Je to jen hra✔️

•7•

„Hej, vstávej nebo přijdeš pozdě do školy," zavolal na mě brácha a já se vyděšeně podívala na mobil.
7:13
„Sakra, nestíhám," řekla jsem si pro sebe a vyběhla do šatny. Vybrala jsem si obyčejné jeany, černé tričko a kostkovanou modrobílou košili.

Pak jsem zamířila do koupelny, kde jsem udělala ranní hygienu, nalíčila se a rozčesala vlasy.
Podívala jsem se na hodiny a ukazovaly 7:42.
Vzala jsem si věci a zamířila dolů.
Snídani nestíhám, tak jsem si vzala pouze jablko. Obula jsem si svoje bílé Converse boty, vzala klíčky od mého Porsche a vyrazila.

Když jsem zaparkovala, hodiny ukazovaly 7:59

Bezva, takže přijdu pozdě... Ve skříňce jsem si vzala učebnice a šla do třídy.
„Omlouvám se, zaspala jsem," řekla jsem a šla si sednout.

„Tak zaspala?" Přeměřila si mě Lora pohledem a já nechápavě přikývla.
„Ano, zaspala," ubezpečila jsem ji a věnovala se výkladu učitelky.

Zazvonilo konečně a já si vzala věci a vyšla ze třídy.
„Co máš dneska v plánu?" Zeptala se mě Chloe.
„Nejspíš si půjdu zaběhat k večeru, ale jinak nic," pokrčila jsem rameny a odemykala skříňku.
„Dobře, takže tě po škole vyzvednu a jdeme nakupovat," měla jiskřičky v očích a úsměv od ucha k uchu. Musela jsem se usmát.
„Tak fajn, ale musím jít ještě domů," mrkla jsem na ni a ona přikývla.

Spolu s Chloe a Lorou, která se k nám teď přidala, jsme mířili na biologii a podívali si, dokud moje oči nespatřily ty jeho.
Naskočila mi husí kůže a opět ta vlna strachu. Vzpomněla jsem si na včerejšek a zastavila se.
On pohled odvrátil a rychle se vydal do třídy s kamenným výrazem a samozřejmě obklopený děvkami Demi a Tamarou... Nevím, proč, ale tak trošku mi vadilo, jak se na něj lepí, přišlo mi to nechutné a otravné...

„Země volá Nikitu," křikla po mě Lora a mávala mi rukou před obličejem.
„Ještě jednou mi tak řekneš a jsi mrtvá," zašklebila jsem se a opět vyrazila směrem do učebny.

Sedla jsem si na své místo a otočila se směrem na poslední lavici uprostřed.
Opět mě sledoval s kamenným obličejem.
Chtěla jsem mu ještě poděkovat za včerejšek, ale zdá se, že o to nestál. Pokusila jsem se usmát, ale on se zamračil a odvrátil pohled.
Nechápala jsem, proč to udělal. Vždyť jsem nic neudělala, ne?

Otočila jsem se zpátky na tabuli a zapisovala učivo.
„Co jsi udělala Dylanovi, že je tak zamlklý a zamračený? " Zeptala se mě nenápadně Lora.
„Nemám tušení," odpověděla jsem a přemýšlela, co se tak mohlo stát.
Nechápala jsem to.

Uběhly další hodiny a Dylan se mi stále vyhýbal, a když jsme se náhodou potkali a střetli očima, zamračil se nebo se jen otočil a odešel opačným směrem.

Už jsem na to opravdu neměla nervy a na obědech za ním přišla a na rovinu vysypala ze sebe.
„Co máš za problém, proč se mi vyhýbáš a vraždíš mě pokaždé pohledem? Pokud vím, nic jsem ti neudělala," svraštila jsem obočí a netrpělivě čekala na odpověď. Ani jsem si nevšimla ostatních u stolu, co nás se zájmem pozorovali a čekali, co se bude dít.

„Já nemám žádný problém, kočičko. Ty jsi ta, co teď vyšiluje a vraždí mě pohledem," odpověděl naprosto v klidu s úšklebkem na obličeji.
„Zaprvé, nejsem kočička. Za druhé, nevyšiluju. Jsem jenom naštvaná, protože mi leze na nervy tvoje chování dneska a nevím, co ti přelítlo přes nos. A za třetí, buď rád, že pohledy nevraždí doopravdy, protože by už vaši zařizovali tobě pohřeb,"
Řekla jsem klidněji a uviděla v jeho očích plamínky.

„Dej si po na pusu, krásko. Jak už jsem řekl, jediný, co má tady nějaký problém, jsi ty a mimochodem, jsi sladká, když se zlobíš. Nechceš dneska přijít? " Podíval se na mě pobaveně s vítězným úsměvem.