My Guardian Angel||JK

°33°

Druhý den:
Jungkook

Byl jsem překvapen z toho, co mi včera Taehyung povyprávěl.

Samozřejmě, že jsem věděl, že je něco v nepořádku, když se tak rychle odebral do svého pokoje.

Jako nejlepší přítel jsem tam za ním přišel, abych mu opáčil i tu ochotu, kterou on chová především vůči mně.

Povyprávěl mi všechno, úplně do podrobna.

Upřímně, bylo to až k neuvěření, že se po několikati letech odhodlal navštívit život mezi lidmi. Ani jsem tomu pomalu nechtěl věřit.

Vysvětlil všechny své pocity, které v něm kolovaly, když uviděl Lu.
A taky mi říkal, že nečekal, že tam pracuje i Nyah.

No jo, s tím jsem se mu ani nijak nesvěřoval. Já jsem však taky nevěděl, že tam pracuje, ta jeho Lu.
Jelikož jsem neměl ani možnost mluvit s Nyah, která se mi se vším svěřuje. A to je dobře.

Přiznal se mi také, že se mu od tama těžko odcházelo, poněvadž pořád básnil o tom, v čem se Lu změnila.

A taky neví, kdy ji zase navštíví, aby k ní mohl promluvit. Ale to, že se bojí chyby, toho chápu. Chápu všechny jeho pocity, jelikož já vlastně prožívám totéž, jen trošku v jinším pojetí.

Myslím si ale, že kdyby spolu promluvili, nic by se nestalo. Přece jen říkal, že si ho Lu nepamatuje, tak by začali od samého začátku.

Jenže, problém je v citech.
V citech, které nelze opětovat člověku, jehož strážný anděl jsme. Ani k nikomu jinému.

Přesto trvám na tom, aby se ti dva viděli. Už jen kvůli tomu, aby Tae nebyl tak napjatý, nervózní a plný starostí.
Ulevilo by se mu alespoň z dobrého pocitu.

Pomohl on mně, pomůžu já jemu.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad," pronesl Tae a zastavil se těsně před bránou oné kavárny.

Teď už se couvnout nedá. Souhlasil s mým návrhem, ale pořád se mu něco nezdá.

"Neboj se, nic se přece stát nemůže," zkoušel jsem se na něj povzbudivě usmát a ruku mu položil na rameno.

"Co když se něco stane se mnou..." vím jak to myslel, ale není potřeba nějak vyšilovat.

"Nic se nestane. Když bude v naší přítomnosti, tak se chovej, jako kdybys ji viděl poprvé a~" chtěl jsem pokračovat, ale byl jsem přerušen.

"Ty víš, že to není tak lehké Jungkooku," povzdechl si.

"To vím. Ale jestli ji chceš opět vidět, musíš se přes to přenést," otevřel jsem branku a poodsroupil, dávajíc mu přednost.

Slyšel jsem, jak se přerušovaně nadechl.
Člověk však musí překonávat překážky, jež jsou pro něho to nejtěžší, co mu stojí v cestě.

Asi bych mu měl připomět, že i tuhle větu mi básnicky pronesl právě on.

Když jsme vstoupili dovnitř, pohledem jsem se zasekl na Nyah, postávající u pultu s nějakou holkou. Jo, to musí být ta Lu.

Nyah, díky zvonečku střelila očkama ke vchodovým dveřím, kde jsem s Taehyungem momentálně postával, načež se široce usmála a zamávala mi.

"Pojď, sedneme si zde," pokynul jsem Taemu, chodící o krok pomaleji, než já a sedl si na onu židličku, načež on udělal totéž.

"Ahoj Jungkooku," objevila se vedle mě Nyah, se zápisníčkem a propiskou v ruce.