Je to jen hra✔️

•66•

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. On je ten parchant...ten zmetek, který mi zničil život? Ne.. to bude určitě vtip. Musí být.

„To není pravda." brečela jsem a nechtěla si to přiznat. Ale jak jinak by věděl přesně do posledního detailu, co se stalo? Ano, řekla jsem mu to sice, ale... Ne úplně každý detail...

„Prosím, odpusť mi to." brečel i on. Kdybychom se neznali a neříkal mi to, co mi teď říká, začala bych se smát, protože učiněný badboy přede mnou brečí a omlouvá se mi...

Nechtěla jsem ho už poslouchat. Nešlo to. Každé jeho slovo mě bodalo na každém kousku mého těla.
„Proč jsi mi to neřekl, už když ses to dozvěděl?" zeptala jsem se zlomeným hlasem. Už mi snad ani nešlo brečet. Nebo nevím, necítila jsem nic, absolutně nic, jen prázdno hluboko uvnitř mě.

„Nevěděl jsem, jak, a bál jsem se tvé reakce. Rozum mi říkal, ať ti to řeknu, ale srdce mi říkalo, že pokud ti to řeknu, tak o tebe navždy přijdu a to jsem nechtěl dopustit. Jsem sobec. Nechtěl jsem tě ztratit, tak jsem si přísahal, že za každou sekundu, kdy jsi trpěla, ti věnuji milion šťastných a vymažu ti z mysli ty špatné-." chtěl pokračovat, ale já ho zastavila. Na tohle už nemám.

„Buď ticho už! Mlč. Nevěřím ti ani slovo. Nenávidím tě, slyšíš?! Nenávidím!" křičela jsem po něm a klekla si. Kdybych stála, tak bych dříve či později upadla. Další rány už schytat nechci. Stačí mi úplně ty psychické...

„Prosím, od-" opět začal, ale musela jsem ho přerušit. Nedávám to prostě!

„Ne! Nechci tě už poslouchat. Nechci tě už nikdy vidět! Nechci, abys byl v mém životě. Nenávidím tě, slyšíš?! Nenávidím! Drž se ode mě dál!" křičela jsem po něm, a když jsem domluvila, rozutekla jsem se pryč. Co nejdál od něj to šlo. Nechci ho už víc vidět. Už nikdy. Když jsem vyběhla ze školy, běžela jsem za Brianem, který seděl na lavičce, ale když mě uviděl, okamžitě šel ke mně. Pevně jsem ho objala, pořád jsem brečela a popotahovala. „Chci pryč, prosím." zavzlykala jsem mu do hrudi, zatímco mě hladil po vlasech. „Dobře." řekl a dal mi pusu do vlasů. Odtáhla jsem se od něj, abychom mohli jít domů. „Nik, prosím, počkej!" zakřičel na mě Dylan. Ne, už ho nechci vidět. NIKDY. Využil mě. Podruhé.
„Prosím, miluju tě." křikl. Na to se Brian otočil. „Nech ji být, rozumíš? Říkal jsem ti to už včera a opakuji to znovu, drž se od ní dál." zakřičel naštvaně. Byla jsem ráda, že ho mám za bráchu, nikdy bych ho nechtěla ztratit. Rychle jsme nasedli do auta a jeli domů. Ta představa, že bych měla dochodit tenhle ročník tady, se mi vůbec nezamlouvala, ani náhodou, vůbec jsem ho nechtěla potkávat. Máma se na nás vyděšeně podívala, když jsme přišli domů.
„Holčičko, co se stalo?!" vyjekla. „N..nic, mami, udělala jsem jen velkou chybu." odpověděla jsem odcházejíc nahoru do pokoje, kde jsem si lehla na břicho a brečela do doby, než už to nebylo možné.
Nevím, jak dlouho, prostě jsem zůstala v pokoji co nejdéle. Napadlo mě něco, jak bych tu nemusela být. Vzala jsem mobil do ruky a našla si číslo mého kamaráda Andyho.

Ahoj, prdelko, tak co, jak se máš? Jsem rád, že voláš po dlouhé době. Co se změnilo? Chci všechny drby.

- Andy, ráda tě slyším

Ou, prdelko, ty pláčeš? Copak se děje? Někdo ti ublížil?! Já ho klidně zabiju

- Máš ještě u sebe volné místečko pro zoufalou holku, která potřebuje vypadnout z tohohle města?

Jasně, že jo, co se teda stalo?

Samozřejmě, že se náš rozhovor prodloužil.
Řekla jsem mu vše, i můj nápad, který se mu z jedné strany líbil, ale z druhé strany ne.
Bylo sice před Vánoci, ale já nemohla. Nemohla jsem tu zůstat.
S tím nápadem, že pojedu zpátky do Arizony, teda souhlasil, dokonce i můj bratr. Máma jasně vyšilovala. Říkala, že mě na půl roku nikam nepustí samotnou, ale já jsem začala prosit vážně moc, aby mi to dovolila. S Brianovou pomocí se mi to povedlo, takže jsem ještě mámě a Brianovi dala dárky už předem a šla si zabalit věci. Našla jsem si let, který letí už zítra, takže jsem ještě napsala Loře a Chloe. Ty tu byly do půl hodiny, kde mi v pokoji brečely, že nechtějí, abych odjela, jenže já musela. Nechtěla jsem ho vidět. Chápaly mě v tom, takže se se mnou ještě rozloučily. Lora odešla, zatímco Chloe byla s Brianem.
„Holčičko, budeš mi chybět, taky budeš každý týden volat, jak se máš, co děláš, abych věděla, že žiješ." brečela mi máma v pokoji.
„Neboj, mami, samozřejmě, že budu." objala jsem ji. Pevně mě držela a mačkala. Dala mi tak milionkrát pusu do vlasů.

***

„Ségra, vážně mi budeš moc chybět, vlastně už teď mi chybíš." objal mě brácha na letišti.
„Ty mě taky, bráško." zamumlala jsem mu do hrudi. „Opatruj se, a dej mi vědět, jak jsi doletěla." dal mi pusu na líčko. „Dám." usmála jsem se. Ještě jsme se rychle objali, ale pak už jsem musela jít, protože letadlo už tu bylo. Nastoupila jsem do letadla a posadila se na moje místo k oknu.
Bylo něco kolem 9 ráno, ale i přes to se mi chtělo spát. Dala jsem si sluchátka do uší a pustila si písničky. Najednou mi přišla zpráva.

Princezno, potřebuji tě, prosím, odpusť mi.

Chvíli jsem se na to dívala a začaly mi slzet oči. Bezva, ten zmetek mě chce rozbrečet snad ještě víc. Ne, odpověděla jsem a vypla si upozornění na jeho zprávy. Zhluboka jsem se nadechla a setřela si ty slzy. Nakonec jsem zavřela oči a říkala si, že teď to bude dobré, už se mi nic nestane.
Od teď už nebudu brečet, budu si zase s mojí starou partou kamarádů užívat tak, jako to bylo před tím, než jsme se sem nastěhovali.

- The End -