My Guardian Angel||JK

°17°

Všichni si možná kladete tu samou otázku, co mi přelítlo přes nos.
Proč si někoho beru do bytu? Nejsem náhodou odtažitý typ člověka, který nemá zájem o jakoukoliv společnost?

Před nedávnem jsem viděla něco, co by v podstatě nemělo existovat. Ale stálo to v mém pokoji, přímo přede mnou. Pamatuji si, jak to vypadalo a jsem si naprosto jistá, že to bylo skutečné! Za tímhle si stojím.

V pokoji mám dokonce ta pírka, dohromady tři a každé jinší barvy. Jsou to můj důkaz, aby se mi tahle fakta mohla potvrdit.

Proto, mi nikdo nebude říkat, že něco, co já jsem viděla na vlastní oči, neexistuje.
Víte, já nejsem tak blbá, jak si všichni myslí. Je sice pravda, že v některých případech, když musím, zalžu.
Ale proboha tohle, co se stalo metr ode mě? To žádná blbá lež není.

A nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

A co teprv tenhle šprt? S ním se já nemíním hádat. Stojí si za svýma slovama, ale přesto mu jdu ukázat, že mně na maják rozhodně nešplouchá.
Jaká asi bude jeho reakce, až mu ta pírka ukážu?

Nesměle jsem otevřela dveře od baráku, načež on šel hned pomalu za mnou.

Další otázka.
Proč si do baráku vedeš cizí osobu? Nebojíš se, že by ti třeba něco udělal?

Pcha. Na to, že on tady z nás dvou vypadá jako to největší neviňátko, tak by se měl spíš bát on, abych něco neudělala já jemu.

Dělám si srandu.

Divné bylo, že když vstoupil dovnitř, ani se zkoumavě nerozhlížel po bytě. Čekala jsem, že bude čichat po každém rohu.
Prostě jen stál vedle mě a čekal, co se bude dít dál.
Zřejmě ho to nezajímá...You don't say.

Vyšli jsme schody vedouc do druhého patra a následně jsme se ocitli v mém pokoji.

Přešla jsem k posteli, kde jsem měla vedle ní na poličce položenou krabičku. Sebrala jsem jí a šla k němu s vítězným výrazem na tváři.

"Koukej," natáhla jsem před něj zmíněnou krabičku, kterou si nejistě převzal.

Pak ji otevřel a se skrčeným obočím si prohlížel obsah v ní.

Vypadal zaskočeně, protože z něj dlouho nevyšlo žádné slovo nebo námitek. Skenoval a zárověň to propaloval pohledem.

Vítězně jsem se usmála. Co jsem říkala? Tvrdila jsem pravdu a tady ji máš.

Najednou své vykulené oči stáhl, jeho výraz v obličeji se vrátil do normálu a pohledem z krabičky přešel zpět na mě.

"Jen peří?" zeptal se.

Můj úsměv zmizel taky. Cože?!

"Jen peří? Jsi slepý?" nevěřila jsem vlastním očím. Prý jen peří.

Všechny tři pírka vytáhl z krabičky a nezaujatě si je stále prohlížel.

"To je ten důkaz?"

"Děláš si ze mě srandu?!"

"To né, jen...že peří můžeš sehnat kdekoliv a taky...Ptáci! No? Ti tu létají přece běžně," vydrmlal ze sebe. Tohle se mi vážně jen zdá.

"Podívej se pořádně. Kde seženeš tak velké peří? Vždyť to nemá ani 25 centimetrů!" vztekala jsem se.

"Já bych řekl, že existují ptáci s tak velkým peřím."

"Hele, takovou hloupost mi tu netvrď. Jsem si jistá, že tahle pírka jsou z toho anděla," dupla jsem si, načež on lehce nadskočil.
Ano, právě teď poznává, jak já dokážu být pěkně nasraná.

"A~a proč jsou...teda každá jinší barvy?" zeptal se poněkud opatrně. Nevím, co mu dalo zabrat vyslovit tak jednoduchou větu.
Na kterou je však těžká odpověď.

"To nevím," zamyslela jsem se.

"Tak vidíš. Trojbarevný anděl neexistuje," řekl hned, přičemž pírka položil zpět do krabičky, kterou následně zavřel a podal mi ji.

"Ale já jsem to sakra viděla na vlastní oči!" zvýšila jsem hlas, když jsem krabičku položila zpět na poličku.

"Třeba se ti jen něco zdálo, nějaká noční můra," povzdechl si. Já ti dám noční můru herdek!

"Tak hele. Já jsem byla schovaná tady," ukázala jsem pod stůl, "a ono to vzlétlo sem," přešla jsem k posteli.

"Pak jsem ho překvapila a on rychle přeletěl pomocí KŘÍDEL za postel," zdůraznila jsem to slovo, aby to pochopil.

"Snažila jsem se ho pak vyptávat na otázky a ten anděl uměl mluvit! Říkal, ať ho nechám jít, chápeš?!" rozmáchla jsem rukama všude možně do stran, div jsem ho nepleštila.

"Ne, promiň," vydal ze sebe, když jsem skončila svůj monolog. Fajn, takže tenhle dlouhý příběh byl o ničem.

Zdát se mi to nemohlo, protože není možné, aby se mi zdálo několik a zároveň stejných snů hned za sebou. Absolutní.

A on? Mě musí mít za totálního blázna.

"Ách jo," povzdechla jsem si. Následně jsem si sedla na postel a vložila obličej do dlaní.

Dnes už toho mám dost. Už si potřebuju odpočinout, nebo mi teď rupne v bedně. Potřebuju alkohol, ale nikam se mi nechce chodit.

Klid, klid, jen klid.

Ta hrozná únava se mi dere na povrch a já už nemám sebemenší sílu něco vysvětlovat, když on to nedokáže pochopit.
A to jsem si myslela, že šprti plují ještě větší fantazií, než já.

Hned mi problikla hlavou jedna důležitá myšlenka. On tu ještě je a hned teď musí pryč.

"Fajn, tak můžeš odéjít," postavila jsem se založila si ruce na hrudi.

Zase se lekl. Zase. Nemá čisté svědomí, nebo se něčeho bojí? Nechápu.

"Ano, jistě...," odcházel z pokoje, přičemž jsem ho následovala. Člověk nikdy neví, co se mu tu může ztratit.

"Těšilo mě, Nyah," usmál se a otevřel hlavní dveře, ze kterých vyšel ven.

V mé hlavě se ozvalo druhé bliknutí

"Jak víš jak se jmenuju?" zařvala jsem na něj, přičemž ztrnul v pohybu.

"Ehm, sešit. Ano sešit. Měla jsi ho položený na stole," otočil se na mě po chvíli přemýšlení s nejistým výrazem ve tváři.

Taková náhlá změna nálady, tomu se mi ani nechce věřit.

Pak se zase otočil a utekl pryč.
Jo, vážně začal utíkat.

Ale víte co? Ani se mu nedivím. Taky bych odtud co nejrychleji utekla, kdybych mohla.

S protočením očí jsem zavřela vchodové dveře a nakráčela zpět do pokoje.

Dnešek byl zase náročný. Chce to sprchu. Pořádně horkou. Ať se z toho vzpamatuju.

Když tak přemýšlím nad blbostma, je to poprvé, co u nás doma někdo byl. Samotnou mě překvapilo, že jsem něco takového vůbec dopustila.

Nevypadal na člověka, který by chtěl někomu ublížit. Ten si myslím, že by neublížil ani mouše. A to mluvím vážně.
Každopádně jsem nikdy neviděla, většího strašpitla, než je on.

Zajímavá je však jedna věc. Moc se ní nezabývám, ale...
Já nikdy své sešity nenechávám pohozené na stole.

Helloooooooooow ma frieeends!!!
Dnešní díl je tak trochu o ničem, ale rozjíždí se to, jak jsem nedávno psala😁😁
Pomalu, ale jistě!