My Guardian Angel||JK

°19°

Nyah

Pořád dokola se mi v mozku promítala jedna a ta samá scénka, která je mi velice vzácná.

Vidím před sebou tu známou siluetu, která tady stála v mém pokoji, ke mně zády.

Vysoká postava, černé vlasy, černý oblek, velká černá křídla.

Sedím tu před mojí bílou zdí, na které se ukrývá pouze samé čisto. Přemýšlím, co bych na ni, pomocí štětce a temper nakreslila.

Právě proto si představuji již zmiňovaného návštěvníka, kterého bych chtěla mít stále před očima. A tohle je jediná šance, protože pochybuji, že ještě někdy vkročí na tuhle půdu.

Bez dalších zbytečných debat jsem začala malovat čáru po čáře, ze kterých se později začala rýsovat pravá malba.

Malbu jsem poté vybarvila a poctivě vystínovala. Všechno jsem provedla tak pečlivě, jak jsem to jen úměla.

Díky tomu, jak dlouho jsem se s tím patlala, mi uběhla necelá půlka dne. Ale, ta snaha tam vidět rozhodně jde. A snaha se cenní.

Pár kroků jsem poodstoupila, abych si to dokončené dílo pečlivě prohlédla i z dálky.

A musím uznat, že to rozhodně není špatné. Přísahám, že nejsem konfident. Je to jako by byl právě teď tu, u té zdi.

Ale bylo na čase teda. Alespoň tam není žádná prázdná bílá čmouha. Vadilo mi to už dost dlouho.

Než jsem si stačila utřít ruky do starého hadru, domem se ozval zvonek.

Nakrčila jsem obočí a zamrazeně stála na místě.

Proč?

Protože k nám nechodí nikdo jiný, než otcovi kamarádi. Ale ti taky nezvoní. Jen vejdou, jakoby to byl prostě jejich kvartýr.

Za tu dlouhou dobu jsem vlastně i zapoměla, jak ta melodie našeho zvonku vlastně zní.

Z přemýšlení mě vytrhlo druhé zvonění. Co má tohle sakra být?

Rychle jsem popadla hadr, do kterého jsem se utřela a pelášila po schodech dolů, až ke vchodovým dveřím.

Musela jsem se postavit na špičky, abych nahlédla do kukátka, které je poměrně vysoko. Který vůl tohle vymyslel.

Bylo to zbytečné, jelikož jsem neviděla vůbec nic.

No. Každopádně.

Ať už je to úchyl nebo ožrala, vykopu ho z tudma tak, že si týden na řiť nesedne.

Stalo by se tak, kdyby ten člověk před dveřmi bylo to, co jsem právě  typovala.

Místo toho jsem na něj čuměla, jako tělo bez duše, nenacházejíc ty správná slova k mluvě.

Každopádně jsem se v duchu musela zasmát nad tou představou, kdyby právě on byl úchyl, nebo ožrala. Impossible.

"Ahoj Nyah," poslušně pozdravil a usmál se.

Já důvod k úsměvu rozhodně nemám.

"Čau? Co... tady hledáš?" pronesla jsem nechápavě.

Fakt. Zrovna tohodle jsem tady nečekala. Vlastně bych tu nečekala vůbec nikoho.

"Nehledám nic. Dnes jsi nebyla v knihovně a neměl jsem tu možnost ti popřát hezký den. Tak jsem tě přišel pozdravit," vysvětlil.

Spadla mi brada, pomalu až na zem. Tohle se mi fakt jenom zdá.