Tábor pro pošuky

13. Den desátý

,,A dezinfekci ti na to dali??"
,,Ano mami."
,,A co obvazy? Máš na tom i obvazy?"
,,Ano, mám na tom i obvazy."
,,A průkaz, že si očkovaná máš?"
,,Mám, klid mami. Všechno je v pohodě."
,,Jsi si jistá?"
,,Jasně. Nemusíš se bát, ozvu se večer. Ahoj."
,,Ale počk..."
*zavěsila jsem*
,,Máma?"
,,Jop."
Seděli jsme s Ramim u stolu na ošetřovně, kam nám donesli snídani. Nebyl na nás dneska zrovna hezký pohled. Já měla shortky a tílko, takže byly vidět všechny škrábance zapatlané fialovou dezinfekcí. Měla jsem jeden hezký na lýtku a na loktě, ostatní byly jen malé škrábanečky, ale kolena jsem měla do krve. Na Ramim to tak vidět nebylo, co nezakrývala košile a tepláky, zakrývala srst. Tedy místy, třeba od podpaží níž neměl na rukou chlupy, ale šrámy taky ne, ty si vyléčil. Ale rána na krku byla vidět dobře. Měl přes ni tři pevné stehy.
Nebyl moc nadšený, ošetřovatelka mu musela totiž oholit záda, aby mu vůbec mohla vydesinfikovat škrábance a natřít modřiny. Teď byste si toho přes obvazy nevšimli, ale kůži na zádech měl skoro celou servanou.
,,Nezávidím."
,,Tvoje matka se o tebe snad nebojí?"
,,Nemám matku."
Na chvíli jsem se zarazila. Nakousnout tak citlivé téma jsem rozhodně neměla v plánu a ani jsem na to neměla náladu.
,,Promiň, to jsem nevěděla."
,,V pohodě, brácha říká, že zdrhla, když mě poprvé uviděla. Táta zase že si našla jinýho a babička že umřela."
,,Drsný."
,,Hah, stejně mám nejradši tu bráchovu verzi."
*Ťuk ťuk*
,,Můžu dál?"
,,Jasně."
Nahlédla jsem přes rameno Ramimu, který mi zakrýval výhled na dveře a čekala, kdo vstoupí.
,,Slyšel jsem, že se tu někdo zmrzačil při stezce odvahy, to jsme tu teda ještě neměli."
Byl to Dan, včera prý nechtěli pustit nikoho k nám, tak se všichni přihrnuli ráno, když vedoucí chystali snídani.
,,Teď jsou z vás hotový celebrity, mluví o tom celý tábor, je to dost děsnej průser."
Dan došel až k našemu stolu, evidentně oblečený do města.
,,No to je toho... člověk jednou uklouzne a mluvit se o tom bude do konce jeho života."
Rami byl z těch návštěv už dost podrážděný, ale i tak si nikdy neodpustil lehký sarkasmus.
,,Jo, díky, nemusíš se tak starat."
Dan se na Ramiho pobaveně usmál a pak se otočil ke mně. Bylo celkem dobře vidět odrůstající vlasy, které teď u kořínků zdobila roztomilá růžová, nejspíš už se to ani nesnažil zakrývat.
,,Jdeš někam?"
S úsměvem jsem zvedla hlavu k vysokému muži přede mnou.
,,Nakoupit, do města. Chtěl jsem si být jistý, že jste v pořádku, abych měl čistou hlavu a nevysekal se v autě paní vedoucí."
,,Tak to chápu."
Opět jsem se usmála a nedopustila si malou otázku.
,,Ale barvu kupovat nebudeš, že ne?"
Rami sice jen nechápavě koukal, ale Danovi do docvaklo hned.
,,Ne, kašlu už na to. Jestli se ti to líbí, bude se to muset líbit i ostatním. Já jsem spokojenej."
Rami na mě nechápavě zíral, pak se oklepal a taky se zeptal.
,,Budem moct jít ven?"
,,No... ošetřovatelka říkala, že alespoň den na zahojení by to chtělo. Máte být ve stelirním prostředí alespoň než bude jisté, že se nic nezanítí. Co se týče tebe Rami, prý si pro tebe můžou rodiče přijet, jestli chceš."
,,No tak to teda nechci!"
Rami na Dana naštvaně vyštekl a ten až poskočil.
,,Klid, já tě do ničeho nenutím."
Pak se Dan rozesmál, rozloučil a odešel.
,,No bezva. Co si bez nás tým počne?"
,,Oni to vydrží, já si teda na menší odpočinek stěžovat nebudu, jsem potlučenej od hlavy až k patě."
Vlastně Rami měl pravdu, proč si stěžovat, když máme jeden den relax? Popravdě, Lištička se bez nás bude muset obejít.