Je to jen hra✔️

•55•

„Ahoj." řekla jsem a usmála se. „Nevěděl jsem, že tu budeš." řekl a sladce se usmál. „Lora mě přemluvila, jinak bych tu nebyla." řekla jsem a zadívala se na Loru a Zacka. „Tak to jí musím poděkovat." zasmál se a já se zpátky na něj podívala. „Proč?" tázavě jsem se podívala. „Jsem rád, že tu jsi." řekl a přišel ke mně blíž. Nevím, co mezi námi bylo, ale já ho docela potřebovala. Vážně jsem byla jak omámená. Dylan mě sledoval s pobavením ve tváři, protože jsem se musela být červená jako rajče. Nechtěla jsem, aby se na mě tak díval, proto jsem si ho přitáhla do polibku. Chvíli byl mimo, ale pak spolupracoval a přitáhl si mě blíž. Po chvilce jsem se odtáhla a trochu poodstoupila. „Princezno...pořád mě překvapuješ, ale lepší bylo, když si byla u mě." zasmál se, chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Nakonec jsem ho objala a on mi to oplatil a dal mi pusu do vlasů. „Už budu muset jít." pošeptal a odtáhl se. „Dobře, hodně štěstí." řekla jsem a ještě mi dal rychlou pusu a běžel.

Rychle jsem si šla sednout na tribunu, ale všimla jsem si, že už tam je Lora. „Kde jsi byla? Myslela jsem, že jsi tady." zeptala se mě. „Zašla jsem si na záchod." zalhala jsem a sedla si vedle ní. Zřejmě jí ta odpověď stačila a já byla ráda. Rozhodčí opět zapískal a hra začala.

Přišla jsem se podívat, jak hrají a nakonec sledovala jen jediného hráče. Dobře, taky jsem se musela podívat na Zacka, aby se neřeklo.
Po zápase jsem se rychle vytratila a šla se podívat na Briana do nemocnice.
„Ahoj, bráško." vešla jsem k němu do pokoje a on mě uvítal upřímným úsměvem.
„Čau, kočko. Přišla jsi za mnou?" uchechtl se a já protočila očima.
„No, už to tak bude. Jak se cítíš?" zeptala jsem se. „Je mi fajn, i když, občas je mi na zabití." pokrčil rameny a já se zamračila.
„Proč jsi mi neřekl, že bereš drogy?" zeptala jsem se ho narovinu.
„Promiň, zlato. Nějak se to zvrtlo a nešlo přestat, ale už jsem přestal. Přísahám." řekl zoufale a já odvrátila pohled.
„Závislost na drogách se špatně odnaučuje." řekla jsem potichu a on si vzdechl.
„Skončil jsem s tím už, chci být zase normální. Odpusť mi to, Nik, prosím." řekl smutně a já se na něj podívala a viděla, jak mu ukápla slza. Šla jsem rychlým krokem k němu a objala ho.
„Mám tě moc ráda. Přestaň mě už tak strašit, víš, jak se cítím?" zašeptala jsem a on se zasmál.
„Co mám říkat já? Vždyť ty se mi jednou zabiješ s tvým štěstím." řekl a já do něj dloubla.
„Náhodou...Přestaň se do mě navážet." zasmála jsem se a on zvedl ruce v obraném gestu. Ještě chvíli jsme si povídali a on mi vše řekl. Pak přišel doktor a řekl mu, že za dva dny by mohl jít domů. Byla jsem ráda, že se lepší jeho stav. Byla jsem u něj do konce návštěvních hodin a pak šla pomalým krokem domů.

Doma jsem byla kolem 6 hodiny večer. Máma už chystala večeři, když mě uviděla, tak se usmála. „Tak co?" zeptala se mě. „Vypadá dobře." řekla jsem a sedla si ke stolu. Máma si jen povzdechla a já pochopila, že o tom nechce mluvit.
Po večeři, která byla výborná, jsme si s mamkou udělali takový příjemný večer. To znamená televize, gauč a nějaké komedie, které jsem stáhla. Mamka si k tomu dala i víno. Sedly jsme si, přikryly se dekou a já se k ní přitulila. Takhle jsme vydržely tři filmy, pak jsem se s ní rozloučila a šla spát.

***

Ráno mě vzbudil budík. Tak jsem se jako obvykle vydala ke skříni a vytáhla si z ní věci. Takže jako obvykle, rifle a tričko s dlouhým rukávem. „Dnes se namaluji až po snídani." řekla jsem si sama pro sebe a šla dolů. Mamka seděla u stolu a pila kávu. Zarazila se, když mě uviděla a já jsem povytáhla obočí. „Zlatíčko, nemáte náhodou volno kvůli tomu pátku?" zeptala se a já si vzpomněla. „Bože." plácla jsem se do čela a zasmála se. „Se nějak moc těšíš na školu." zasmála se taky. „Ani ne, jsem ráda, že není." mykla jsem rameny a šla za ní si sednout.

„Co máš dneska v plánu?" zeptala se mě máma, když jsem přišla dolů už převlečená do domácího oblečení. „Hmm...nevím." řekla jsem a sedla si s mobilem ke stolu. „A ty?" optala jsem se jí. „Já musím normálně do práce, ale ty si něco vymysli, ať se nenudíš." řekla. „Hmm." povzdechla jsem si a dál se dívala do mobilu.

„Zlatíčko, tak já už musím, měj se." křikla na mě ode dveří a pak za sebou zabouchla.
Začal mi zvonit mobil a na obrazovce se mi zobrazil Andy. „Ten má ale načasování." uchechtla jsem se a vzala to.
„Čau, Niky, jak to že se neozveš. Jak se máš? Co děláš? Kdy za námi přijedeš?" začal chrlit otázky a já se zasmála. „Ahoj, Andy, ale znáš to normálka. Až budu moct, tak přijedu, ale to bych vám dala ještě vědět, neboj. A co ty? Jak se máš?" uchechtla jsem se a slyšela, jak se rozesmál. „Znáš to, chybíš nám tady, takže se člověk ani nemůže mít dobře."

Co říct zvedl mi nehorázně náladu. Takže po to 2 hodinovém hovoru, teda výslechu, jsme se rozloučili, protože prý měl něco na práci. No, bylo něco kolem 2 hodiny odpoledne, tak jsem se rozhodla jít najíst. Něco jsem ulovila v ledničce a poté šla do pokoje, kde jsem si sedla ke stolu a začala si hledat různé věci, které bych mohla nakreslit.

Ukončila jsem to asi kolem osmé večer, protože už mě nic nenapadalo. Celý den jsem vlastně lenošila a nic pořádného neudělala, ale i přes to jsem byla unavená. Takže jsem se osprchovala a šla co nejrychleji spát.