Je to jen hra✔️

•44•

Po včerejší události jsem nevytáhla dneska ještě paty z pokoje. Stále musím přemýšlet nad tím, co řekl Dylan Brianovi. Říká pravdu?
Fakt už nevím, co si mám myslet. Koneckonců bych se ani nedivila kdyby něco nezkusil, jakoukoli kravinu, když mu zbývá měsíc a týden...
Budu si muset hold počkat...
Podívala jsem se na mobil a ukázal čas 13:17.
Fajn, už bych doopravdy mohla vstát.
Ano, ještě jsem ležela dokonce v posteli...

Vstala jsem, převlékla se do legín a dlouhého trika, udělala si culík, umyla obličej a zuby a zamířila do kuchyně.
„Ahoj, mami." pozdravila jsem ji a ona mi dala pusu na líčko.
„Ahoj, zlato, oběd je na plotně, mám ti nabrat trochu?" Zeptala se mě s úsměvem a já přikývla.
„Tak co jste dělali včera celý den? Dneska mám volno, tak budu doma." řekla tak rychle, že jsem to skoro nedokázala vsugerovat do hlavy.
Ehm včera? Nic moc zvláštního jen jsme se dívali na filmy a tak...
„Nic moc, s Brianem jsme se dívali na filmy, objednali si pizzu." řekla jsem a ten poslední menší detail vynechala.
„Takže jste zase lenošili. No dneska byste mohli uklidit trochu dům, já si potřebuju odpočinout, protože stále někde lítám." unaveně se na mě usmála a já jsem nedokázala odporovat. Vážně by mamča potřebovala pauzu.
„Dobře, jestli to stihnu, tak něco zkusím uklidit, a když ne, tak zítra." mrkla jsem na ni a ona mi místo odpovědí dala pusu na čelo.

„Čaute." řekl Brian ve dveřích a věnoval nám úsměv. No, myslela jsem si, že se možná vyhnu nějakému menšímu úšklebku, přinejlepším, a přinejhorším, že by se snad prokecnul před mamkou. No, část z toho byla pravda. Když mu mamka přestala věnovat pozornost, tak si sedl naproti mně a upřeně mě pozoroval.
„Nějaký problém?" Zeptala jsem se se zdviženým obočím.
„Vůbec ne." řekl a nepřestával mě pozorovat.
„Přestaň s tím, začínáš mě provokovat a to dost." zamračila jsem se na něj a soustředila se na jídlo. Fajn, nešlo to, ale snažila jsem se ho ignorovat.

„Řekni mi pravdu." Co to po mně chce? Počkat mamka... Ohlédla jsem se po kuchyni a naštěstí už tady nebyla a nemohla nás poslouchat.
„Jakou pravdu, sakra?" zeptala jsem se nechápavě a on svraštil obočí.
„Ohledně Dylana?"

Zaskočilo mi sousto a já začala kašlat. Když se to uklidnilo, nechápavě a překvapeně jsem se na něj podívala.
„Děláš si srandu? Proč se mě na toto ptáš?" vyhrkla jsem a on jen zvedl koutek úst do pokřiveného úsměvu.
„Chci mít jasno, kočko. Vidím, jak se na něj díváš, vím, jak se chováš, když se o něm zmíním, vím, že jsi slyšela náš rozhovor včera a navíc, viděl jsem, co jste dělali támhle u té zdi."ukázal na tu zeď a pokračoval. „Chceš podrobnější detaily?" uchechtl se a já neměla slov. Vážně ne, on mě měl naprosto v hrsti... Ty zmetku, to ti nedaruju, příště ti to vytmavím, a to pořádně.

„Ne, ne, ne to stačí. Jak víš, že jsem poslouchala? Byla jsem zavřená v pokoji." snažila jsem se bránit, ale zbytečně...
„Znám tě až moc dobře, a navíc jsem tě slyšel." mrkl na mě a já si založila ruce na hrudi.
„Co po mně chceš? Chceš, abych ti řekla, že miluju nadevše Dylana a nevydržím už ani den bez něj? To tě zklamu." řekla jsem s naprostou vážností v hlase.
„Nemusíš mi lhát. Myslel jsem, že si říkáme všechno." posmutněl a mně ho vážně bylo líto.
„Promiň, bráško, ale nevím, co ti mám na to říct. Vždyť já nevím, co to je. Nevím, co se to děje, možná jsem do něj doopravdy zamilovaná, ale bojím se, nechci zklamání a bojím se, co přijde pak." řekla jsem potichu. On vstal, přešel ke mně rychlým krokem a objal mě.
„Věděl jsem to. Nemusíš se bát, vždyť vidím, jak se na sebe díváte. Pokud by ti snad něco udělal, zlomím mu páteř, i když je to můj nejlepší kámoš." Dal mi pusu do vlasů a já se usmála.
„Ale ty nevíš, co se děje..." Řekla jsem neslyšně a podívala se na něj.
„Opovaž se to někomu říct, jasné? Jinak tě zabiju a rozčtvrtím." zamračila jsem se a čekala.
„Ano, sestřičko, přísahám, že to nikomu neřeknu." řekl důstojně a zvedl se.
„Jdu hrát basket s klukama, asi se k nim přidám do týmu, dlouho jsem nehrál." usmál se a já přikývla.
„Měj se." řekla jsem mu, dala mu pusu na líčko a odešla do pokoje.
Fajn, mám úžasného bráchu, ale nelíbí se mi, že zná moje tajemství. Proč jsem mu to vlastně řekla?
Převlékla jsem se, vzala si věci a šla ven. Alespoň kratší procházku by to chtělo. Hned, co jsem vyšla ze dveří, mě udeřila do obličeje zima. Přes noc vážně hodně nasněžilo. Musela jsem se nad tím usmát. Vypadalo to kouzelně, jak se ten sníh na povrchu třpytil. Šla jsem chodníkem směrem k parku, protože to tam musí určitě vypadat úžasně. Měla jsem pravdu, vážně to vypadalo jako v pohádce. Připomnělo mi to Tři oříšky pro Popelku.
Fajn, na tu pohádku se musím někdy podívat, protože už se mi blíží to období, kdy sleduju pouze pohádky a miluju hračky.
A taky... Kruci, Vánoce budou! Musím už pomalu začít kupovat dárky. Ale co? To je otázka...

Došla jsem do středu parku a sedla si na nejbližší lavičku. Nikdo tady naštěstí nebyl, takže jsem nebyla rušena.
Fajn, bylo to takto asi pět minut, pak si nějaký idiot sedl vedle mě.
„Ahoj, Niky." pozdravil mě a já hned otevřela oči a podívala se na něj.
„Bene? Co ty tady? Ve škole tě už skoro nevídám." zahrnula jsem ho otázkami a on se usmál.
„Šel jsem kolem a uviděl tě, tak jsem přišel, jestli ti to nevadí. A chtěl bych ti říct jednu novinku." řekl opatrně a já nevím, bála jsem se snad, co řekne? Nebudu lhát, ano bála.
„Zítra odlétám do Ameriky na univerzitu." řekl a mně doslova vyrazil dech. Na univerzitu? Teď? Sakra...
„Nemám slov." řekla jsem pravdu a on se od srdce rozesmál.
„To je dobrý, Nik, nemusíš nic říkat. Hlásil jsem se tam už před půl rokem a teď mám tu příležitost tam jet, tak jsem se jí hned chopil." řekl zasněně.
„Přeju ti to, Bene, zasloužíš si to. Doufám, že tě ještě ale někdy uvidím, jsi fajn kluk." Usmála jsem se upřímně a on mě objal.
„Já taky doufám. No, už ale musím běžet, nemám dobalené věci a rodiče už se shání taky." ukázal displej telefonu a já se krátce zasmála. „Utíkej a měj se tam pěkně." řekla jsem a on se usmál. 

„Taky se měj, Nik, bylo mi ctí tě poznat." uklonil se a odešel.
Vstala jsem a svižným krokem se vydala domů.
„Jsem doma." křikla jsem ode dveří a šla do pokoje. Vytáhla jsem si čisté věci a šla si dát horkou sprchu. Pak jsem se oblékla, vlasy nechala volně uschnout, a zahrabala se do peřiny. Dneska už nevylezu z postele ani na krok. Takže to uklízení nechávám na zítřek. Chvilku jsem se ještě převalovala a přemýšlela, ale moje mysl to stejně nevydržela a nakonec jsem konečně ušla a vydala se do říše snů.