My Guardian Angel||JK

°34°

"Díky, že jsi na mě počkal. Je to od tebe hezké," promluvila Nyah a já se musel pousmát.

Akorát jsme byli na cestě k jejímu domu, kochajíc se prostředím a užívajíc si toho klidu kolem nás.

"Dlužil jsem ti to.
A...stejně je nebezpečné chodit domů takhle pozdě," podíval jsem se na nebe, kde krásně svítil měsíc i s drobnými tečkami, nesouc název hvězdy.

"Za tu dobu už jsem si na to zvykla," nepřeslechl jsem, jak si povzdechla.

Teď to řekla tak, jak kdyby jí bylo něco líto. A to něco, já přesně vím, co je.
Hlavu měla zakloněnou k nebi stejně, jako já, ale hned, jako na povel ji vrátila do původního stavu, dívajíc se pro jistotu před sebe.

"Nyah..." řekl jsem s prosebnou tóninou, načež jsem ji chytl za rameno a donutil ji jak se zastavit, tak se otočit čelem ke mně.

"Já vím, že jsem tě hodně dlouho nenavštívil, a~a je mi to líto. Ani si nedokážeš představit, jak moc," podíval jsem se ji upřeně do očí.

Jak já nemám rád, když je zkleslá a smutná. Kvůli mně, opět.

"Kde jsi vůbec byl? Celou tu dobu..." sklopila hlavu a zaměřila se na své boty.

Následně nervózně na místě přešlápla, trpělivě čekajíc na mou odpověď.

Co jí mám teď asi říct?
Že jsem její strážný anděl, který u ní může být jen, když se jí něco děje, nebo když za nějakým rohem číhají potíže?

Zní to dost hnusně, jenže já jsem tyhle pravidla nezavedl.
Jsem rád, že nikdo nepřišel na to, že jsem to dělal převážně na začátku, kde mé nervy byly až nad povrchem.

Právě proto se to teď snažím dodržovat. A jak tak vidím, tak mi to moc nepomáhá.

"Byl jsem nemocný, nebylo mi nejlíp," spíše jsem zamumlal. A hned litoval toho, co za pitomost jsem to vypustil ze svých úst.

Vážně Jungkooku myslíš, že ti tohle projde?

"2 měsíce?" nechápavě pozvedla obočí.

Co jsem říkal.

"Neobvyklé, že?" stál jsem zaraženě, pohledem stále upírajícím na ní.

Nechtěl jsem to vysvětlovat, vlastně bych ani nemohl. A vymýšlet si zase něco jiného, to už vůbec ne.
Takže jsem teď přešel na strategii, nějak se přes to zkusit přenést.

"No jo," párkrát zamrkala a já se po kratké chvilce uráčil k tomu, abych odendal ruku z jejího ramena.

"Promiň," zakuňkal jsem, načež jsem si ruce spojil za zády.

"To si ještě rozmyslím, jestli ti to prominu," dala se zase do kroku a já na ni zůstal neopařeně hledět.

Nejspíš jsem to pořádně spackal, když se takhle chová. Samozřejmě jí to za zlé nemám, protože to mám zaslouženě.

"Ale prominu ti to, pokuď se mnou půjdeš dovnitř, dát si teplý čaj," otočila se a na její tváři se vykouzlil široký úsměv.

Pochopil jsem, že naše dlouhá cesta plná dobrodružství byla u konce, jelikož se vedle nás už nacházel její dům.

Je pravda, že je poněkud větší zima, přičemž chvílemi fouká i studený vánek a teplý čaj nezní vůbec špatně.

Avšak na čem mi víc záleží, než hrnek teplé tekutiny je, že mi Nyah odpustí. A že budu, po dlouhé době, zase s ní.