Tábor pro pošuky

3. - Peklo začíná

Po pár zastávkách na benzín, svačinu a čůrpauzách (při kterých jsem většinou plánovala útěk) jsme se konečně octli na místě určení. Snažila jsem si zapamatovat cestu, abych věděla kudy nazpět, ale asi po padesáti kilometrech jsem všechy snahy vzdala. Byla jsem teď daleko od domova, uprostřed ničeho, které bylo vzdáleno snad celé dny jízdy od vůbec ničeho a nevěděla jsem, jak zpátky.
,,Tak jsme tu."
Matka si oddychla a otočila se na mě k zadnímu sedadlu.
,,Připravená?"
,,Ne."
,,Tak ještě chvíli počkáme v autě. On ten tábor nikam neuteče."
Seděli jsme mlčky v autě a hleděli směrem k lesíkem zakrytému kempu, ze kterého byla vidět jen vysoká střecha stodoly.
Zhluboka jsem se nadechla a beze slova vystoupila z auta. Rodiče mě mlčky následovali a přivlekli mi mé tašky.
,,Buď silná zlatíčko."
,,A nevyšiluj moc, až tu budeš večer bojovat s komáry."
Otec si samozřejmě nemohl odpustit přidat k matčinýmu uklidňujícímu povzbuzení nějakou pichlavou poznámku.
Na patě jsem se otočila tváří k rodičům a oba rychle objala.
,,Tak ať už to mám za sebou..."
S rodinou jsme si vyměnili falešné úsměvy, já popadla tašky a vykročila po štěrkové cestičce k bráně tábora.
,,To musí být pořádný pasťák, když tam ani nesmí rodiče."
Ze samého rozlíčení jsem se nemohla ovládnout a myslela jsem nahlas. S každým krokem se mi začaly čím dál tím víc třást kolena a stahovat žaludek. Nemám z toho dobrý pocit. Něco na tom prostě není normální.
Došla jsem až k nízké, dřevěné bráně, umístěné ve stejně vyhlížejícím plotě, který lemoval celý areál. Nikoho jsem ale neviděla. V hlavě mi problikla další myšlenka na útěk. Rozhlédla jsem se a zauvažovala o rychlém vycouvání z problému. Zamýšlení však trvalo příliš dlouho a brzy jsem u plotu nezůstala bez povšimnutí.
Jako dva kulové blesky se k brance přiřítil párek velkých, nohatých psů a spustil hluboký, zuřivý štěkot.
,,Barkyne! Slino! Klid vy dva!"
Rázem se odněkud objevil vysoký mladík s obličejem jako z kalendáře pro silné a samostatné ženy a okřikl ty dvě kuličky holého neštěstí. Oba psi na místě přestali štěkat a poslušně doběhli k pánovi. Ten první, energetický hafan byl krásný, hnědý husky se světlými vzory na hlavě a bříšku, zatímco druhý byl poněkud otrhanější, ale mohutnější ovčák, se splihlýma ušima.
,,Neměj jim to za zlé, chtěli tě jen pozdravit. Jsou to hodní hoši."
Mladík se na mě pousmál na napřáhl ke mně ruku.
,,Já jsem Dan. Ty budeš na sto procent Alu, mám pravdu?"
Nejdřív jsem se mírně zarazila, když řekl mé jméno, ale nakonec jsem se po dlouhé sekundě zírání na sebe odhodlala a podala mu svou ruku.
,,Ehm.. Jo, Alu.. to jsem já."
Při pokusu oplatit mu upřímný, hřejivý úsměv se mi na něj podařilo jen podivně ušklíbnout a zbrkle mu potřást rukou.
,,Už jsme na tebe čekali, jsi poslední, víš to?"
*Znova ten milý úsměv*
,,Pojď, zavedu tě k ostatním. Chceš pomoct s věcma?"
,,Ne! N...ne, to je dobrý."
Sama jsem svou odpověď nepochopila, protože bylo jasné, že tašky sama neunesu. A v jeho výrazu jsem vyčetla, že si myslí totéž.
,,Tak to tu radši nech, stejně se pak ještě vrátíme."
Pak vykročil směrem ke stodole, po dvou krocích se zarazil a podíval se na mě. Asi jsem si neuvědomila, že jsem se ani nehla. Hodil na mě lyšácký pohled a gatlantě pokynul rukou, směr chůze.
,,Račte tudy, slečno."
Jeho vtipné gesto mi pomohlo se vzpamatovat a následovala jsem ho až do vysoké, dřevěné stodoly.
Uvnitř už na lavičkách či na balících slámy seděl celý dav lidí, konkrétně asi třiceti táborníků.
Zrudla jsem, jakmile se všechny oči otočily ke mně.
,,Tak jsme tu konečně všichni!"
Před táborníky stála ve středu stodoly obtloustlejší dáma v modrých šatech s bílou zástěrou a velmi nadšeně můj příchod uvítala.
,,Posaď se k ostatním ať můžeme začít, děvče."
Na pokyn dámy jsem si vybrala klidné místo v rohu na osamoceném balíku slámy a tiše pozorovala dění.
,,Srdečně Vás všechny vítám na letošním prvním turnusu našeho tábora pro vyjímečně nadané. Velmi mě těší, že jsme se i letos sešli v tak hojném počtu."
Dáma se s úsměvem rozhlédla po prostoru. A skutečně to byl velmi hojný počet. Dokonce se do davu přidali i Barky a Slina.
,,Moje jméno je Milada Vřítelková a jsem hlavní vedoucí tábora. Společně s ostatními vedoucími organizujeme tento tábor už po dobu pěti let, abychom pomáhali dětem, jako jste Vy."
Dětem jako jste vy... myslí tím magory? Myslí si, že jsem taky magor?
Milada dále pokračovala ve svém uvítacím proslovu.
,,Dovolte mi představit Vám naše další vedoucí a ostatní personál."
Sotva dořekla větu, vyběhla k ní na menší pódium, na kterém doposud stála, skupinka lidí všeho věku. Byl mezi nimi i Dan a několik dalších mladých kluků.
,,O program a chod tábora se starají tady hoši."
Z řady vystoupil Dan a s ním tři další kluci.
,,Kdybyste něco potřebovali, Dan, Filip, Honza a Viťa Vám rádi pomůžou."
Kluci se posměšně uklonili a s poskokem se zařadili zpět do řady.
,,Paní doktorka Leníková a její asistenti Peťa a Sára pro vás zase budou na ošetřovně....
Celá stodola pozorně naslouchala paní Miladě, která nám postupně představila celý personál tábora včetně psů. Já mezi tím věnovala pozornost především rozhlížením se po táboře. To, co bylo přes otevřená vrata stodoly vidět, byl velký, zelený areál, s vydlážděnými chodníčky a stromy všude okolo. Viděla jsem jen dva menší domky kousek od nás, ale chatky nebo týpí jsem nezahlédla.
Bylo teprve poledne a tak se celý tábor pod vlnami zářícího slunce jevil velmi vkusný a upravený. Úhledně posekaná tráva se třpytila, jak ještě nestihla oschnout od ranní rosy a na vysokých lípách švitořilo ptactvo.
Samotná stodola se jevila velmi útulná, i když prostoru v ní bylo až až. Mezi trámy prosvítaly paprsky světla ,což způsobovalo ponuré, romantické osvětlení, které spolu s vůní sena a slámy vzbuzovalo v každém, kdo sem vkročí, velmi příjemné pocity.
,,Dále probereme ubytování."
Milada se mile usmála na všechny přítomné a s hlubokým nádechem pokračovala.
,,Jelikož je vás tu letos čtyřiacřicet, budete rozdělení do chatek po pěti, z toho jedna chatka po čtyřech."
Najednou ve mně něco poskočilo.
Budu muset být na chatce s pěti dalšími magory?! Snad se se mnou nebudou chtít moc bavit a nechají mě umřít v klidu...
,,Na dveřích každé chatky je rozpis jmen, kluci vám jistě rádi pomohou najít tu vaši."
Vedoucí se otočila na skupinku mladíků za ní a ti jí odpověděli energií nabitými úsměvy, které se po jejím otočením zpět změnily na otrávené pošklebky, což však pobavilo celé obecenstvo.
Nemohla jsem odolat pousmání, jelikož posunky chlapců měly někdy co do sebe.
,,Můžete si teď najít své chatky a dát si tam své věci. Až budete hotovi, očekávám vás opět zde ve stodole, která bude naším hlavním meeting pointem."
Paní vedoucí Milada se naposled pousmála a tak nás nechala najít si chatku na vlastní pěst.
Společně s celým táborem jsem vyšla před stodolu a pokusila se zorientovat v prostoru. Děcka se ale brzy začali seznamovat a bavit se, tak jsem instinktivně zmizela z dohledu. Vrátila jsem se pro své tašky a pokusila se je dotáhnout někam, kde by se teoreticky mohly nacházet chatky. Po marném hledání jsem se nakonec odhodlala a připojila se ke skupince táborníků, taktéž hledajících chatky.
V čele skupiny stála dívka a naprosto nehnutě zírala do oblohy, zatímco ostatní se seskupili kolem jakoby čekali na zázrak.
Nic tady mi nepřijde normální, možná bych cestu měla najít sama... Když jsem se už měla k odchodu, dívka ve středu skupiny  zničeho nic sklopila pohled k zemi a klidným hlasem promluvila.
,,Tady tou cestičkou co vede do lesa. Je to kousek, jenom to zakrývají stromy."
Celá skupina se pak vydala za dívkou, která mi vzrůstem připadala tak na deset let, ale hlasem alespoň na sedmnáct.
Následovala jsem skupinu až do malého lesíku, který obklopoval malou louku, na níž se v kruhu nacházely malé, dřevěné chajdy a ztrouchnivělá pergola.
Překvapilo mě, že jsem si lesíku nevšimla. Byl přitom od stodoly vzdálený ani ne sto metrů a vedla do něj viditelná, kamenná cesta.
Na louce se to už hemžilo táborníky, mezi nimiž jsem rozeznávánla známé tváře vedoucích a dokonce i některých známých z ústavů.
,,Ty si sem ty tašky fakt dotáhla jo? Tak ro zírám."
Podle hlasu jsem už Dana poznal9a. Prudce jsem se otočila a spatřila mezi partou lidí, kteří obvěšeni taškami hledali naději ve vedoucích.
,,Tvoje jméno jsem viděl na pětce nebo na šestce."
Dan mi ukázal směrem ke třem chatkám, označeným čísly 5,6 a 7.
Nadšená, že si budu moct konečně odložit tu hromadu cihel, co s sebou tahám, jsem se rovnou bez jakéhokoliv poděkování či odpovědi vydala k chatkám a nechala Dana napospas té nešťastné bandě.
Moje jméno jsem skutečně našla napsané na papíru připevněném na dveřích chatky skoro na konci půlkruhové řady. Vedle ní byla už jen jedna, ale na té jména nebyly.
Na první pohled to nebyla dvakrát nějaká nádhera, kaštanový lak byl oloupaný, teráska se zábradlím vrzala a okna byla ušmudlaná. Byla to maličká chatička, s jedinou místností.
Zhluboka jsem se nadechla abych si nabrala odvahy a v duchu se mi pořád honila jedna věta.
,,Prosím, ať jsem tu první, prosím, ať jsem tu první, prosím, ať jsem tu první..."
Pomalu jsem otevřela llehká dřevěná dvířka a nakoukla dovnitř.
Uvnitř byla opravdu jen jedna místnost. Po stranách byly dvě palandy a jedna jednomístná postel v rohu vedle malých kamen. U každé postele byl v rohu nízký šatník, akorát velký, aby se do něj dalo ukrýt tělo. Světlo vycházelo jedině z jednoho malého okénka vpředu chajdy.
,,Ahój, ty budeš ta pátá holka, viď?"
Sotva se mi oči přizpůsobily světlu v tmavé místnosti, vyskočila mi naproti copatá bloncka asi mého věku.
,,Zbyla na tebe jenom ta postel v rohu, nevadí?" Jinak já jsem Janča!"
Velmi energitická dívčina popadla moje tašky, hodila je do místnosti a přiskočila zase nadšeně ke mně, jako bychom byly nějaké staré kamarádky.
,,Ehm..."
Z tolika kontaktu jsem najednou celá ztuhla, ale vzpomněla jsem si na slib co jsem dala mámě a pokusila jsem se vzchopit.
,,Rr...ráda tě poznávám.. Jančo..
Já jsem Alu."
Janě se rozzářily oči radostí a prolítla celou místnost pohledem.
,,To je super jméno, Alu! Tady ten borec na palandě vlevo je Jacob, ta nad ním je Lyria a ten chlupáč co spí nade mnou je Rami, ale můžeš mu říkat i Čubaka."
Všichni už byli ve svých postelích, snad kromě Jacoba, který si ještě skládal věci do šatníku. Jacob byl viditelně mladší než Dan, ale už byl urostlý, měl brunet vlasy a oblečené měl černé tričko s potiskem se jmény, pravděpodobně spolužáků ze základky. Zajímavá byla barevná tetování na jeho pažích, které jsem u tak mladého člověka snad ještě nikdy neviděla.
Lyria ležela na vrchní posteli palandy vlevo. Její dlouhé, sněhově bílé vlasy jí visely z okraje postele jako krápníky, což v pak v dolní posteli vytvářelo efekt jeskyně. Pleť měla bledou a oči křišťálově modré.
Naproti byly na dolní posteli rozházené věci, pravděpodobně Jančiny a nad ní seděl na posteli Rami, který ihned upoutal mou pozornost. Byl mírně silnější, řekla bych spíš, buclatější a měl rozcuchané, tmavé  vlasy. Co ale každého bodne do očí jako první, byl fakt, že měl celkem úhledné vousy, jen.. po celém těle.
Celou jeho spodní čelist, od uší  přes bradu zdobila jemná, lesklá srst, která se dále rozrůstala po hřbetě krku, rukou a celém hrudníku, který však zakrýlo bílé tílko. Ačkoliv měl jemně opálenou, karamelovou kůži, společně se světlou, hnědou srstí nepůsobil tak opáleně, jaký opravdu byl.
Abych prolomila trapné ticho, zbrkle jsem se zeptala na první otázku, která mě napadla.
,,Čubaka? Jakože se Star wars?"
Rami se na mě jen sarkasticky pousmál a svou odpověď doplnil věrným napodobením vrčícího Chewbaky, což spolehlivě pobavilo celou chatku, obvzlášťe Jacoba. Ten dokončil vybalování a s úsměvem dodal...
,,Já a Rami jsme spolu chodili do školky, to ještě nikdo z nás nevěděl, že skončíme v ústavech. A s Jančou nás zavřeli všechny tři do ústavu. Takže se už známe. Ale ty jsi pro nás novinka."
Jana na Jacobovu poznámku přikývla a opět přiskočila ke mně.
,,Neboj, určitě z nás budou nejlepší kámoši!"
Zeširoka se usmála a objala mě.
,,Teď kašli na věci, musíme jít zas do stodoly. Šup, šup lidi!"
Lyria, Rami a Jacob s přehledem vyskočili z chaty a zmizeli mi z dohledu, zatímco Janča zůstala stát vedle mně.
,,Jsi dost zaskočená, že? Klídek, ty jeden kulíšku... určitě se ti tu nakonec bude líbit, nojo první den bývá vždycky nejhorší."
Ze všeho toho lidského kontaktu toho na mě bylo nějak moc, takže jsem nebyla schopná ani cokoliv říct.
Jana však na odpověď nečekala, drapsla mě za ruku a dotáhla až do stodoly.