Je to jen hra✔️

•15•

Oběd byl dobrý, konečně něco, co jsem snědla všechno a to se divím.
,,Holky, co máte dnes v plánu?" zeptala jsem se jich. ,,Já jedu za mámou a pak se budu na zítřek učit," řekla Chloe. ,,No a já mám trénink, takže mám dneska nabitý program. A co ty?" usmála se Lora.
,,No já právě, že nic nemám, ale asi se budu učit," uchechtla jsem se. Vzaly jsme si věci a šly konečně ze školy pryč.

Rozloučila jsem se s holkami a uvědomila si, že jdu domů pěšky. Vzdychla jsem, ale nakonec jsem vyšla. Nemohla jsem se už dočkat, až konečně budu doma. Bylo mi jedno, co se bude dít, ale chci se konečně vyspat v klidu...

Najednou zatroubilo auto. ,,Hej, Nik, pojď, svezu tě," křikl na mě... Dylan?!
,,Ne, díky, dojdu to pěšky," odmítla jsem ho. Nevím, o co se snaží... Celý den byl sice milý, ale stále tady je ten nepříjemný pocit mrazení, strachu a nevím, čeho ještě... A taky... Je to přece dokař, ne? Takže taky může chtít jen jedno...
,,Pojď do toho auta nebo si pro tebe dojdu," uchechtl se a já nad tím jen protočila očima a pokračovala dát. ,,No jasně," řekla jsem otráveně a zrychlila krok, ať jsem brzo doma.
Nic už naštěstí neříkal, takže jsem měla za to, že už odjel. Po ani ne deseti vteřinách stál přede mnou v celé svojí kráse.
,,Něco jsem snad řekl, ne?" Na obličeji se mu objevil lišácký úsměv a já hned věděla, že to není dobrý...
,,Já jdu domů," založila jsem ruce na prsou a obešla ho. Chytil mě však za zápěstí a přetočil k sobě, takže jsem narazila do jeho vypracované hrudi.
,,Prosím, jen chvilku a odvezu tě domů," usmál se... Opět ten jeho zatraceně sladký a zároveň odporný úsměv... Každá holka by mu hned padla na kolena, ale já ne... Nemůžu, takže se musím držet zkrátka.
,,Řekla jsem, že ne, fakt jdu domů, jsem unavená," řekla jsem tichým hlasem a sklopila hlavu.
,,Dobře, tak tě aspoň odvezu domů," navrhl a já vzdychla, protože jsem věděla, že nemám na výběr.
,,Fajn," odpověděla jsem otráveně a vysmekla se mu. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a zapla si pás. Pálilo mě zápěstí z jeho doteků a nevím proč... Najednou jsem toužila, aby se mě stále dotýkal a už nikdy nepřestal, ale taky jsem chtěla nejradši utéct daleko, co nejdál to šlo a už se nikdy nevrátit...

Auto nastartovalo a řítili jsme se poněkud vyšší rychlostí, což já miluju, takže jsem si to vychutnávala. Všimla jsem si, že jsme v ulici, kde bydlím, ale můj dům jsme už dávno projeli.
,,Víš o tom, že můj dům jsi už minul?" Povytáhla jsem obočí a čekala na jeho odpověď.
,,Ano, vím, ale říkal jsem ti, že chci někam jít," uchechtl se a já litovala, že jsem nastoupila do toho blbého avšak nádherného auta.
,,Chvilku," odpověděla jsem skoro neslyšně, ale slyšel to, protože se začal usmívat. Zase ten jeho debilní úsměv...

Zastavili jsme a Dylan mi přišel otevřít dveře jako pravý gentleman. K mému překvapení mě vzal do Starbucks. To je moje oblíbené místo, teda kromě mojí postele a knihovny. Tady můžu relaxovat a nikdo mě neruší.

Proč mě sem vzal? Ví, že je to moje oblíbené místo? Proč je na mě dnes tak hodný?
Hlavou mi v tu chvíli probíhalo docela hodně takových myšlenek, ale vytrhl mě z nich jeho hlas.

,,Tak co si přeješ?" zeptal se mě, když jsme stáli u pultu. Zakroutila jsem hlavou, že nic nechci. Nevěřícně se na mě podíval. ,,Když už jsme tady, ty si taky něco dáš, tak co chceš? Platím já," řekl a nadzvedl obočí.
,,Ne, opravdu nic nechci," odpověděla jsem mu.

,,Právě jsem tě pozval a ty nic nechceš? Nelži," zamračil se na mě.
Podívala jsem se mu do očí do těch krásných, temných očí a to byla chyba.
Snažila jsem se neuhnout pohledem, vždy mi to šlo, ale teď? Teď to nešlo, musela jsem uhnout. Nakonec jsem si povzdechla.
,,Čokoládu... dám si horkou čokoládu," odpověděla poraženě. Vítězoslavně se na mě usmál a otočil se, aby to objednal.

Zatím co to objednával, jsem si sedla ke stolu. Po chvíli přišel s horkou čokoládou pro mě a s cappuccinem pro sebe.
,,Děkuji," řekla jsem a vzala si kelímek do ruky. Zase ten jeho úsměv místo odpovědi. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik otázek. Ale ze mě vypadlo jen jediné slovo.

,,Proč?" zeptala jsem se. Zvedl pohled od svého kelímku a tázavě se na mě podíval. ,,Proč to děláš?" zopakovala jsem to a zvedla jsem obočí. Už už otevíral pusu a chtěl něco říct, ale zase ji zavřel. ,,Víš co? Kašli na to," řekla jsem potichu a upila. Mezi námi bylo ticho.

,,Já nevím," prolomil ticho Dylan. Než jsem stačila něco říct, tak pokračoval. ,,Ty ráda sportuješ, že?"
Všimla jsem si, jak rychle změnil téma, ale řekla jsem si, že je to i dobře.
„Ne, ráda je slabé slovo... já miluji sportování," usmála jsem se a všimla si, že se pousmál. ,,No a co ty rád děláš?" opětovala jsem mu otázku.
„Kromě sportu si někdy rád čtu a někdy něco nakreslím..," ještě dlouho jsme se tak bavili.
Bavili jsme se jako bychom se znali celou věčnost. Bylo mi s ním tak příjemně, ale i zároveň mě mrazilo...

***

Po 'chvilce', která se protáhla na 2 a půl hodiny mě odvezl domů. Když jsem vystupovala, tak jsme se rozloučili a on se opět usmál. Úsměv jsem mu opětovala a šla jsem domů.

,,No ne, kde jsi byla? Myslel jsem, že budeš doma dříve," překvapil mě Brian ve dveřích.
,,No, není to jedno? Už jsem doma," odpověděla jsem a mířila do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a projela ji očima. Na nic jsem chuť neměla, tak jsem ji zase zavřela.
,,Hej, za jak dlouho přijde mamka?" křikla jsem na bráchu.
,,No, říkala, že přijde kolem sedmé, protože musela něco zařídit. Můžeš mi říct, s kým si byla?" Brian byl neodbytný.
,,Ty si nedáš pokoj co?" zeptala jsem se, ale odpověď jsem znala. Podíval se na mě se založenýma rukama na hrudi a zakroutil hlavou. ,,Hmmm, to máš blbý, nic ti neřeknu," vyplázla jsem na něj jazyk a odešla do pokoje, za sebou jsem slyšela, jak něco řekl, ale nerozuměla jsem mu.

V pokoji jsem si sedla na židli a vytáhla si věci ze školy a začala jsem se učit do bioly. Schválně jsem si zamkla dveře a vyplatilo se mi to. Brian pořád otravoval, že je to starší bratr a mám mu vše říct, atd...
Po nějaké době se mi nechtělo učit, tak jsem se převlékla, dala si sluchátka a přemístila se na postel, kde jsem si lehla a poslouchala. Bylo to uvolňující a já konečně mohla zapomenout na svět kolem mě. A po nějaké době jsem usla...