Je to jen hra✔️

•17•

Hodiny jako vždy utíkaly pomalu a já už opět usínala. Měli jsme chemii, takže nic zajímavého, alespoň tedy pro mě. Lehla jsem si na lavici a poslouchala dění ve třídě. Učitel mluvil něco o sloučeninách, Brithany, ze třetí lavice, o nových šatech a botách, Lora do mě něco mlela o tom, jak si ničím tělo, když nespím... Pak tady ovšem byl Dylan, který se bavil s Joshem, co s ním seděl, a nevím přesně, o čem se bavili, ale myslím, že to byla nejspíš nějaká párty opět. Ani bych se nedivila ... jsou to přece místní děvkaři takže... ,,Jaká byla ta ze včerejška?" zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru. ,,Nic moc, poslední dobou to je o ničem, asi zavolám Helen z vedlejší školy," řekl Dylan a mně hned docvaklo, o čem je řeč.

,,A co Nik? Do té bys nešel?" navrhl mu ten idiot Josh a já měla sto chutí mu teď nakopat tu jeho prdel. Co si myslí?... ,,Nevím, možná," nejistě odpověděl Dylan. Počkat nejistě? To jsem snad nikdy u něho neslyšela.
,,Je to kus, pokud ji nechceš, tak ji beru já. Už jen, jak vidím tu její prdelku, tak mi stojí," Slizce řekl a už jsem se chystala za ním jít a přelámat mu všechny kosti v těle, ale zastavila mě odpověď od Dylana. ,,Nech ji být, je moje. Najdi si někoho jiného," rázně ho okřikl, že to slyšela snad polovina třídy, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, tedy až na mě.

,,Sorry, kámo, teď jsi říkal, že nevíš, takže to beru za to, že když toto řekneš, tak nebereš. Vždycky to tak bylo," obhajoval se Josh, ale Dylan nevypadal moc nadšeně, ani vlastně nevím proč. Mělo by mu to být snad jedno ne? ,,Ne, tuto ne. Tu si beru já," Cože? On si mě přivlastnil?! Co si myslí, že jak pískne, tak mu skočím do postele? ,,Okay, ale s tou to bude těžké," uchechtl se Josh. ,,Každá mi zatím padla a s touto to nebude jiné," nasadil Dylan vítězný úšklebek. Vařila se ve mně krev a bylo mi z nich špatně. Fakt jsem si myslela, že je Dylan jiný. Když jsem s ním byla venku, byl milý a nezdál se mi jako takový hajzl, ale zdání klame a on to kompletně posral. Více jsem se schoulila do lavice a rukama si schovala obličej. Chtěla jsem, aby to vypadalo, že vážně spím a na ně to nejspíš fungovalo, protože se dál "vesele" bavili. ,,Okay, brácho, tak pojď dát sázku," navrhl Josh. ,,Jakou zase? Víš, že vždycky vyhraju ne?" uchechtl se Dylan. ,,Pokud ti dá do konce roku, tak ti vysolím 2000," Navrhl opět. Bylo vidět nebo spíše slyšet, že o tom Dylan uvažuje a já se jen modlila, aby to nepřijal. ,,Platí," odpověděl a já tím uzavřela taky sázku sama se sebou. Vlastně to ani nebyla sázka, byla jsem jen pevně odhodlaná s ním nevlézt do postele. Co si vůbec myslí? Nejsem kus hadru, co každý použije a pak zahodí... Nikdy, opakuju nikdy se mu nepoddám a už s ním nechci mluvit a ani ho potkávat. Do konce roku zbývají necelé dva měsíce, takže to bude mít chlapeček těžké. Jsem nedostupná a tak to i zůstane, hlavně pro něj. To přísahám.

Konečně zazvonilo a já vystřelila ze třídy, jak nejrychleji jsem mohla. Byla to poslední hodina, za což jsem jen děkovala bohu. Sbalila jsem si věci, zamkla skříňku a rychle pospíchala domů. ,,Hej, Nik, počkej!" slyším povědomý hlas. ,,Copak? Nemáš odvoz?" uchechtla jsem se a opřela se o své milované auto. ,,Snad jsem tvůj bratr, ne?" pozdvihl nevěřícně obočí a já se začala smát, načež on po chvilce taky. ,,Tak pojď, ale rychle nemám na tebe celý den," mrkla jsem na něj a nastoupila na místo řidiče. ,,Niky!" slyšela jsem opět venku moje jméno. Podívala jsem se tím směrem a hned pohled odvrátila... Kdo jiný by to byl nežli Dylan, že ano. Šlápla jsem na plyn a rychlostí blesku se vzdalovala od budovy, které se říkalo škola a od člověka, kterého nemůžu ani vystát.

,,Proč jsi ujela?" pobaveně se na mě díval Brian a já jsem protočila očima. ,,Neslyšela jsem ho," řekla jsem první, co mě napadlo a samozřejmě, že mi to Brian nesežral. ,,Fajn, teď pravdu," pozoroval mě stále upřeně a já mu nemohla lhát, byl to můj bratr a navíc nejlepší kamarád. ,,Nemám na něj prostě náladu," odbyla jsem ho a věnovala se jízdě. Nelhala jsem mu, jen jsem neřekla všechny detaily. Naštěstí pochopil, že se o tom nechci bavit, tak byl zbytek cesty potichu.