Tábor pro pošuky

9. Den sedmý

,,Sedmý den a stále jsme tu všichni kompletní, to můžeme považovat za úspěch."
Paní Milada opět stála na svém pódiu uprostřed stodoly, zatímco před ní byly rozestavěné týmy do úhledných řad. Nevím, co se sice večer stalo, protože jsem vytuhla ještě před devátou, ale k mé úlevě došlo k uvolnění atmosféry. Jana stála se svým týmem kousek od našeho a nijak zvlášť se nám nestranila. Ani Jacob, který původně bojoval o Janinu nevinu se teď nezdál nějak uražený. Všichni se v klidu bavili a zvědavě naslouchali projevu paní vedoucí.
Třeba nejsem jediná, na koho pohled do hvězd zabírá.
,,Jelikož je to dnes takové pěkné číslo, uděláme si pro tentokrát pauzu od soutěžení. Na dnešní, nedělní odpoledne si pro nás připravili program naši známí ze záchranné stanice, kterou jsme nedávno navštívili."
Zase fantastická zvířata, jo? To bude jistě zajímavý den. Zpozornila jsem, když na pódium vyskočila známá tvář průvodkyně Hanky, která nás naposledy provázela stanicí. Měla na sobě svůj obvyklý, bílý plášť, který se zdál už natolik obnošený, až jsem dospěla podezření, že ho nosí každodenně namísto klasického oblečení. Jen pod ním neměla tričko, ale plavky... což nám docela vypovídalo o nadcházející aktivitě.
,,Děkuji, Milado. Jak vaše vážená vedoucí už řekla, dnes váš program vedu já, takže očekávám poslušnost."
Hana se čiperně usmála a zhoupla se na špičkách.
,,A jak můžete podle mýho vybavení vidět, půjdeme dneska k vodě."
Stodolu se prohnala vlna pozdvižení. Za celý týden jsme vodu ještě neviděli a to už to šlo pomalu do tuhého. Ze začátku bylo počasí snesitelné, ale už od pátku se začaly teploty prudce zvedat a pro některé táborníky, zvláště pro ty osrstěné, byly některé aktivity v uzavřených, dusných prostorách zdravotně náročné.
,,Vidím na těch vašich očkách, že jste se už těšili. Aby toho ale nebylo málo, máme pro vás u jezera připravený překvápko, takže vám doporučuju se neutopit, jinak by vám to mohlo ujít."
Nadšení v hale by se už dalo krájet. Děcka spolu živě diskutovali, co by tam pro nás mohlo být a jak studená ta voda asi bude. S největším souhlasem se pak setkal názor, že tam pro nás připravili jídlo. Vedoucí následovně odeslali všechny týmy do svých chatek, aby si nachystali plavky a náhradní oblečení.
                 
                        *********

,,Myslíte, že tam bude zmrzlina?"
Celý tábor se teď nesl po polní cestě směr jezero, táhnoucí za sebou snad už hmatatelné pozdvižení. Jediný Rami ale nemyslel na ledovou vodu, nýbrž na jídlo.
,,To si nemyslím, podle mě tam bude něco pikantnějšího."
Eva se lišácky zašklebila, jen jí oči jiskřily.
,,Třeba něco jako vodní skútry, to by bylo super!"
Cesta se táhla krajinou, až jsme ztěžka došli k listnatému lesíčku, ze kterého byla už z dáli cítit voda.
Nebylo to moc zvláštní jezero, lesem obklopené jen do půli, z druhé strany sluncem vyhřátá louka, po stranách dvě dřevěná mola a kolem na kolících uvázané dřevěné vory. Jen na lesem zakryté straně byl malý altánek s dlouhým molem, jenž přecházelo v dřevěnou přehradu přes potok vedoucí dál do lesa.
,,Pecka!"
Nikdo už se nemohl dočkat, až do ledové vody vklouzne, tak jsme roztřeseni čirým štěstím zůstali zabodnutě stát a čekali jsme na povolení k zábavě.
,,Dobručko, děcani. Můžete se teď jít ošplouchnout, my vás pak zavoláme."
Na další pokračování jsme čekat nemuseli. Tohle nám bohatě stačilo. Rychle jsme shodili svršky, pod kterými byly ukryté plavky a namířili jsme si to rovnou do vody.
O zábavu pak bylo na minimálně dvě hodiny postaráno, zvláště pro chlapce, kteří sváděli tvrdé boje o vory, na kterých se pak prováděly bitvy. Samozřejmě největší z vorů byl pod stálou okupací mladíků z řad vedoucích a tak se veškeré snahy setkaly s placáky do vody.
Měla jsem dobrou příležitost vše z bezpečí pozorovat, jakožto ne dvakrát vodní živel jsem byla totiž brzy unavená a tak jsem seděla ve vhodné vzdálenosti na molu. Vítr nefouká, voda je vyhřátá, dřevo na molu jakbysmet. Myslím, že mi teď nic nechybí.
Na chvíli jsem se zadívala do listoví stromů nade mnou a napadlo mě, že to jistě vše brzy skončí. A pak bude život stejně nudný jako dřív. - Vstát, jít do školy/ do práce, najíst se, jít spát, opakovat. Nechci zase spadnout do těchto stereotypů.
Zadívala jsem se na svoje dlouhé nohy, obepnuté u pasu černými bikinami.
Že jsem se za tu dobu ale vyrýsovala.
Zahoupala jsem chodily a cákla trochu vodou pod nimi. Má kůže už byla pěkně opálená a svaly se taky začaly objevovat.
Nějak jsem vyrostla a ani si nepamatuju, kdy se to stalo...
Oči jsem na chvíli odtrhla od noh a povšimla si, že vlastně nejsem jediná. A po chvíli jsem se dokonce přistihla, jak nerušeně zírám na mladé vedoucí, jejichž mokrá těla se v zápalu boje o vor nádherně rýsovala na poledním slunci.
A-a.. Copak to zase dělám?
Mohla jsem si nalhávat, co jsem chtěla. Jsou to už dospělí muži, jeden fešák vedle druhého, ovšem že moc dobře vím, co dělám.
Rychle jsem strhla pohled a potrestala se pomyslnou fackou na vzpamatování. A opět mě prudce rozpálila tvář.
Klidni hormony ženská, nebo tě ta puberta přivede do průseru. Koukáš se na ně celý týden, tak teď nebudeme dělat caviky.
Než se můj pohled zase automaticky přeorientoval na jejich vypracované svalstvo v pohybu, skočila jsem rychle šipku do vody. Pod vodou se na ně ty oči koukat nemohou.
Vedu takovéto spory sama se sebou často? Nebo už my hrabe? Třeba sem fakt nakonec zapadnu.
Z podvodního rozjímání mě vytrhl velký, silný cosi, který se mi otřel o nohu. Měla jsme to za někoho, kdo se zrovna potápí, či tak, ale pak se to cosi vrátilo a já pocítila jeho mocnou velikost. Bylo to obrovské, mnohonásobně větší, než člověk. Bylo to jako... žralok.
,,Jéééék"
V překvapení jsem se neubránila výkřiku, nenávidím, ale vážně nenávidím cokoliv ve vodě, co nevím co je.
Pokusila jsem se doplavat v molu, ale pak se to cosi otřelo znova a já začala panikařit. Jezero bylo dost hluboké, takže nebylo ani za mák poznat, co by mohlo plavat u dna, i kdyby to byl celý kmen stromu. Ale tohle nebyl kmen, zřetelně se to pohybovalo a tělo to mělo silné a slizké, jako obří had.
,,Tady něco je! Fuj, pomoc! Nějaký zvíře je ve vodě!!"
Táborníci kolem se nejdřív smáli, ale pak se voda kolem začala vlnit, jako by se při hladině mrskala velká ryba a úsměvy na tvářích rychle ztuhly.
,,Fuuuj, tady jsou ryby!"
,,Nesnáším ryby néé!!"
,,Dostaňte mě někdo odsud!!"
Ve vodě propukla panika. Holky se sápaly na břeh a na záda všudy přítomných kluků, kteří se taky ve většině zdáli, že mají jen jedny nervy.
,,Ale klid, jasně že jsou tu ryby, vždyť je to přírodní jezero."
Jacob se marně snažil uklidnit situaci.
Na chvíli se vše utišilo, ale pak se začal tvor zvedat ke hladině.
,,T-to není ryba..."
Na čiré hladině se začalo rýsovat tělo masivního tvora, hrající všemi barvami. Čím víš tvor byl, tím zářivěji se třpytil, až byly zřetelné jednotlivé šupiny a ploutve. Tvar hřbetu původně připomínal lesklého tuňáka, ale pak se nad hladinu vymrštila s dunivým cákáním vody obrovská hlava, posazená na dlouhém, silném krku. Nejdřív to oklepalo vodu z ploutví, zdobících celou délku šíje a pak to na mě zablikalo očima, jako by to vidělo nějakou hračku.
V necelém momentu celý tábor omámeně zíral na statného, šupinami pokrytého koně s ploutvemi namísto předních nohou a dlouhým ocasem namísto zadních.
,,Frrk?"
Zvíře si  z hluboka odfrklo a znovu pohodilo hřívou (teda ploutví namísto ní), stále si prohlížeje mou maličkost před sebou.
Když se mu ale nedostalo očekávané reakce, ponořil opět hlavu a jako obří delfín přeskákal jezero, kde na něj na molu u altánku čekala s kýblem v ruce doktorka přes fantastická zvířata - Hanka.
Zvíře nadšeně dokončilo poslední skok, zatímco ušima stříhaje hledělo mlsně na kýbl v její ruce.
,,Děti, pojďte na chvíli z vody, ráda bych vám představila tady překvápko."
A hned to prášilo. Všichni ti, kteří se dokázali vzpamatovat z šoku se doplavili k altánu a zvědavě okukovali šupinatého koně, užívajícího si mls, tvořící obsah kýblu.
Hanka rukou poplácala jeho silný krk a s úsměvem nám tvora představila.
,,Tak tady ho máme, náš nejnovější vodní exemplář. Tohle je Batát, hřebeček hippocampuse. Ani ne před rokem nám ho sem přivezli s akutní žádosti, abychom ho ukryli na co nebezpečnější místo a připravili ho na další převoz, tentokrát do jeho přirozeného prostředí."
Duhový koník s nezájmem mlsal svou dobrotu a znatelně se nehodlal dělit. Nikdy jsem neviděla tvora tak nádherného, jako on. Celé tělo měl duhové, pokryté barevnými šupinami a ploutvemi, se kterými stříhal stejně zdatně, jako ušima.
,,Je nádherný... promiň, že jsem ti tak ukřivdila s tou rybou."
Zasmála jsem se na hippocama a nemohla si odpustit malý povzdech. Jeho křišťálové oči se na chvíli zvedly ke mně, ale pak zase zaměřili pozornost do kbelíku.
,,Tak to by stačilo hochu, ještě ti bude blbě."
Hana násilím vyrvala kýbl z Batátova sevřetí a znova ho poplácala po hlavě.
,,Já vím, že to chceš, ale teď tu máš obdivovatele, tak by ses jim měl věnovat."
Batát se mrzutě odklonil od mola a pak zvědavě očichal několik blízkých táborníků, po čemž s cáknutím zmizel ve vodě.
,,Nejspíš se nám moc věnovat nebude, ale je dost zvědavý a taky je to ještě mlaďoch, třeba když půjdete do vody, tak za vámi příjde."
,,Můžeme s ním plavat?!"
Jedna modrovlasá dívka uchváceně vyskočila z davu.
,,Samozřejmě, není nebezpečný, jen kdyby si chtěl hrát moc divoce, tak vás může omylem poranit... ne protože by byl zlý, to určitě ne, jenom nepozná, kdy máte dost, tak ho kdyžtak okřikněte a pokud nepřestane, pleskněte ho přes čuňu."
To mi bohatě stačilo. Bez dalšího přemýšlení jsem se s řadou dalších vrhla nazpět do vody a pokusila se získat Batátovu pozornost. Což ani nebylo moc těžké, protože brzy zjistil, že je rád středem pozornosti. Za chvíli si už vesele hrál s každým, kdo se mu dostal do rány a dokonce rošťácky lomcoval s vorem a shazoval z něj kluky.
,,Radši bych tu zmrzlinu."
Po dlouhém máčení se s neunavným hřebečkem jsme se já i Rami unaveně doplazili na břeh louky, kde jsme si sušili mokré vlasy (Nebo v jeho případě i strniště na bradě a zarostlý zbytek těla). Slunce se už sklánělo k obzoru a zbarvovalo tak nebe do zlatova, ale někteří se vytrvale čváchali ve vodě s koněm.
Dokonce se jednomu vedoucímu podařilo vyskočit mu na záda, čemuž se hřebec sice moc nebránil, ale během řádění ho nevědomky strhl pod hladinu.
,,Já teď na jídlo nemůžu ani pomyslet, upřímně jsem se v té vodě tak nalokala, že se cítím docela sytá."
,,Jo já taky, ale zmrzlinu bych zvládl."
Upřímně jsme se spolu zasmáli, zatímco se k nám doplazil i zbytek bandy. V trávě jsme už měli vyšlapané ďolíky, ve kterých nám ležely promáčené deky.
,,To zvíře je pošuk. Viděli jste ty z Labutě, jak ho přeskakovali? Nebo jak jsem se s ním přetahoval o Janiny plavky?"
Jacob, už trochu unavený přitáhl s ručníkem v ruce, ale s očima stále jiskřícíma.
,,Měl si tam být, Čubako. Ona je pak nemohla vůbec najít a musela na břeh bez nich."
Překvapeně jsem se podívala na Janu, ale ta se společně s Lyriou, Evou a s dvěma Pegaskama popadala smíchy za břicho, počínaje nám popisovat, jak jí ten zvědavec ušatý rozvázal plavky a pak si s něma házel v hubě, a jak se pak musela zabalit do rákosí a běžet pro tričko k batohu.
Nemohla jsem si nevšimnout, že se na Jacoba vůbec nezlobí a ba naopak se k němu ještě docela má. Mezi nimi a vůbec mezi všemi se teď děly divné věci, ale nikdo o ničem nemluvil a radši si užívali šťastných momentů, které tu teď spolu máme.