Najednou se se mnou všechno zpomalilo. Připadala jsem si, jako nějaký kus látky, jež se ladně vznáší ve vzduchu. Jako pírko z labutě, které po odtrhnutí padá dolů.
Cítím kolem sebe své vlasy, které se odrážejí od mého obličeje a vítr, který mi naráží do zad. Taky kapky deště, dopadajíc na mou pokožku.
Existuje snad ještě krásnější pocit?
Ten pocit, kdy se pode mnou zběsile vlní voda, narážejíc do větších kamenů v ní. Tak krásný zvuk, teď já slyším nejspíš naposledy.
Ještě několik vteřin a setkám se s tebou, to ti slibuju. Společně pak budeme v nebi, kde nás nic nerozdělí a já tak budu ten nejšťastnější člověk na světě.
Konečně.
Jen ty a já.
Naposledy jsem se usmála na to zahalené tmavé nebe a následně zavřela oči, čekajíc na to, kdy mé trápení konečně skončí.
A mé přání bylo nejspíše vyslyšeno.
Ale né tak, jak jsem si představovala.
Jelikož se teď vše zpomalené vrátilo do normálu a já následně ucítila škubnutí, těsně nad vodou, ocítajíc se v něčí náruči. V tu dobu jsem si nemohla odpustit malého kvíknutí, které se ozvalo z mých úst.
Stále jsem se ocítala ve vzduchu, tentokrát jsem ale nepadala směrem dolů, naopak jsem se vznášela nahoru.
Byla jsem v takovém šoku, že jsem se ani neodvážila otevřít oči. Měla jsem je semknuté a pevně jsem svírala nějakou látku v mých rukou.
Stále jsem cítila ten déšť, který na mou pokožku dopadal prudčeji. Ale krom toho cítím i mohutné paže kolem mého pasu a pod koleny.
To mé přemýšlení mě doslova donutilo, konečně otevřít oči, nehledě na kapky, které mi v tom z části překážely.
Neviděla jsem nic jinšího, než něčí tvář kousek nade mnou, která však byla rozmazaná.
Po tak dlouhé době, jsem konečně s ním a v jeho náruči. Vážně je to on. Nezapomněl na mě a přišel si pro mě.
Cožpak mu ale nevadí, že ho můžu uvidět?
Abych více zaostřila, párkrát jsem mrknula očnímy víčky. To už jsem si pomalu mohla prohlížet drobné rysy.
Poté jsem se nezaměřila na nic jiného, než jeho zářící modré oči, které se dívaly do těch mých.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Čelila jsem očím, o kterých jsem si myslela, že jsou nejtajemnější a které jsem doteď vůbec neznala.
Jenže přitom jsou to ty oči, které bych poznala úplně všude a ve kterých jsem se utápěla snad každý den.
Ty oči, které po celou tu dobu nesly tmavě hnědou barvu.
"J-Jungkooku?" zašeptala jsem rozklepaným hlasem nevěřícně, načež on pouze posmutněl a neměl se vůbec k žádnému slovu.
Místo toho se společně se mnou rozletěl pryč. Ve své náruči mě pevně svíral, do té doby, než jsme se ocitli před oknem mého domu a následně v mém pokoji, kde bylo příjemné teplo.
Hned, jakmile jsem ucítila, že se nacházíme na pevné zemi, jsem se rychle vysmekla z jeho náruči a poodstoupila jsem od něj pár kroků dozadu.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Nevím jak mám reagovat. A ani nevím, co si myslet.
"C~celou tu dobu..." promluvila jsem jako první, avšak můj hlas byl stále rozklepaný.
On postával stále kousek od okna, které následně se sklopenou hlavou zavřel, jelikož mi pršelo na malou část podlahy.
"Celou tu dobu jsi to byl ty," několikrát jsem zamrkala, jelikož jsem začínala opět vidět mlhavě, díky neposlušným slzám, drající se na povrch.
"Byl jsi to ty a nic jsi mi neřekl!!" zakřičela jsem z plných plic, kdy se i mé slzy neudržely a stékaly jedna za druhou po mé tváři.
"Každou hodinu, každé minuty i sekundy jsem na tebe čekala. Není snad ani jeden den, kdy jsem se do toho pitomého okna nedívala a nevyhlížela tě, jestli za mnou nepřiletíš," schovala jsem si obličej do dlaní, abych svůj vzlyk potlačila, no bohužel jsem si moc nepomohla.
Popotáhla jsem, utřela si slzu a odhodlaně se na něj podívala. Ten měl stále sklopenou hlavu.
"Přitom jsi byl pořád se mnou, bez toho, aniž bych to věděla," řekla jsem, načež jsem se k němu rychlým krokem přiblížila, až jsem byla těsně před ním.
"Uvědomuješ si, jakou bolest jsi mi způsoboval?" vzlykla jsem a bouchla ho do hrudi. S ním to vůbec nehnulo.
"Víš jak jsem se každý den trápila?!" bouchla jsem ho podruhé.
"Víš to?!" potřetí.
"Tak už promluv!!" neudružela jsem se a tentokrát k bouchání zapojila obě ruce.
"Jsi ten jediný, koho teď v životě mám a ty mě tady necháš samotnou, utopenou v myšlenkách, které jsou ještě k tomu jen hnusná lež!" bušila jsem stále ze všech svých sil.
"Všechno jen lež..." přestala jsem s tím a naplno se rozbrečela.
Nechala jsem ty vodopády, ať z mých očí samovolně spadnou, jelikož by tomu ani nešlo zabránit. A já teď nemám sílu. Nemám sílu na nic.
Mým pokojem se rozléhalo ticho, krom mého přerušujícího pláče. Ani já jsem se doposud nepřistihla, že bych takhle někdy brečela.
Dnes již po druhé, jsem kolem sebe ucítila jeho ruce, obmotávajíc si můj pas a má hlava se ocitla položená na jeho hrudi.
Následně se mnou začal konějšivě houpat, což mě sice pomalu, ale jistě uklidňovalo.
Vnímala jsem jeho přítomnost, jeho tlukoucí srdce, jehož rytmus mi pomáhal k uklidnění.
"Věř, že jsem ani jedno z toho nechtěl," promluvil, načež mi po celém těle vyskočila husí kůže.
Stále nemůžu pobrat to, že můj strážný anděl je ten kluk, co se mnou strávil každý den. Ten, koho jsem po celou dobu považovala na kamaráda.
"A už vůbec jsem ti nechtěl ublížit."
Tady to utnu, jelikož kdybych pokračovala, bylo by to opět přes 2000 slov a to je moc dlouhé😆 Omlouvám se, že po tak dlouhé době, no snad se vám díl líbil😇
