech mě! Už znova ne!" Křičela jsem pořád dokola a brečela.
„Klid, já ti neublížím. Ššš, je to dobrý, je pryč," snažil se mě uklidnit.
Už jsem nekřičela, ale brečela jsem a klepala se stále.
„Ne, ne, ne, ne...," Potichu jsem říkala a schovala hlavu do dlaní. Cítila jsem, jak se přiblížil hodně blízko a objal mě. Chvíli jsem se vzpírala, ale nakonec jsem přestala a silně ho objala taky. Bylo to zvláštní, toto jsem nikdy ještě necítila. Okamžitě mě uklidnil, ale brek jsem nezahnala.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli v objetí, ale myslím, že dobrých deset minut určitě.
On se trochu odtáhl, ale já ho nepustila. Cítila jsem, jak jednu ruku uvolnil a dal ji pod má kolena. Už jsem chápala, co chce udělat, ale nechala jsem to být a nechala se obklopovat jeho vůní a klidem. Rázem byl na nohách se mnou v náručí a vydal se někam.
Ani nevím, jak, ale byla jsem neskutečně unavená a chtělo se mi spát. Opřela jsem hlavu i jeho hruď a pomalu propadla spánku.

Uslyšela jsem hlasy, ale nereagovala jsem na to. Pak jsem poznala, komu ten hlas patří. Brian.
„Díky, žes ji donesl. Nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdybys nepřišel,"
„Za málo, nechej ji vyspat. Byla v šoku, tak by si měla odpočinout," řekl

Dylan a vstal z postele.
Počkat! Já jsem ve svojí posteli?!

„Mám ji moc rád a ničí mě ji vidět, když se uprostřed noci vzbudí a má záchvat. Nechci ji ani za nic ztratit," řekl sklesle Brian a podle hlasu šlo poznat, že se každou chvíli rozbrečí.

„Počkej, jaké záchvaty?" Řekl najednou Dylan.
„No, má občas noční můry a vždy jsou stejné, nikomu neřekla, o čem jsou, ale vím, že to souvisí s tím, co se jí stalo. Změnilo jí to život od základu," odpověděl Brian a pohladil mě po vlasech.
„Co se jí stalo kdysi?" Naléhal stále Dylan. Nevím, proč ho to najednou zajímalo, je to jenom moje věc...
„To nikdo neví, šla na párty, ale nevrátila se z ní, tak jsem ji šel hledat a našel ji v lese zraněnou, vystrašenou, v šoku, ubrečenou... Bylo to zničující ji tak vidět. Nevím, co se stalo, ale nebylo to hezké," řekl Brian a slyšela, jak si Dylan vzdychl.

„Už budu muset jít, měj se, Briane, uvidíme se zítra," řekl a vyšel z pokoje.
„Fajn, čau," zavolal Brian a popošel ke mně.

„Odpočiň si, Nik," pošeptal a odešel.
Sedla jsem si a rozhlédla se po pokoji. Opravdu jsem byla u sebe.
Neřešila jsem to a začala přemýšlet nad Dylanem.
Proč se, sakra, zajímá o mojí minulost? Je to jenom moje věc... A navíc, stejně mě nenávidí, tak proč to chce vědět?