Tábor pro pošuky

17.

Cestou zpátky k autobusům už nás neprovázelo pálivé slunce, ani vražedné horko, jen křupání kamínků a hlíny pod nohama, spolu se švitořením zpěvných ptáků.
,,Takže všechno dobrý, Jani?"
Kráčely jsme s Janou ve dvojici, což se dalo využít ke krátkému rozhovoru. Nemusela jsem být vnitrospytka abych si všimla, že při přemýšlení o odpovědi se začervenala.
,,Ale jo... jen kdyby se ptala Eva s Lyriou, tak je to špatný, jasný? Nechci aby si mysleli, že to je jejich zásluha."
,,Domluveno."
Cesta ubíhala pomalu, ale pak se konečně objevila i Lyria, která se od vyhlídky nenápadně vytratila. A zase bylo o čem mluvit.
,,Kde jsi byla, ty cácorko?"
,,Holky, nebudete mi věřit, ale v té restauraci měli medovníky!"
,,Jo takhle..."
Spolu s Janou jsme vypukly ve výbuch smíchu. My tady řešíme závažné problémy a Lyr se v první příležitosti vytratí na jídlo.
,,Neříkala hlavní vedoucí, že do restaurace nemáme chodit?"
,,Taky že jsem dostala sprda... ale stálo to za to!"
Trochu mě mrzelo, že se mi už poté nepodařilo potkat se s Danem. Pokaždé když jsme měli tu příležitost se alespoň pozdravit, musel vždy někdo přiběhnout s nějakou prosbou. Někdy hlavní vedoucí, jindy zase někdo postrádal batoh. Ale i tak ze mně musela během cesty busem Jana vyšťavit každý detail o nás dvou.
Když konečně ta hrozná cesta/výslech byla u konce, nikdo (kromě už najezené Lyrii) nemyslel na nic jiného, než na večeři, jelikož řízek zabalený s sebou opravdu není plnohodnotné jídlo.
Ale večeři přeskočíme, a přeskočme pozdější táborové aktivity, skládající se z vytváření "táborového deníku", do kterého jsme si zapsali co jsme během těch dvou týdnů dělali, zapsali jsme si tam všechny týmy a vyzdobili ho, pak se se všemi deníky kolovalo a každý člen z každého týmu se do všech deníků podepsal, či přidal nějakou ilustraci. (Kdyby to někoho zajímalo)
Zrovna jsem stála před vraty stodoly, kde zrovna probíhal úklid po předcházející akci, jenž jsem měla na svém pracovišti už dokončený a pozorovala při čekání na zbytek týmu hvězdy, když se ze tmy vynořil známý hlas mého růžovovlasého vedoucího.
,,Unikla jsi úklidu?
Ucítila jsem jeho horkou dlaň, jak objala můj promrzlý pas, než si mě pomalu přivinul k sobě a ze zadu mě zabalil do objetí, které prohřálo mé nocí promrzlé tělo.
Lehce jsem se zasmála a přiložila své ruce na jeho.
,,Tak se opět shledáváme?"
,,Dodržel bych slovo a už tě nikdy nepustil, ale to by si mě nesměla tak chladně hodit té divé zvěři."
,,Ach, na to bych málem zapomněla... musím ti za to nějak poděkovat, zachránil si mi život."
,,Jistě a naprosto dobrovolně, že?"
Povolil sevřetí a já se rychle přetočila, takže jsme teď stáli tělo na tělo, tváří v tvář.
,,Ale poděkovat mi můžeš."
Tentokrát jsem stiskla sevřetí já a nechala mluvit jen své oči. Usmál se a pohladil mě něžně po vlasech.
,,Když vypadneme hned teď, nebudou nás pak hledat a chtít pomoct s úklidem."
Jako souhlas jsem se jen kousla do rtu a přikývla. Ani mi ale nebyla dána šance se pokusit opustit objetí a okamžitě jsem skončila v jeho náručí.
,,Žádné takové, nechám tě jít po svých a za prvním rohem zmizíš."
Teď jsem se už nebránila smíchu.
Nikdy jsem si nevšimla toho velikostního rozdílu mezi námi. Nebyl o moc starší, ani svalů neměl o nic víc, ale držet mě na rukou pro něj neznamenalo žádnou námahu. Přece jen je to téměř dospělý muž, ač má jakou barvu vlasů chce nebo jakkoliv vysoký hlas.
Nesl mě naprostou tmou a já měla pocit, že se ani nekouká na cestu, jen se nechává vést po paměti. Zavřela jsem oči a naslouchala tlukotu jeho srdce, nechala se houpat jeho kroky a věřila každému jeho pohybu.
Vzduch byl stále chladnější a pískot komárů stále hlasitější, než se zastavil před schůdky do chatky. Položil mě zlehka na první schod a i když jsem mu v té tmě neviděla do tváře, přísahala bych, že se usmíval.
,,Teď tě na chvíli pustím, ale sleduju tě..."
Ustoupil pár kroků a natáhl se k hrnku na okně, odkud vytáhl klíč.
S ním také odemkl a ve chvíli kdy rozsvítil, mi ztuhla krev v žilách. Viděla jsem stát jeho siluetu v prosvětlené místnosti, zatímco já zůstala na schodku, ve tmě.
Co bude teď? Co když z toho budeme mít průser? Co když...
Natáhl ruku ke mně a vyčkával na mou reakci.
...Ne. Dneska si to černými myšlenkami zkazit nenechám.
Natáhla jsem se k němu a položila svou dlaň na jeho, on ji sevřel a vytáhl mě k sobě.
Dneska to budu jenom já a on, žádné "co když"... a dokud budu s ním, bude dnešek trvat navždy.
Jejich chatka byla úplně stejná, jako naše. Jen v mnohem horším stavu, co se týče úklidu, tak tyhle hochy na to si moc neužijete.
Beze slova promnul mou ruku a pohladil mě po jejím hřbetě, pak stoupal výš, a výš až ke krku. Přidal druhou ruku a jemně je přitiskl na mé lícní kosti. Pak se přivinul blíž a sklonil hlavu k mé tváři.
Zalapala jsem po dechu. V jeho ostrém výrazu se skrývalo tolik něhy a v jeho rozzářených očích takový klid a přitom takové vzrušení. Vedle něj jsem si připadala mdlá.
,,Možná je to dost rychlý závěr, ale..."
Přitiskla jsem své ruce na jeho záda a sháněla dech na další slova.
,,...Miluju tě."
Přiklonil se ještě blíž, zavřel oči a já už byla kompletně bez dechu.
,,Taky tě miluji."
Zašeptal a něžně mě políbil.
Cítila jsem, jak mnou projíždí jeho teplo, jeho energie... jakobych si dala doušek horkého, sladkého čaje. Každý polibek od něj byl jako zakousnutí se do vánočního cukroví.
Odtáhl se a mírně se do mě zapřel, čímž se mi podlomily nohy a já skončila v jeho rucemi kontrolovaném pádu, zabořila se do měkké postele a zcela důvěřivě jsem mu stále zírala do očí. On zůstal nade mnou v kliku, s rukama opeřenýma o stěnu postele.
,,S tím rozdílem, že pro mě to žádný rychlý závěr není... popravdě mi stačil jeden pohled a měl jsem jasno."
Pak se opět sklonil, tentokrát k hřejivému polibku na krk. Projel mi mráz celým tělem, následovaný vlnou horka, když se jeho rty přitiskly na mou studenou kůži.
Oddálil se, pohladil mě po tváři a lehl si vedle mě. Natočila jsem se tedy k němu, zády ke zdi a nechala se pohltit jeho objetím.
,,Máš tam ještě něco? Protože se s těch slaďoučkých řečiček asi brzo rozpustím jako žužu."
,,Moje hlava je momentálně plná sladkých slov, ale vypouštět je budu postupně... máme na to ještě celý život."
,,Pššt... jestli ze mně bude želatina tak toho moc neuslyším."
Zavřela jsem oči a zachumlala se do jeho náručí jak nejhlouběji to šlo. Chtěla jsem tenhle moment prodloužit už navěky, ale únava si mě brzy našla i v jeho bezpečném objetí.