Tábor pro pošuky

1.

S hlavou zavrtanou hluboko do duchňavého polštáře jsem se snažila nevnímat řezající paprsky dokonale přesného slunce, které dokáže i přes miliony kilometrů perfektně zaměřit přímo na můj obličej, zatímco já se naprosto nevině snažím dospat včerejší... jo, já vlastně včera nic nedělala.
...zatímco já se snažím naprosto nevině dospat včerejší celodenní ...spánek.
I přes neúčinné zdi mého pokoje, vybudovaného z polorospadlého skladu na staré noviny, je slyšet povzbuzující cvrlikot zpěvavých ptáčků, hledajících oblibu v naprosto nesystematickém překřikování se na střeše domu, která je čirou náhodou hned vedle mého okna. Ze všeho toho křiku vybočují jen pronikavé hlásky vlaštovek a hluboké vrkaní hrdliček, jakoby vrkajících na trénink operního vystoupení. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby se i to vystoupení odehrávalo hned vedle mého okna. Tyto hlásky byly snad jediné, na které se každé ráno strávené doma (místo v léčebnách) těším, protože mi připomínají bezstarostné dětství a letní radovánky u bazénů.
Mírně jsem se převalovala ve svém milovaném pelíšku a snažila se neudělat nějaký příliš prudký pohyb, který by mohl nastartovat můj mozek a povzbudit ho k nějaké kravině. Po chvíli si ale hodiny válení se v posteli vyžádaly svou daň ve formě povinné návštěvy koupelny.
,,Mphh..."
S nevlídným mručením, za jaké by se nemusel stydět ani rozespalý medvěd, jsem se překulila na záda a zůstala s hlavou v luftě, zírajíc vzhůru nohama do okna naproti postele.
,,Hphmm"
Pomalu a opatrně jsem protáhla proležené, protuhlé svalstvo a se stálé nepracujícím mozkem jsem se svezla na podlahu pod sebou. Jindy bolestivý náraz tentokrát utlumila důmyslně odložená kupka včerejšího oblečení. Sotva jsem ležela na zemi jen vrchní částí trupu, vytáhla jsem si lehkým pohybem omudlanou košili a navlíkla se do ní, ještě než stihly na zem dopadnout nohy. Ty se dvěmi dutými ránami dopadly až za mou hlavu, kde jsem je mohla popadnout a nacpat do blankytných tepláků, jež jsem vytáhla už ani nevím odkud.
,,Mmpphh..." *Stále ležím na zemi v bizarní poloze* ,,...nechcii".
Poté jsem se nějakým způsobem odbatolila do koupelny, aniž bych jedinkrát vystavila své oči přesvětlené záři, která vycházela z oken.
Poslední týden školy... pravděpodobně poslední týden školy vůbec. Ačkoliv jsem měla prospěch vždy dobrý, docházka by se dala popsat jako ,,příležitostná".
Pokud by tam se mnou měli vůbec tu vůli mě učit, i když jsem měla všechny sešity pokopírované a žákovku porazítkovanou od doktorů, jsem si jistá, že by mě tam ti doktoři už ani nepustili...
Poslední týden si musím bezpochyby užít.
,,Alu? Jsi v koupelně zlatíčko?"
Z myšlenek mě vytrhl mamčin hlas.
,,Uh-huh"
Pokusila jsem se odpovědět i s pusou plnou zubní pasty a mozkem stále ještě nenastartovaným.
,,Volala jsem do školy, prý tě na ten poslední týden uvolní a vysvědčení ti pak vyzvednu já."
Teď už mi mozek startoval docela s přehledem.
,,Cože si?!?"
Vyjekla jsem s naprosto zběsilým tónem a vyplivla obsah úst na plochu zrdcadla.
,,Chtěla jsem ti to říct už včera, ale spala si jako zabitá... jedeš přece zítra na ten tábor, ne?"
,,Ale já nikam nejedu mami!! Já nejsem žádný magor, nepatřím tam!!"
I když ze mně emoce přímo sršely, popadla jsem nejbližší hadr a začala pucovat zrcadlo, abych ještě navrch nedostala na čuňu od mamky, kdyby vešla do místnosti.
,,Ale Loujínku ... ovšem že nejsi žádný magor, prospěje ti to tam, uvidíš."
,,Řeš si to jak chceš ale já jdu teda do školy!!"
Mrskla jsem s hadrem a vyrazila jsem z místnosti, avšak u východu na mě už čekala matčina otevřená náruč, která mě pevně uchopila do měkkého sevřetí.
,,Klid zlatíčko... Já tě moc dobře chápu. Buď prosimtě silná zlatíčko, udělej to pro mně."
Mamčin vlídný a konějšivý hlas mi i přes počáteční vymaňování se z hřejivých spárů nedovolil nadále zuřit. Cítila jsem jak se mi hrne horko do tváře a neudržela jsem se slzám.
,,Mami..."
Matka mě sbalila ještě do pevnějšího objetí a ač jsem už teď byla větší než ona, nedokázala jsem se jí nikdy ubránit.
,,Nenech je mě od tebe odtrhnout. Nenech je vzít mě tobě a tátovi. Já nejsem magor... nejsem..."
S hořkým pláčem jsem se nechala muchlat od mámy, která mě s klidnem v duši konějšila, jakobych byla zase malé dítě.
,,Ty seš moje zlatíčko, neboj se. Ale teď musíš být silná."
Ta slova mi uvízla v hlavě ještě na dlouho. Budu silná... udělám to pro mámu. Zítra tam nakráčím s hlavou vztyčenou a nikomu nedám najevo slabošský strach, to přísahám.
Zadržela jsem poslední slzu a odtáhla se z matčiny náruče.
,,Zvládneš to sama?"
"...Zvládnu."
,,Já vím, že to zvládneš. Přece jen, ty nikdy nebudeš sama, že?"
Máma se na mě hřejivě usmála a utřela mi slzy z horkých tváří.
,,Půjdu se chystat."
Pokusila jsem se co nejúčinněji vymluvit abych mohla být alespoň na chvíli o samotě. Samozřejmě chystání na tábor jsem rozhodně ještě neplánovala.