My Guardian Angel||JK

°11°

Ještě před tím, než jsem svůj plán zahájila, provedla jsem vše potřebné.
Provedla hygienu v podobě teplé koupele, vyčistila zuby a přeslékla se do pyžama v podobě delších volnějších a plyšových gatích a černého tílka.

Ano, to je moje pyžamo. V tomhle tom jsem zvláštní člověk. Většinou mi je zima na nohy, nikoliv na ruce. A to spím s otevřeným oknem, jelikož jsem tak naučená.

Samozřejmě, když nastane zimní období, okno je zavřené. Zas tak divná nejsem. Možná. Trochu.

Rychle jsem hupsla do postele a zachumlala se do peřiny. Reflexně jsem ale koutkem oka mrkla k oknu a usmála se.

Snad ta věc dneska příjde.
No...přiletí.

Hlavně se nesmím leknout jako minule a vyplašit to. Což se lehko řekne, když se ve vašem pokoji objeví něco, co pořádně nedokážete identifikovat.

Lehla jsem si tedy na záda, zavřela oči a už jen čekala.

. . . o hodinu později . . .

Nikdo nikde.

. . . o dvě hodiny později . . .

Furt nic. Dobře. Dám tomu čas.

. . . o dvě hodiny a půl později . . .

Počkám ještě chvíly.

. . . o tři hodiny později . . .

Proč to tu ještě není? Co se děje?

Posadila jsem se a zadívala se do prázdného okna, při kterém pouze ve vzduchu vlály záclony.

Tak dobře. Zrovna, když chci zjistit, co je to zač, to nepřijde...A když to nečekám, tak tu mám návštěvu. Jak laskavé.

Čekám už tři hodiny a to je jedna hodina ráno. A je tu pořád prázdno. Fakt, je to pech.

A víte co? Seru na to! Nemá to cenu, dél už nehodlám zbytečně čekat.

Bouchla jsem s sebou opět do lehu, čelem ke skříním.

Mohla jsem v klidu spát, místo toho tady čekám na něco, co možná ani neexistuje.
Byl to prostě sen. A to peří náhoda.

Nashle, jdu spát.

. . .

"Buch!"

Cukla jsem s sebou a otevřela oči, ale nehnula jsem ani brvou. Pro jistotu.

Začala jsem pohledem hypnotizovat skříň a čekala sem, co se bude dít dál.

S tichými kroky se na skříni začala rýsovat postava, za níž se tyčyla dvě velká křídla.

Je to tu.

Přišlo to sem.

Tak. Hlavně v klidu, žádné prudké pohyby. Nebo to zase posereš

Stín se stále zvětšoval a zvětšoval a já čím dál tím víc cítila, že je to blíže k mé posteli.

Jak to tak pozoruji. Strasně mě to děsí. Ty křídla jsou až neuvěřitelné.

Jebte mě pánvičkou, jestli právě teď nesním.

Zastavilo to těsně u mojí postele, vím to. I kvůli tomu mi srdce bylo o sto šest, jakoby mi mělo co nevidět vyletět z hrudi.

Pohlcuje mě pot a opět mi v břichu začne nepříjemně vibrovat.

Sakra. Ale tohle je dost blízko. Vzdálenost mezi námi hádám není ani metr. Snad mi to neublíží.

Což mi připomíná... ve skříni mám basebolovku, pokud si to dobře pamatuju. No jestli tam vůbec ještě je. Nepamatuju si kdy jsem ji naposledy použila.

Vykulila jsem oči ještě víc, když jsem zaregistrovala stín, jak ke mně natahuje ruku.

Sakra. Sakra. Sakra.

Nervozita je zde a já začínám doprkna zmatkovat.

Drápne mě to. Ublíží mi to. Urve mi to ruku.
Proboha nedotýkej se mě.
Nevím co mám dělat, teď se může stát absolutně cokoliv.

Zavřela jsem oči a skrčila svůj výraz obličeji.

...."Bzzzzzzzz"....

Sakra!

Lekem jsem vykulila oči zpět, posadila jsem se a rychle se otočila za tím, co stálo za mnou u mojí postele.

Hned na to mě ovanula zima, ale stihla jsem spozorovat postavu lezouc z okna ven.

"Počkej!!" zakřičela jsem na to a rychle vstala z postele. Ale jakmile jedna moje noha dopadla na studenou zem, vyskočilo to z okna a odletělo.

Přešla jsem k oknu a podívala se ven na nebe, jestli to ještě nezahlédnu, ale už to bylo fuč.

"Aaaaah bože!" dupla jsem si nasraně.

Debilní mobil! Kdo mi sakra může volat tak pozdě večer?!

Zklamaně a zároveň nakrknutě jsem přešla zpět k posteli, berouc do rukou mobil.

Hah. Zmeškaný hovor od otce.

No, nevím, co chtěl, ale volat nazpět mu nebudu. Na takové kraviny já kredit nemám.

Mobil jsem položila na poličku a posadila se na postel.

Skoro jsem to měla. Málem jsem to měla pod kontrolou nebýt blbého vibrování mého mobilu. Otče, ty si to musíš pěkně načasovat, zrovna v tu nejvhodnější dobu, kdy se ze mě stal ...dá se říct 'lovec neidentifikované osoby.'

Stálo mi to za prd.

Možná, kdybych se otočila dřív, než ten mobil zavibruje, viděla bych, co je to zač. Nečekala jsem však takové překvapení.

Ale co se stalo jednou, se nemusí opakovat dvakrát. Stejnou chybu už neudělám.

Lehla jsem si do předešlé pozice a snažila se usnout. Což se mi po chvíli povedlo a já se tak mohla těšit na další nudnou půlku dne ve škole.

Odstřihnu vám to zde a jelikož jsem zlá, nechám vás v tom ještě chvíli.
Omlouvám se😇