Má křídla byla čím dál víc studenější od mrazivého vánku, který zde v oblacích převládá. Obvykle je to až bolestivé, jenže...v tuhle chvíli je to ta poslední věc, která by mě trápila.
Jakmile jsem se objevil v naší zemi, okamžitě mě z každé strany pevně uchopili dva andělé za mé ruce, abych se nemohl jakýmkoliv způsobem ze sevření vyprostit.
Vlastně, mě to ani nepřekvapilo. Samozřejmě, že mě nenechají jen tak si tu volně poskakovat a dělat, že se nic nestalo. Na tohle jen tak zapomenout nejde.
Letěli se mnou do veliké budovy, konkrétněji do obrovské místnosti nesouc název sál, do kterého když jsme vstoupili, na mě padly pohledy doslova všech strážných.
Byli tu úplně všichni. Od neznámých k neznámým.
Do mého pohledu mi první udeřil Seokjin, který napřímeně stál a popravdě, nevypadal dobře. Z naší sedmičlenné party jak se říká, je nejstarší a takový náš otec.
Po jeho pravém boku postával Namjoon, se stejnou grimasou v obličeji, jako Seokjin.
Stejně tak na tom byl Yoongi, kterého všichni znají pouze s neutrálním výrazem. Ale teď konečně vidím, že i on má city.
Ale nikdy bych neřekl, že spatřím brečícího Hoseoka, kterého utišoval Jimin hlazením po zádech. Nevěděl jsem, že to dokáže někoho tak moc dojmout.
Ach mí drazí přátelé, kéž bych se s váma všema mohl osobně rozloučit a říct vám, jak moc vás mám rád a neskutečně si vážím toho, co vše jste pro mě udělali.
Avšak, pro mě ta nejdůležitější osoba, s nimi nepostávala...
...Jenže když jsem zrak naměřil před sebe, klečel tam. Se sklopenými křídly a hlavou skrčenou dolů.
Zhrozil jsem se a zasekl zároveň.
Dovedli mě přesně vedle něj, přičemž mi přikázali zaujmout stejnou pozici, jako on.
Při kleku jsem natočil hlavu do strany, v tu dobu udělal totéž a já si myslel, že mi mé oči vypadnou z důlků.
Křídla rozčepýřená, tělo zdobené drobnými ránami a modřinami, obličej oslabený, oči však pořád stejné, koukajíc do těch mých, až mnou projela silná elektřina.
Ach Tae, co ti to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Co jste mu to provedli?" zašeptal jsem, ale moc dobře jsem věděl, že to slyšeli všichni.
Odtáhl jsem od Taeho pohled směrem přede mě, kde za svou katedrou seděl nejvyšší, se zlatými křídly, Taro.
"Neprovedli jsme mu nic. Za to může jeho paličatost," ozval se jeho chraplavý a hluboký hlas sálem.
Upřeně jsem klečel, nemohouc ze sebe vydat jediné slůvko, sledujíc všechny objekty přede mnou.
