Je to jen hra✔️

•53•

Hned se mi rozzářily oči a široce jsem se usmála. Musela jsem vypadat jako holka, co si splnila nějaký sen. Na brusláku jsem nebyla tak dlouho, že mi to vyrazilo dech. „Bože můj." zasmál se Dylan, a já se okamžitě otočila na něj. „Co je?" nechápavě jsem se podívala. „Jsi vážně roztomilá." řekl a usmál se od ucha k uchu. „Hej." zasmála jsem se a dala mu pěstí do ramene. „Au, za co?" zasmál se. „Za to, že je to pravda?" řekl a přišel blíž ke mně. Já ho obešla a šla si půjčit brusle. Rychle přiběhl za mnou a taky si půjčil. Potom jsme si je obuli a šli na led. Hned jsem mu odbruslila pryč a začala dělat kolečka a pomalu zrychlovala. Nakonec jsem zabrzdila těsně u Dylana. „Co to tu provádíš?" zasmála jsem se. „Co asi? Snažím se nespadnout." řekl a balancoval. „Neříkej, že si nikdy nebruslil." nevěřícně jsem se na něj podívala. „Bruslil, ale je to dávno." řekl a málem spadl. „Tak proč si mě sem vzal?" nechápavě jsem se řekla. „Myslel jsem, že ti udělám radost a povedlo se." usmál se. „Dobře, tak pojď, uvidím, co v tobě je." mrkla jsem na něj a vzala ho za ruce.

„Nepouštěj mě." řekl trochu vyděšeně, když jsme nabrali rychlost. „Musíš se to naučit." řekla jsem mu s pobavením ve tváři. Opravdu jsem ho pustila a on to zvládl. Tak to jsem si jen myslela. „Zabrzdi." křikla jsem na něj, když se blížil k mantinelům. Místo zabrzdění hodil pořádnou držku na led. „Pane bože." řekla jsem si potichu a chytla se za pusu, abych se nezačala smát. Rychle jsem za ním dojela a zastavila se. Ještě pořád ležel na ledu, ale už na zádech. Mně to nedalo a já se začala smát. „Promiň." řekla jsem a snažila se zastavit smích. „Au, říkal jsem, aby si mě nepouštěla." zasténal. „Nějak se to naučit musíš." řekla jsem a nabídla mu ruku. Chytl se a já mu pomohla vstát. Za ty 2 hodiny, co jsme tu byli, Dylan spadl minimálně 6x a já se mu pokaždé smála, protože jsem to nevydržela.

„Dobře, myslím, že to pro dnešek stačilo." vydechl a posadil se na lavičku mimo kluziště. „Proč?" uchechtla jsem se. „Protože mě už vše bolí. Myslím, že jsem přišel o nohy." postěžoval si a já se zasmála. „Prosím tě, nebuď jako holka." poškádlila jsem ho. „Cože?!" nevěřícně se na mě podíval. „Slyšel jsi." odpověděla jsem a usmála se. Ve vteřině byl u mě a díval se mi zpříma do očí. „Ehmm, já.." už jsem ani nevěděla, co jsem chtěla říct, protože se do mě vpíjely ty jeho sakra pěkné oči. Pohladil mě po tváři, ale ruku tam pak nechal a přiblížil se obličejem blíž tak, že se jeho rty skoro dotýkaly těch mých. Už jsem myslela, že to udělá, ale opět se zastavil kousek ode mě, jako tehdy. Jak mě to v tu chvíli moc vadilo, že to neudělal, proto jsem to vzala do vlastních rukou a políbila ho.

Dylan byl ze začátku překvapený, ale pak se hned přidal. Rukou si mě přitáhl k sobě a tu druhou nechal na mé tváři. Nakonec jsme se však museli odtáhnout kvůli zasranému vzduchu. Čelo si opřel o to mé a zhluboka dýchal jako já. „Nik...já..já ti musím něc-." nedořekl, protože nás vyrušily hlasy. „Co vy dva tu děláte?" rychle jsem se odtáhla a podívala se za Dylana, kdo to je. Sakra, Lora a Zack. „Šli jsme si zabruslit, ale už jdeme domů." mykla jsem rameny a podívala se zpátky na Dylana, který se vzpamatovával. „A co vy dva?" zeptala jsem se a podezřele se na ně podívala. „My jsme teprve přišli." řekl Zack a zazubil se. „A my už odcházíme, tak ahoj." řekl Dylan a už odcházel. „Ahoj." křikla jsem za nimi a běžela za Dylanem.

Rychle odevzdal brusle a vydal se k autu. Já udělala to samé a opět za ním běžela, protože se mi zdálo, jako by utíkal. „Počkej." křikla jsem na něho. Zastavil se těsně před autem a otočil se. „Chtěl jsi mi něco říct. Co to bylo?" zeptala jsem se a doufala, že mi to poví. Chtěla jsem vědět, co to bylo. „Ale nic." mávl rukou a zase se otočil. „Mně to zajímá." zkusila jsem a šla k němu blíž. „Dnes ne, Nik." řekl rázně, až jsem se lekla a zarazila se. „Dobře." řekla jsem potichu a sklopila hlavu. Povzdechl si a řekl „Promiň, princezno, nechtěl jsem být tak nepříjemný."
„To nevadí, pojedeme?" zeptala jsem se, obešla ho a sedla si do auta. Chvíli tam před autem stál a díval se do země. Naštvaně si něco říkal a pak si šel sednout do auta. Cestou domů jsem se opřela hlavou o okno a dívala se, jak ta cesta ubíhá. Před domem zastavil a já rychle vystoupila a šla ke dveřím.
„Princezno, počkej." slyším ho za sebou a moje nohy se proti mé vůli zastavily.
„To jsem nechtěl, omlouvám se." řekl těsně za mnou. Otočila jsem se na něj a uviděla jsem jeho provinilý výraz.
„Nic se nestalo, Dylane. Opravdu." řekla jsem snad na jeden nádech.
„Já vím, jen jsem zbabělec a nedokážu ti říct to, co bych chtěl." řekl a zaťal ruce v pěsti, až se mu napnuly svaly.
„A to je?" Začala jsem. Byla jsem zvědavá a překvapená z toho, jak jsem ho uvedla do rozpaků.
Místo toho, aby cokoliv řekl, se prosto přiblížil, a jemně mě políbil. Nebylo to jako ty ostatní polibky plné vášně. Bylo to jemné a byla v tom něha, snad i láska?
Odtáhl se a jemně se usmál.
„Mám tě rád, princezno, hodně rád." řekl a otočil se.
Nechal mě tam stát samotnou naprosto dezorientovanou neschopnou se sotva jen pohnout.
Co mě však probralo, bylo, jak u auta zaklel a během vteřiny byl opět u mě.
„Kašlu na to." odhodlaně řekl s vážným hlasem.
„Miluju tě. Miluju tě víc než cokoliv na světě." řekl a tím mi už podruhé minimálně vyrazil dech.
„Nemusíš nic na to říkat." než to stačil doříct, políbila jsem ho.
Objal mě kolem pasu a tím si mě přitáhl blíže. Já na to zareagovala tím, že jsem spojila ruce za jeho hlavou.

Vše ale musí skončit, stejně jako tato chvilka.
„Musím jít." řekla jsem tiše, když jsme se odtáhli.
„Dobře." vydechl a otočil se. Jakmile otevíral dveře auta, tak mi to prostě nedalo a křikla jsem na něj.
„Dylane?" otočil se na mě nechápavě. „Taky tě miluju." řekla jsem a viděla u něj ten nejkrásnější úsměv na světě, který jsem si ihned vryla do paměti a pak se otočila a šla domů, když se mi ztratil z dohledu.