My Guardian Angel||JK

°27°

Nyah:

"Prosím, vyslechněte  rozsudek jménem Korejské republiky.
Obžalovaní jsou odsouzeni až k tří letému trestu za pokus o znásilnění a ublížení na zdraví.
Hned po dokončení soudu budou převezeni s důkladnou ostrahou do nejvyššího vězení mimo město, bez jakýchkoliv námitek či nesouhlasu z některých stran.
Poškozená bude po celou dobu chráněna a pod dostatečným dohledem každý den. Z důvodu, že poškozená není osoba výdělečně činná, bude jí na určitou dobu přispěno na živobití a celkovou potřebu.
Případ uzavřen."

Na židličce, v níž jsem doposud několik hodin napjatě seděla, jsem se konečně uvolnila a povzdechla si.

Spadl mi kámen ze srdce.

Sledovala jsem otce a jeho kamarády, kteří byli uchopeni ochrankou a odtaženi ze soudní síně.
Nepopírám to, že začali protestovat a všemožně s sebou škubat.
A taky jsem nepřeslechla ty nevhodné a sprosté slova vůči mojí osobě, ale to se mi podařilo nějakým způsobem ignorovat a hledět na tuhle novou situaci, jaká mi byla štěstím dána.

"Jsem velmi rád, že se nám povedlo případ spravedlivě rozluštit," promluvil na mě, jakmile jsme procházeli chodbou, od soudní síně směrem před budobu, můj právník.

"Mockrát vám děkuju. Vážně," věnovala jsem upřímný úsměv.
Ale stejně jsem nebyla v té náladě, kdy by měl člověk skákat radostí.

Otce sice zavřeli a budu mít od něj klid,to je jedno plus. Ale co teď bude se mnou, když budu sama?

"Potěšení na mé straně, slečno Park. Bylo mi ctí být vaším právníkem," natáhl ke mně ruku, kterou jsem přijala a následně s ní zatřepala.

"Odvoz je zajištěn. Už na vás jistě čeká před budovou," pokynul a jakožto pravý gentleman mi dal přednost, když jsme procházeli vchodovými dveřmi.

Rozloučili jsme se s ním a společně s Jungkookem nastoupili do auta, které nás má zavést domů.

Jungkook tam byl se mnou. Samozřejmě. Jelikož to on byl ten, co policii zavolal.
Hned, co uběhl týden, nám zavolali ze soudního vedení, že se máme oba dostavit.

Jsem mu moc dvěčná. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo a kam až by to zašlo, kdyby se tam neukázal.
Myšlenka je fakt hrozná.

Celou dobu nikdo nic neříkal a vládla mezi námi ta známá trapná atmosféra, do chvíle, kdy jsme konečně dojeli do cíle a přemístili se, do teď už mého domu.

Jo, je to můj dům. Ale co já s ním teď? Sama? Co vlastně bude, až se otec vrátí? Bude změněný, nebo naopak ještě horší?

Neměla bych se tak strašit, ale nejde na to nepomyslet nebo zapomenou. To by se ode mě chtělo moc.

Pomalým krokem jsem se loudala ke gauči v obýváku, na který jsem si sedla a čuměla do blba. Teď budu snad strávit čas nijak jinak, než přemýšlením.

"Jsi v pořádku?" ozval se Jungkook, přičemž jsem vedle sebe ucítila, jak se místo vedle mě prohnulo.

"Jo. Jen nevím, co mám dělat," opáčila jsem, nevěnujíc pohled ničemu jinému, než vypnuté televizi přede mnou.

"Něco se určitě vymyslí. Musíš přece něčím začít."

"Jenže já nevím jak. Nevím, jak dlouho to vydržím. A vůbec, na jakou dobu mi postačí peníze."

"Proto bys ty peníze měla získávat sama."

Trklo ve mě. Vím moc dobře, že tím míří k tomu, abych si našla práci. Určitě to není nic složitého, když si člověk najde něco, co ho baví.