Je to jen hra✔️

•65•

Nik

Nepamatuju si, že bych usla, ale vzbudilo mě bouchnutí dveří, tak jsem se šla podívat.
„Ahoj, bráško." usmála jsem se na Briana. Nevypadal však v pohodě, slzely mu oči a byl nejspíš vytočený. „Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně a přešla k němu.
„Ten kretén, byl to on." řekl potichu a objal mě. „Kdo a co udělal?" nechápala jsem. „To on ti ublížil, a přesto tě využil." řekl a já byla ještě více zmatená. „Ale kdo?" naléhala jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. Odtáhl se ode mě a políbil mě na čelo. „Běž už raději spát, je pozdě." usmál se smutně na mě a já chtěla namítat a dozvědět se, o čem to celou dobu mluvil, ale stejně by mi to neřekl, tak jsem raději odešla do pokoje.

Po celé večerní hygieně jsem si pouze nachystala věci na další den a kolem 11 jsem konečně usla.

______________________________________________

Znáte ten pocit, když nemáte možnost spát do dvanácti kvůli debilnímu zvuku budíku? Právě tento pocit momentálně prožívám a přivádí mě to k šílenství.

Neochotně jsem vstala, provedla ráno hygienu a oblékla se. Pak jsem zamířila do kuchyně, kde už seděl Brian a jedl toasty.
„A mně jsi jako neudělal?" dotčeně jsem řekla.
„Promiň, zapomněl jsem." řekl omluvně a dále hleděl na talíř bez výrazu.
„Co se s tebou děje? Tváříš se jako kdybys šel na popravu." podotkla jsem a on konečně zvedl zrak. „Jdu do školy, co myslíš." uchechtl se a mírně se usmál, ale věděla jsem, že to není tím.
„Piš si bratříčku, že to z tebe vytáhnu." mrkla jsem na něj a vzala si jogurt.

Jakmile jsem dojedla, tak jsem s Brianem vyrazila jak jinak než do mučírny po dlouhé době.
U školy mě nenechal jít samotnou a to jsem celkem nechápala, ale neřešila jsem to moc. Očima jsem vyhledávala ty pronikavě černé, které patřily jen jedné osobě. Chystala jsem se, že za ním půjdu, ale chytl mě za paži Brian.
„Ať tě to ani nenapadne." sykl potichu a probodával Dylana pohledem.
„Co tě žere, bráško? Už od včera jsi nějaký divný." uchechtla jsem se, načež on mi věnoval ustaraný výraz.
„Prosím, vyhýbej se mu." řekl prosebně a vážně jsem to už nechápala, vždyť jsou přátelé, tak proč to říká? „Nevím, co máte mezi sebou, ale neboj, jsem v pohodě, neměj strach." mrkla jsem na něj a opět věnovala pohled Dylanovi. On se na mě podíval...omluvně? Ublíženě, sklesle? Co to má být?
Zdá se mi to nebo tady všichni začínají šílet?

„No konečně jsi tady, dělej, pojď, za chvíli je hodina." překvapila mě Chloe s Lorou a táhly mě do školy.
„Uvidíme se pak, Briane, měj se " dala jsem mu letmou pusu na líčko a nechala se táhnout ke skříňkám a nakonec do třídy.
Taky jsem si nemohla nevšimnout hodně pohledů na mně od ostatních a nevěděla jsem, proč, ale raději to nebudu řešit...

„Proč se na tebe ostatní tak divně dívají?" zeptala se mě Chloe. Fajn tak to nejspíš řešit budu.
„Netuším." odpovím a věnuji pozornost příchozímu učiteli.

Když hodiny konečně skončily, tak jsme šly na oběd, k ničemu jinému moje myšlenky momentálně nemířily, i když...
„Sakra, holky, běžte napřed, já musím ještě do skříňky, nechala jsem si tam mobil." řekla jsem a mířila ke skříňce.

„Nik?" slyším a s leknutím se otočím.
„Ahoj, dneska jsem neměla ještě šanci tě pozdravit." řekla jsem a políbila jej na rty.
„Musím ti něco říct." řekl sklesle a mně hned spadne úsměv z tváře. Doufám, že to není to, co si myslím...
„Co se děje?" začnu opatrně a čekám na odpověď.

„No tak, už ses ji pochlubil, kámo?" zeptal se příchozí Josh a kluci.
Dylan se zpátky podívá na mě a vypadá opravdu zničeně.
„S čím se mi máš pochlubit?" zvednu obočí a on sklopí pohled.
„No to si ze mě děláš srandu! Řekl jsem ti, ať se od ní držíš dál! Nenechám tě, abys ještě víc zhnusil mojí sestře život!" uslyším z konce chodby Briana a začínám být mega mimo. Co ostatní sakra ví a já ne? A sakra, proč by mi měl zničit život?

„Já ji miluju a nechci ji ubližovat, za to, že jsem byl kretén, může chlast. Nechtěl jsem to udělat, jasný? Nebyl jsem schopný myslet-" říkal zoufale Dylan, ale Brian mu skočil do řeči.
„To jsou jenom kecy. Kdyby nebylo tebe, tak by Niky byla jako normální holka a byla by v pohodě, jenže jsi ji to kompletně podělal. Je to jenom tvoje vina." křičel po Dylanovi Brian a já už to vážně nemohla vydržet. Haló, já jsem tady taky a mluví se tady o mně sakra!

„Přestaňte tady po sobě křičet a dělat, jako že tady nejsem. O co tady jde? Co všichni víte a já ne? Jak by mi mohl podělat život?" řekla jsem a všichni okamžitě ztichli a dívali se do země, teda až na Joshe a jednoho kluka, kteří jen s pobavením přihlíželi.

„No právě, podělal jsem ti ho." řekl tiše Dylan a díval se do země s utrápeným výrazem.
„Cože?" stále jsem nechápala, asi mi to pomalu myslí nebo já nevím...
„Co mi máš říct?" zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo.
„Dylane, řekni mi, co se stalo!" naléhala jsem a on zvedl pohled a upřeně se mi zadíval do očí.
„To já jsem ten, co ti kdysi zničil život. Já jsem ten idiot, o kterém se ti pořád zdá-" teprve teď mi to došlo. Prosím, řekněte, že to je jen vtip...

„Ne, to není možné." vydala jsem těžce ze sebe, sledujíc jeho výraz, který říkal, že to je možné. „Chceš mi říct, že...že si to byl ty, to ty si mi tehdy-" nedokázala jsem to doříct.
„Princezno, já vážně nechtěl, nevím, co se to stalo, byl jsem totálně na moc." řekl a udělal krok ke mně s nataženou rukou. Bože, to snad nemůže být horší...
Ucouvla jsem od něj. Jediná věc mě zajímala. „Jak dlouho to víš? Jak dlouho mi to vůbec tajíš?" to už byly slzy, které se mi nahromadily, přes které jsem nic neviděla.
„Od..od doby, kdy si mi řekla, co se stalo." vydechl a já se snad přeslechla. Počkat, právě mi řekl, že to ví už tak dlouho?
„Běžte všichni pryč, prosím, nechte nás." řekla jsem a slzy se mi spustily z očí.
Všichni mě poslechli a nechali nás samotné ve škole na chodbě, abych si vlastně ujasnila, co se tu stalo.
„Řekni mi pravdu." vzlykla jsem.