Vzal jsem její bezmocné tělo do své náruče a vzlétl do oblak. Byla natolik slabá, že se nedokázala dál držet na nohou, proto omdlela.
Nevím, co by se stalo, kdybych se tam neukázal. Kdyby tam stále byla s tím neznámým mužem, který byl doslova pod vlivem alkoholu, stejně jako ona. Udělala by další blbost, které by pak litovala.
Nesmím ale takhle myslet, jsem rád, že jsem tomu zabránil. Je to moje povinnost dávat na ní pozor, ale...Proč si myslíte, že tohle všechno dělá?
Je to kvůli mně. Nevím, proč ji nedokážu opatrovat a chránit, jako ostatní. Asi nejsem dost dobrý a nebyl jsem na to téhdá připravený. Až moc jsem toužil po tom se stát strážným.
Avšak, nelituji toho. To vůbec ne.
Jen...Nevím, co mám dělat. Nevím, co bych měl udělat pro to, aby tohle už nedělala. Panuje v ní zlo, které já z její duše musím vyhnat. Ale jak, když se jí nemůžu ukázat? Nečekal jsem, že to bude tak složité.
Jakmile jsem konečně doletěl k jejímu domu, prvně jsem se ujistil a podíval se do okna v přízemí, jestli je její otec již doma. Nikdo nikde. Jak jinak.
Vzlétl jsem tedy o okno výš, které bylo otevřené do kořán a směřovalo k Nyah do pokoje.
Zajímalo by mě, proč ho nikdy nezavře. Copak se nebojí, že by tu za ní vylezlo nemilé překvapení? N, i když bydlí ve druhém patře a u jejího okna žádný strom...není to tak nebezpečné.
Když jsem se jí podíval do tváře, stále spala, opřená hlavou o mou hruď. To je dobře.
Přešel jsem s ní do její koupelny, kde jsem kohoutkem pootočil pro napuštění vany. S přidržením jsem ji posadil na židličku a pomalu, aby se nevzbudila, svlékal její, teď už nepoužitelné oblečení.
Zasekl jsem se nad každou fialovězelenou zbarvenou modřinou, které zdobily její tělo. Kvůli mně.
Následně jsem ji opatrně položil do již teplou vodou napuštěné vany a začal ji umývat.
Pozastavil jsem se nad rýsujícímy se fleky na krku, které si nechtěně vysloužila od únosce.
I tomu jsem nedokázal zabránit. Místo toho jsem tam čekal, až ten muž odejde od doby, kdy jsem mu pohrozil slovy, schovaný poblíž v křoví. Na mé a její štěstí, to přece jen vzdal a odešel. Pak její tělo samovolně spadlo a já ji tak mohl pomoci.
Svou ruku jsem přemístil na její krk, kde jsem ji jemnými krouživými začal smývat nedostatky tak, aby ji to nebolelo.
Má ruka se dostala k jejímu obličeji, kde jsem ji nechal položenou na její tváři a prohlížel jsem si ji.
Povzdechl jsem si. Tak bezvládné stvoření, proč si tolik škodí? Vždyť je krásná a ona si ubližuje. Jizva pod obočím, oteklé a popraskané růžové rty. Posmutněl jsem.
Když jsem byl hotov, osušil jsem ji čistým ručníkem a oblékl župan. Opět jsem si ji vzal do náruče a přešel k její posteli, na kterou jsem ji následně položil. Natáhl jsem přes ni peřinu a sedl si na kraj vedle ní.
Jak spokojeně vypadala, ale to však nebyla pravda.
Pamatuji si, kdy postupně vyrůstala se strýcem a tetou. Byla ten nejšťastnější člověk na světě bo boku milujících lidí. Kamarádů jak ve školce, tak na základní škole. Prospěch měla dobrý, neměla žádné problémy. Ale tehdy, kdy se musela vrátit k jejímu otci převlečeného za ďábla, který na tom trval, se všechny její vlastnosti obrátili ke zlému.
A to já pořád dělám ty samé chyby, že se nedržím dostatešně blízko tak, abych byl schopen jí nabídnout mou pomoc.
Tohle si nezasloužila. Má lítost ji už nepomůže. Jsem ztracený případ. Nikdy si to neodpustím.
Naposledy jsem se prsty dotkl její pokožky na tváři, pak přešel k oknu a následně odletěl pryč.
Když jsem se portálem dostal domů neměl jsem namířeno nikde jinde, než za Tarem. Vím, že by mě zavolal hned po tom, co bych dorazil do svého pokoje.
Stráže mi otevřeli dveře a já se tak setkal s pohledem Tara.
Přešel jsem k němu, najednou se mi podlomily nohy a já tak dopadl na všechny čtyři. Cítil jsem se strašně unavený.
"Děje se něco?" promluvil Taro. Copak to na mně není vidět? Nejsem už ani schopen se postavit.
"Já...já nevím, co mám dělat," zněl jsem kapinku zoufale. Možná z toho všeho již zoufalý jsem.
"Nevíš co máš dělat?"
"Snažím se. Snažím se jí chránit. Jenže, nikdy to nemá šťastný konec. Vždy se stane to, co by se stát nemělo. Jak....jak ji můžu ochránit, když ani pořádně nevím jak?"
"Tohle všechno sis vybral sám."
"Já to přece vím! Vím, co jsem si vybral!" zařval jsem a podíval se na něj.
Taro beze slov seděl a sledoval mě.
"Jen mám pocit, že...že mě opouští naděje. Jde to se mnou z prudkého kopce dolů, vždyť ani už to štěstí nepřeje."
Čekal jsem jakoukoliv odezvu, ta se však nedostavila.Postavil jsem se.
"Když hned nic neudělám, s Nyah bude zle. Nechci, aby takhle kvůli mně dál trpěla, víc už ne," sklopil jsem hlavu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Poraďte mi...prosím," pohled jsem upřel zpět na Tara. Ten se opět neměl k mluvě. Vypadá, jakoby věděl, že právě k tomuto dojde.
"U mě užitečné rady nenajdeš. Každý strážný anděl musí konat věci sám za sebe, bez pomoci druhých. Strážný anděl by neměl ustupovat od problému, které si vytvořil sám. Lidem můžeš pomoci ve všech případech, i těch nejhorších," řekl.
"Když já nevím jak," povzdechl jsem si.
"Jungkooku. Jsi hodný a šikovný chlapec. Máš tu své bratry, kteří si myslí totéž. Všichni včetně nich máme naději. Pokud ty v ní budeš věřit, neopustí tě. To děvče tě potřebuje. Potřebuje tvou pomoc, jen ty na to musíš přijít sám. Jsi jeden z mých oblíbených studentů a já věřím, že si poradíš."
