My Guardian Angel||JK

°5°

Je noc. Ležím tu už snad tři hodiny a nemůžu usnout. Pořád musím na něco myslet.

Například jestli tam má otec pořád ty své kamarády. Jestli mi příjde dát kázání a facku k tomu, která se dnes ještě překvapivě nedostavila. Nebo jak dlouho tohle budu ještě snášet.

Nikomu bych tohle nepřála. Život v totálních sračkách bez nejbližších. Je tu jen moje tetička a strýčel. Otec je pro mě jako cizí člověk, toho do rodiny neberu.

Kdybych měla finance, dávno se odstěhuju. Jenže. Sehnat si práci je pro mě těžká věc. Za prvé škola, za druhé otec by mě hlídal, protože ví že bych byla schopna něčeho takového, za třetí...práce s lidma. A to je právě to. Nikdy nevíte, na jakou práci narazíte a s jakýma lidma.

Protože někteří lidé jsou svině.

Ale já se nedám. Jací jsou oni na mě, taková jsem já na ně.

S povzdechem jsem se přetočila na bok, zády k oknu, čelem ke skříním.

A když nad tím tak přemýšlím. Kam bych se odstěhovala?
Do Londýna, Paříže, New Yorku... Chtěla bych bydlet všude. Být bohatá, dělat si, jen co by se mi zachtělo. Nikdo by mi nediktoval život. Byla bych jen já.

A teď se vraťme do kruté reality...

Pfuuuu. A co teprv škola? Z ní bych nejraději vypadla hned. Vůbec mě nebaví. Jenže, opět ten samý problém. Otec by mi druhou nezaplatil. Nečekaně.

Co se mnou bude. Co moje budoucnost? Všechno je v háji. Dřív nebo později stejně skončím na ulici. To abych si začala hledat kamarády, se kterými budu vykrádat popelnice.

Z mého přemýšlení mě probral zvuk, který se ozval od okna. Jakokdyby bylo něco na parapetě.

Lupič? Vrah?

Jen to ne proboha.

Nesmím tak hloupě uvažovat. Třeba je to jen nějaký ptáček. Trochu větší ptáček. Nebo kočka.

Po chvilce druhý zvuk. Ten samý, akorát na podlaze. Takový ten klapot botou.

To znamená jen jediné.

Někdo tu je.

...

Doprdele. Doprdele. Doprdele.

Co mám dělat?

Tak jo.

Prostě se jen otočím, seberu to co budu mít zrovna po ruce a praštím ho s tím.

Ne! Prostě jen budu ležet a dělat že spím. Snad si to zachvíli rozmyslí a odejde.

Doufám. A pochybuju.

Následně jsem uslyšela dva kroky, hádám, že jde ke mě k posteli.

Srdce mi začalo bít tak rychle, že by mi zachvilku vyskočilo z těla. Nervozitou jsem se začala potit a polil mě strach.

Dobře.

Přísahám jestli se přiblíží ještě víc, tak po něm skočím. Stejně bych neudělala ani to, tak co si nalhávám.

Už jsem očekávala něco dalšího. Jenže se mi očekáváno nepotvrdilo.

Nic. Ticho.

Žádná ozvěna...

Je to podezdřivé.

Že by už odešel? To bych ale zase slyšela vzdalující se kroky ne?
Jak můžu mít tak pitomé uvažování.

Pomalu jsem otevřela jedno oko. Stejně, i kdyby ten člověk stál přede mnou, nepoznal by, jestli mám nebo nemám otevřené oči. Jelikož jsem k oknu, ze kterého svítí pouliční světla, otočená zády.

Jedním okem jsem se rozhlížela po prostoru, který mám akorát v dosahu.
No jakmile jsem pohled upřela na stín, odrážející se na mé skříni, jsem byla nucena pootevřít i to druhé.

Právě teď se dívám na stín člověka, za nímž se tyčila dvě velká křídla.

Leknutím jsem vykulila jsem oči až tak, že jsem ze sebe vydala hlásek zděšeného vzdychnutí. Reflexně jsem si dala ruku před pusu.

To zapříčinilo to, že ta osoba rychlostí blesku udělala tři kroky k oknu a zmizla.

Otočila jsem se na to okno a posadila se, pořád si držíc ruku na puse.

Doslova jsem hypnotizovala záclonu, která se pohybovala díky mírnému větru.

Bez mrknutí jsem sledovala jedno a to samé místo, myšlenkama se zabívajíc scénkou, která se před chvílí odehrála.

Takhle vyděšená jsem snad nikdy nebyla. Jsem ráda, že už je to pryč a že mě to nic neudělalo.

Ale co to sakra bylo?!

Tohle musí být nějaký pitomý sen. Já určitě spím. Je to jen další noční můra. Samozřejmě.

Žádnou paniku.

Problém vyřešen.

Teď si lehnu, zavřu oči a počkám, až se proberu.

A bude normální nedělní ráno.