My Guardian Angel||JK

°2°

18 years ago...

"Takže, kolikrát ti to budu muset vysvětlovat?" opřel se lokty o stůl a usadil se více na své židli. Stál jsem před ním jako hromádka neštěstí, se sklopenou hlavou a pohledem upřeným k zemi.

"Je dán určitý zákon, tak proč to pořád porušuješ?" zeptal se. Zavřel jsem oči a tiše si povzdechl.

"Víš vůbec, že by tě mohl kdokoliv, kdykoliv zahlédnout?"naštvaně bouchl pěstmi do stolu, který se div nerozbil na drobné střepy. Trochu jsem se lekl, ale z místa jsem se nepohnul a ani nezměnil svou pozici.

" Znáš přece pravidlo. Pokud nejsi strážným, máš zakázáno chodit na svět mezi lidi. Tak to dodrž do té doby, než tvůj čas nastane a jeden z lidských životů ti bude přidělen," poslední větu více podotkl. Byl jsem donucen svůj pohled přenést na něho a bez jakéhokoliv slova mu souhlasně přikývnout.

Vlastně, není možné mu ani nějak odporovat. Je ten nejvyšší ze všech andělů se zlatými křídly, Taro. Dá se i říct, že vůdce, kterého musíme poslouchat. Když se tak nestane, čeká dotyčného trest, jež dle uvedení v zákonu Taro zvolí.

"Teď můžeš jít. A nenuť mně ti to pořád opakovat," dopověděl a máchl rukou směrem ke dveřím.

Pochopil jsem. Uklonil jsem se a pomocí dvou andělů, sloužící Tarovi jsem byl ke dveřím doprovázen. Jakmile se za mnou dveře zavřeli, jsem se neudržel a naštvaně uděřil do vázy, postávající u dveří, která se následným tvrdým dopadem na zem rozbila.

Pořád jen to samé 'Dokud nejsi strážným, tak tam nesmíš. Je dán určitý zákon a bla bla bla'....Co zde? Přece nebudu jen tady, když existuje větší a otevřenější svět.Nechápu ho. Všichni tam smí a co na tom, že já ještě nejsem strážným? Já přece nejsem tak blbý, abych nevěděl, že nás lidi nesmí vidět. Chodím tam den co den a dávám si na to pozor. Taro to zjistil teprve po čtvrté za tu dobu, co zem navštěvuji. A nebaví mně čekat, až mi budou schopni někoho přidělit. Jestli vůbec.

Vešel jsem do velké místnosti, jež mi slouží jako můj pokoj, který však sdílím s mými šesti kamarády.Všichni seděli na obrovském gauči a nejspíš jsem je vyrušil při jejich konverzaci díky dveřím, které jsem nezavřel zrovna moc potichu. Hned jsem cítil jejich pohledy na celé mé maličkosti.

"Už jsme začali pochybovat, že příjdeš," promluvil jako první Hoseok a usmál se. Protočil jsem očima, sedl si na židli daleko od nich a sebral jsem si knížku, která byla na stole volně položená.

"Co to bylo tentokrát?" zasmál se pro změnu Taehyung. A už to začíná. Samé otázky a utahování si ze mě. Víte, oni jsou již strážní, proto ty posměšky.

"Zase jsi byl na zemi?" zeptal se Yoongi. S odfrknutím jsem otočil další stránku v knížce a dělal, že jsem nic neslyšel.

"Někdo tady opět porušil pravidlo," nepřeslechl jsem Jiminovo uchechtnutí. Křečovitě jsem svíral knížku a měl chuť něco namítnout. Ale udržel jsem se.

"Kdyby jsi Tara alespoň jednou poslechl, dávno by jsi byl téže strážným a nemusel by jsi zde, jako šesti leté dítě, trucovat," řekl Namjoon. Fajn. Naštvaně jsem hodil s knížkou o zeď a vstal tak, že židle, na které jsem seděl, volně spadla.

"Nechte, mě už napokoji, prosím," zdůraznil jsem vyšším hlasem a rychlým krokem jsem šel zpět ke dveřím. Že já jsem tu vůbec šel.

"Kam zase jdeš?" uslyšel jsem Seokjina, jenže to už jsem byl dávno v nedohledu.

Dnes toho mám pokrk. Potřebuji se uklidnit a je mi jedno následků.
Šel jsem do druhého patra budovy, kde se nachází dlouhá chodba, na jejímž konci postávají dveře, vedouc na lidský svět. Než jsem do nich vstoupil, naposledy jsem se ohlédl kolem sebe, zda-li se poblíž nikdo nenachází. Nic mi nebránilo.