Tábor pro pošuky

19. Den čtrnáctý

Další ráno jsme na vstávání nechtěli ani pomyslet.
,,Hele, když nevstaneme, nezačne den a když nezačne tenhle den, neskončí ani tábor."
,,Dobrá taktika, myslím, že máme plán."
Já sama jsem ležela zahrabaná v peřinách doufajíc, že si mě třeba ráno nikdo nevšimne a já zapomenou mě tady. Dokonce ani Jana nehodlala vstávat a to jí jistě už znáte.
,,Jak dlouho nám asi zabere balení?"
,,Prosimtě neříkej to slovo přede mnou..."
Jistě, nakonec nás do vstávání pobudila myšlenka na snídani a to, co následovalo po ní, jsme radši úplně vytěsnili. Pozitivní alespoň bylo, že k jídlu byl velký výběr snad od všeho, ovocné poháry, zmrzlina, cereálie, párky, jogurty, chlebíčky a pod.
Proto taky Rami vstával s nejlepší náladou obecně.
,,Po včerejšku tu moc vedoucích asi není, že?"
S Ramim jsme zrovna stáli v řadě na párky.
,,Asi leží s kocovinou."
Rozhlédla jsem se, jestli spatřím alespoň Dana a ulevilo se mi, když jsem si ho všimla v partě mladých děvčat, jenž se vždycky odněkud musely objevit. Z nějakého mně neznámého důvodu jsou letní tábory centrem pozornosti mladých slečen, vyhledávajících pozornost starších vedoucích.
(Tedy... něco bych o tom možná věděla)
,,Někteří už prý odjeli, hlavně ti, co jsou tu na více turnusů a tak se musí znovu nachystat."
Poznamenala holka od Lyr, stojící za námi.
,,Ale ten hezkej je tu pořáád."
Zaspívala líbezným hláskem dívka za ní (také Lyra) a prstem ukázala na Dana, stojícího opodál.
Rami na mě hodil pohledem typu ,,Jako to si to necháš takhle líbit?", ale já nereagovala. Dan mě už nejednou uklidňoval, že nemá zájem o další dívčí pozornost a stejně tak mě upozorňovaly nevědoucí tábornice, že se u něj už snažily, ale prej má jinou. Kdykoliv se naše oči ale setkaly, viděla jsem ten pohled křičící ,,Pomoc", možná mu to po tolika záchranách dlužím.
,,U toho to máš marný a ostatní holky taky."
Odpověděla jsem s klidným hlasem.
,,Jo? A jak to víš? Já tě s ním viděla, ten má určitě zájem o holky!"
Bleskla jsem k němu znovu pohledem. Zrovna sbíral tácy s nádobím, když se ho nějaká parta pokoušela přemluvit k přisednutí spolu s nimi a ještě dvěma dalšími vedoucími, kteří se očividně skvěle bavili.
,,Vím to a víš jak? Protože jsem zaslechla, že se líbíš Honzovi."
Dívka se na chvíli zarazila a pak se pokusila rychle vyhledat vedoucího Honzu. K mému štěstí zrovna seděl u stolu se zmiňovanými slečnami a když zavadil o dívku za mnou pohledem, neubránil se úsměvu.
,,Fakt jo?!"
,,No jasně, možná by jsi za ním měla jít."
Víc slyšet nepotřebovala, popadla za rameno tu druhou a párky, nepárky ji odtáhla k tomu stolu.
Ani nevím, jak se mi tím podařilo přesměrovat pozornost celé skupiny na Honzu, ale jemu to rozhodně nevadilo.
Po snídani už bohužel následovalo to horší a to sice sdělení paní Milady, že je čas se balit, protože byli kontaktováni rodiče, aby si nás do poledne vyzvedli, k čemuž také samozřejmě připojila každodení projev.
,,Děti? Prosím klid!"
Na její povel se jídelna utišila v očekávání, co nám hodlá sdělit.
,,Je mi velkým potěšením vás tady k poslednímu dni našeho tábora vidět pohromadě. Až na pár menších zranění proběhl tento turnus zcela bez problémů, což jistě nedělá radost jenom mně, ale snad i vetšině z vás.
Užili jsme si toho spolu hodně, v tom se mnou doufám souhlasíte. Ještě stále mám před očima ty vaše ustrašené tvářičky z prvního dne a dnes? Jeden vedle druhého jste malý, sebevědomý človíček, s hlavou plnou nových požitků a zážitků. Doufám, že se hodláte v tom, co jste tady získali a v tom, co jste se o sobě naučili dále rozvíjet a že se s velkou částí z vás uvidíme i další roky.
Teď se můžete prosím odebrat do vašich chatek. Sbalte si hlavně všechny věci, ať tam nic nezůstane a jestli vás ještě můžu požádat, vyslečte postele z povlaků a naskládejte nám je do hlavní budovy, ke koupelně. Do dvanácti hodin pak máte volno na úklid a přesně v poledne ať jste všichni před hlavním vchodem s taškami."
Nechtělo se mi to vůbec poslouchat. Nějak mě to tu začalo bavit... zrovna když jsem dokonce měla pocit, že to tu mám ráda, přišel čas odejít.
,,Tak jdeme, ne?"
Ozval se Lyriin ne přílíš nadšený hlas. Nikomu se nechtělo odejít...
a už vůbec ne ulízet.