My Guardian Angel||JK

°9°

Nyah:

Začínala jsem pomalu otevírat své oči.  Viděla jsem mlhavě. Avšak na obličeji mě něco šimralo a cítila jsem čerstvě posečenou trávu. Takže, ležím na trávě. Proč?

Díky tomu, že jsem párkrát zamrkala víčky, jsem pomalu začínala vidět obrysy kolem. Rozhlížela jsem se a postupem mi docházelo, kde se nacházím.

Na našem trávníku před domem. To jsem včera musela trochu víc přehnat.

Najednou mnou projela husí kůže díky studenému větru, který zasáhl celou mou maličkost. Následně se rozpršelo. No super.

Zapřela jsem se rukama o zem a posadila se. Chytila jsem se za čelo, jelikož se mi začala motat hlava. Nebudu si nijak stěžovat.

Postavila jsem se a šla ke dveřím. Deště začalo přibívat a já nehodlám onemocnět.

Když jsem byla připravena šlápnout na první schod u vchodu, se prudce rozrazily dveře a já díky tomu, jak jsem se lekla, spadla přímo na zadek. Do blata.

Může mít někdo větší štěstí na todle než já?

Z dveří vyšla nějaká paní s dítětem v náruči. Šla docela rychlým krokem a vypadala hodně naštvaně. Ale co dělala u nás doma?

Kdo to sakra je?!

Pak se u dveří objevil otec. Nabručený a podrážděný. Takový, jakého znám.

Právě teď kolem mě prošel jakoby nic. Dobře. Popravdě jsem teď čekala nadávky v podobě toho, kde jsem byla a proč se zde válím v blátě. Ale on, jakoby mě vůbec neviděl.

Postavila jsem se tedy a chtěla jít za ním, alespoň se ohlásit ať ví. I když, ho to ani vlatně nezajímá. Lepší dostat vynadáno teď, než potom.

"Už tě nemůžu ani vystát. Odcházím pryč!" křikla ta paní po mém otci. Strnula jsem v pohybu, když jsem byla asi dva metry za ním.

No donutilo mě to zastavit.

Paní šla k autu, které otevřela a následně do něj, i s dítětem nastoupila.

"Jen si jdi ty náno pitomá! Kdo tě vůbec prosí, aby jsi tu zůstala! A nevracej se!" zuřil otec.

Počkat počkat. Co se děje? Proč po sobě řvou?

Otec se otočil a šel zpátky k domu. Chápu, že si mě předtím nevšiml, ale teď, když jsem byla několik centimetrů od něj, ze mě dělat zase neviditelnou?

"Hlupáku!" vykřikla naposledy a odjela pryč.

Nadskočila jsem z toho, jak za mnou otec třískl s hlavníma dveřama.

Stála jsem tam sama, v dešti, snažíc se vstřebat vše, co se to před chvílí stalo.

Z ničeho nic se ozvalo troubení a já se najednou ocitla v nějakém autě. Pouhým mrknutím jsem se přemístila z jednoho místa na druhé.

Jak jsem to udělala?

Když jsem se porozhlédla po autě, ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že na místě řidiče sedí ta samá paní, co vyšla z našeho domu.

A vedle, na druhé straně auta sedělo její dítě v sedačce. Nedokážu si vzpomět, jak rychle jsem k nim dokázala naskočit do auta.

"Ehm, paní?" řekla jsem, ale nedostala se ke mě žádná odpověď. Dál se věnovala řízení.