Je to jen hra✔️

•11•

Moc jsem toho nenaspala, protože jsem se vzbudila kolem půlnoci. Šla jsem si opláchnout obličej studenou vodou a pak zpátky lehnout. Nedokázala jsem usnout, bylo to strašné, převalovala jsem se z boku na bok. Nakonec jsem si vzala knížku a začala číst. Uběhla půl hodina, hodina, tak jsem si řekla, že bych mohla konečně usnout. Tak jsem odložila knihu a zase zalezla pod peřinu. Opět jsem nemohla usnout, tak jsem se šla projít po bytě.

Nakonec jsem skončila v pokoji a bylo 6:55. Jít spát bylo zbytečné, takže jsem se šla chystat do školy. Protože jsem nespala, zamířila jsem do koupelny, kde jsem musela zamaskovat kruhy pod očima.
„Díky bohu za kouzlo make-upu," řekla jsem si a udělala si zbytek věcí. Ze skříně jsem si vzala tričko, cardigam a rifle s roztržením na koleni.
„Bezva, doufám, že aspoň neusnu ve škole," mykla jsem rameny a vyšla z pokoje.

Když jsem scházela ze schodů, slyšela jsem, jak si máma pobrukuje.
„Dobré ráno, zlato, jak ses vyspala?" zeptala se mě v momentě, kdy jsem přišla do kuchyně.
„Dobré ráno, v pohodě," zalhala jsem, protože jsem opravdu nepotřebovala, aby si dělala starosti... I když nevím, proč si je stále dělá... prostě máma...

„Vážně? Já myslela, že nejsi náměsíčná, když jsi uprostřed noci běhala po bytě," rýpl si do mě právě příchozí Brian a já myslela, že ho za to nejspíš zabiju.

„Neběhala jsem po bytě, jdu do školy dřív. Slíbila jsem Loře, že za ní ještě zajdu, tak se mějte," chtěla jsem se vyhnout veškerých otázek a debat...

Obula jsem si bílé tenisky, vzala batoh, klíče a nastoupila do svého auta. Jako každý strčím klíčky do zapalování a jedu překročenou rychlostí ke škole.

Zpomalila jsem, až když jsem dojížděla ke škole a uvědomila si, co tady budu dělat a koho potkám...
Vystoupila jsem z auta a pomalým krokem se blížila ke škole, vešla jsem, došla ke skříňce a vzala si učebnice. Bylo brzo, takže tady moc lidí nebylo, což mi vyhovovalo. Přesunula jsem se do učebny a sedla si na své místo. Byla jsem asi pátá ve třídě. Byla jsem strašně unavená, ale co nadělám... Škola je škola.
Vzala jsem si sešit a začala si pročítat zápisky. V tom jsem si uvědomila, že píšeme test.
„Sakra," zanadávala jsem si potichu a začala si psát taháky.

Jakmile jsem je měla konečně hotové, schovala jsem je do pouzdra a věnovala pozornost třídě. Byli tady kupodivu všichni.
„Čauky," pozdravila mě Lora s úsměvem na rtech. Jak může mít dobrou náladu po ránu?...
„Ahoj," odpověděla jsem unaveně a pokusila jsem se jí úsměv oplatit.
„Páni, ty vypadáš, spala jsi vůbec?" Přeměřila si mě pohledem a sedla si vedle mě.
„Skoro ne," odpověděla jsem a začala počítat minuty, kdy odsud vypadnu.

Vešel učitel a my, jak se patří, se postavili na pozdrav a opět si sedli.
Položila jsem si hlavu na lavici a poslouchala dění kolem. Začaly se mi klížit oči, tak jsem je nechala volně zavřít a přešla do světa snů. Neřešila jsem, že jsem ve škole. Byla jsem strašně unavená.

Ale bohužel to nedopadlo moc dobře...
Běžím lesem, slyším kroky za sebou, běžím pryč, ale kroky mě dohánějí. Najednou mě svírají silné ruce a rty muže se mi otírají o krk, tvář a všude možně. Křičím, vyprošťuji se, ale nic nepomáhá.
Chystám se opět křičet.

„Hej, Nik!" Třese se mnou někdo a já se zmateně a vystrašeně dívám kolem. Jsem ve škole...
Opět se mě někdo dotkne a já zaječím.
„Klid, slečno Lorenzz, všechno je v pořádku," říká mi učitelka, ale nenechám se uklidnit a vyběhnu ze třídy. Běžím na záchody, kde si sednu do kouta a začnu brečet. Hlavou mi výří myšlenky proč zrovna já? Proč se mi toto děje...?
Slyším kroky, ale nevnímám je a brečím stále dál. Hlavu mám schovanou na kolenech, které mám pevně semknuté k tělu.
Kroky ustály a já cítím jen ruce, které se kolem mě obepínají. Začnu Máchat rukama a snažím se křičet.
„Klid, uklidni se, jsi v bezpečí," říká mi moc známý hlas. Kupodivu jsem se opravdu přestala chovat jako umanutá a přitáhla si ho do pevného obětí.
Nevím, proč jsem se cítila teď tak v bezpečí a uklidňovala mě jeho blízkost, ale neřešila jsem to.
„Proč zrovna já?" Brečela jsem stále dokola a on mě utěšoval a hladil po vlasech.
„Netrap se tím. Je to minulost a tou i musí zůstat," pošeptal mi a trochu se odtáhl.

Opět jsem pociťovala pocit bezpečí a klidu. Nevím, čím to je... Zkrátka mě uklidňuje jako nikdo jiný... Asi nebude tak hrozný, jak se říká ne? I když stále se ho bojím, chvěji se a mám mrazení po zádech, vždy vyhrává ta lepší strana. Bezpečí...

Jakmile jsem se uklidnila natolik, abych byla schopná myslet a uvědomit si, co jsem způsobila mým záchvatem, jsem se vrátila spolu s Dylanem do třídy. Všechny pohledy samozřejmě padly na mě, ale nějak jsem to neřešila a sedla si do své lavice.
„Vše v pořádku, slečno Lorenzz? Mám zavolat rodičům?" Zeptala se učitelka se starostí v hlase.
„Jsem v pohodě. Rodičům nevolejte," ubezpečila jsem ji a ona se věnovala opět hodině. Vím, že jsem lhala, že mám oba rodiče, ale opět ty soucitné pohledy... To bych už nedala...

Hodina mě neuvěřitelně nudila. Stále jsem byla myšlenkami jinde, hlavně kvůli někoho... Z části kvůli tomu snu, a z části kvůli němu. Nenápadně jsem ho sledovala koutkem oka, nebo spíše jsem jen doufala, že si mě nevšimne, což se jako vždy zvrtne... Naše pohledy se střetly a já čekala, že se zamračí a ukáže mi vztyčený prostředníček ostatně jako vždy, ale udělal něco, co mě překvapilo. On se usmál, veřejně všem na očích se Dylan Barnes se usmál.
Nejspíš to bylo jen kvůli tomu povyku, co jsem způsobila, ale nevím... Znamená to pro mě hodně.
Počkat! Proč mi záleží na tom, že se na mě usmál? Vždyť mi to je jedno, je to normální nebo ne?

Odvrátila jsem zrak zpět na tabuli a v očekávání, že zazvoní zvonek, jsem počítala každou sekundu.
Konečně se tedy dostavilo zvonění, což znamenalo, že už můžu vypadnout domů. Na obědy kašlu, takže jsem rovnou hodila tašku do auta a sedla si na stranu řidiče. Opřela jsem si unaveně hlavu na volant a snažila se vyhnat si celý dnešní den z hlavy. Marně... Už jsem startovala, když se dveře spolujezdce otevřely a rázem opět zavřely. Vedle mě se ocitla s velkým úsměvem Lora.
„Svezeš mě prosím domů? Exla mi motorka, takže se nemám jak dostat," nevinně se usmála a já jen protočila očima a hned vybuchla smíchy.
„Fajn, svezu tě," vydala jsem ze sebe a tentokrát už nastartovala a vzdalovala se od budovy jménem škola.

„Jo, a co se to stalo ve škole? Z ničeho nic jsi začala křičet ze spaní a pak jsi vyběhla ze třídy, jsi byla celkem dost mimo, holka," zeptala se mě opatrně po chvíli cesty.
„Špatný sny," odbila jsem ji, protože nechci, aby věděla, co se se mnou děje. Je to jen moje věc, a ano mám Loru sice ráda, ale toto je až moc osobní...

„Nevěřím ti," nenechala se jen tak odbít a sledovala mě.
„Opravdu to byl jen špatný sen, hodně špatný, tak to prosím tě neřeš," uchechtla jsem se a nasadila falešný úsměv. Kdyby mi tak dobře nešlo hraní, byla bych asi nahraná a jen tak se z toho nevyvlíkla.

Zaparkovala jsem konečně a nedala Loře další možnost se mě na něco zeptat. Rychle jsem se s ní rozloučila a mířila domů. Byla jsem nejspíš sama doma, což mi vyhovovalo. Využila jsem toho a zavolala Kat, Holly a Andymu.