Tábor pro pošuky

14. Den jedenáctý

Čtvrteční ráno už tak divoké nebylo. Zrovna k nám přišel na návštěvu náš tým, aby nám oznámil tu nečekanou novinu, že Pegas nás zase porazil a získal vejce. Byla to zase hledačka, zaměnili program, aby jsme o tolik nepřišli. Bylo to od nich sice hezké, ale moc nám to v nabírání nepíchlo. Všichni jsme seděli na postelích (kromě Ramiho který snad po tom celém dni byl ještě unavený) a jedli své snídaně.
My jsme je teda dostali, ale ostatní si je propašovali s sebou.
,,Ale stejně, kdybyste nás viděli, když jste se dlouho nevraceli... myslel jsem, že vás tam něco sežralo!"
,,Já taky."
,,Ale prosím vás, co by nás tak chtělo sežrat?"
,,Pavouci!"
Smáli jsme se spolu a bavili se na náš účet. Nesrovnatelné s prvním dnem, kdy se všichni znali, jen já jim byla cizí. Teď mezi námi bylo pouto a já se cítila jako v mé druhé rodině. A za chvíli dorazila i Jana.
,,Nazdárek ve spolek!"
,,Ahoj Jani!"
Přišla nám oznámit, že ošetřovatelka mě po snídani pustí, ale Ramiho si ještě chvíli nechá, kvůli stehům.
,,To není fér, to mám strávit poslední dny na táboře zavřený v pokoji?"
Jacob se škodolibě usmál.
,,Tak to si se měl koukat pod nohy!"
Bylo mi ho líto, ale vysmáli jsme se mu všichni, přece jen, smál se i on.
,,Dneska budeme venčit zvířata z záchranné stanice!"
,,Vážně?!"
,,Tak to si nechám ujít."
Rami odložil talíř a lehl si neochotně do polštářů. Nebyl zrovna zvířecí typ, což se mi na něm někdy trošku protivilo.
Otočila jsem se nadšeně zase k zprostředkovateli těch dobrých zpráv, k Janě.
,,Jako když se venčí psi v útulcích?"
,,Nevím o tom moc, jenom nám to u před snídaní hlásila paní vedoucí."
Den byl najednou růžovější a pestřejší. Kterékoliv setkání s fantastickými zvířaty je... no... fantastické. Nemohla jsem se dočkat, co ono ,,venčení" obnáší.
,,V kolik se jde? Už abychom vypadli!"
,,Ty jsi nějaká nadšená, Alu."
Jana se usmála z čistého štěstí, které ji přepadne kdykoliv má někdo okolo radost.
,,Před obědem, do té doby budeme hrát nějakou hru o vejce. Hele, copak ty se s fantastickými zvířaty nesetkáváš denně? Ty medůzy včera, tygr a tak... vždyť ty je umíš stvořit, ne?"
Zarazila jsem se nad její otázkou.
Je pravda, že můžu mít podobného tvora kdykoliv se mi zachce, ale copak se to dá srovnat se setkáním s Marlinem, tím velkým hrochem, nebo s hippocampem? To je přece nepředstavitelný zážitek...
,,Ano, ale ti tvorové, které vytvářím nejsou živí, jsou to jen myšlenky."
,,Od kdy myšlenky vidí i cítí ostatní lidé? Nevtipkuj, všichni víme, že z myšlenky by nám neběhal mráz po zádech, když začne řvát!"
Eva očividně nic nechápala. Já vlastně taky ne. Vím, že ti tvorové nejsou skuteční, ale i tak, vypadají, myslí a pohybují se jako zvířata. Jen zmizí, jakmile na ně přestanu myslet.
,,To neřeš Evi. Jsou věci, které nevymyslíš. A takové věci jsou většinou nejlepší."
Lyria se mě zastala, nejspíš když postřehla, jak usilovně přemýšlím.
,,Hmm."
Eva pokrčila rameny a v tom do místnosti s vrznutím dveří vrazila pomocnice ošetřovatelky.
,,Hoj, děcka."
,,Čau, co je?"
,,Mamka mě posílá, že mám vyzvednout Alu. Můžeš se jít převlíct a za v devět začne táborovka."
Zvedla jsem se a odklidila talíř. Konečně svoboda, promeškat celý den není jen tak. Navíc, je čtvrtek... už máme jen tři dny do konce tábora.
,,Už běžím!"
,,Kej, tak pak ještě zajdi k jídelně, ukázat se ošetřovatelce, že už jsi cajk."
Dcera ošetřovatelky zmizela stejně rychle, jako se objevila.
,,Zajímavé nářečí..."
,,Tak honem Alu, nástup na hru je za dvacet minut, tak ať stíháme!"
Vypakovali jsme se tedy všichni ven a nechali Ramiho odpočívat o samotě. Já se doběhla převlíct z pižama do civilu a letěla jsem k jídelně, kde na mě akorát čekala paní ošetřovatelka.
,,Vidím, že už zase skáčeš přes kaluže, to jsem ráda."
,,Ano, jsem už v pořádku. Nic to nebylo."
Ošetřovatelska skřížila ruce a vyčítavě na mě pohlédla. Byla dost vysoká a nosila pásek vysoko v pase, což jí dodávalo na temperamentnosti.
,,Měla jsem tu jednu holčinu, co v pondělí tvrdila, že jí nic není a v úterý už pro ni letěla helikoptéra. Jen ji trochou bolela hlava, ale nikdy si nemůžeš být ničím jistá. Nemocnice je tu nejblíž třicet kiláků, tak opatrně."
Nakonec mě nechala běžet k ostaním, kteří se už houfovali u stodoly. I paní vedoucí už byla na místě a rozdávala brzkým příchozím instrukce.
,,Jdeš tak akorát, zrovna to vysvětluje."
Nacpala jsem se ke svému týmu a zaujala klasickou přední pozici.
,,No, spousta z vás ještě sice nedorazila, ale nebudeme čekat věčně..."
Nebylo proč čekat, přes rameno jsem totiž viděla, že zbytek tábora dobíhá po cestě od chatek.
,,No, dobrá. Jak děti už víte, je čtvrtek, což znamená, že dnešní táborová hra už je poslední za tento turnus. Takže máte poslední šanci dohnat skóre!"
V táboře to zašumělo vzrušením, na soutěživost si tento kolektiv opravdu potrpí.
,,Jaktože poslední, v pátek a sobotu nic nebude?"
Naklonila jsem se za sebe a špitla ke svému týmu.
,,Ne Alu, v pátek je celodeňák a v sobotu vyhlášení. V neděli ráno se už odjíždí."
,,No, tak to teda rychle uteklo..."
Na začátku bych si ani nepomyslela, že něco takového někdy řeknu. Cítila jsem se tu jako v pasťáku, jako bych tu byla za trest. A teď? Při pomyšlení, že už se s těmito lidmi nikdy neuvidím, se mi nedělá zrovna nejlíp.
,,Naše poslední táborovka bude jedna velká hádanka, za jejíž splnění získáte vejce. Na konci pro vás máme opět jen tři a ráda bych vás upozornila, že počty vajec u každého týmu jsou v celku vyrovnané!"
*opět vzrušené šeptání*
,,Po celém areálu je rozmístěno šest stanovišť a je jen na vás, jak rychle je proběhnete a dostanete se k vejcím."
Sotva to vedoucí dořekla, začali jsme šmejdit nedočkavě očima po okolí. Nešlo si nevšimnout, že od stodoly vede cesta ze šipek. Některé byly vyškrábané v hlíně, jiné poskládané z kamínků, nebo křídou nakreslené na kůře stromů.
,,Ale nezapomeňte! Stanoviště jsou očíslováná a pokud některé přeskočíte, nebudete moct získat vejce dřív, než se na dané stanoviště vrátíte."
Hlavou mi probliklo ,,výzva přijata, pusťte mě na to!". Pár pohledy jsme se v týmu navzájem zalarmovali a byli jsme připraveni odstartovat.
,,Začnete odsud a poběžíte po šipkách k dalšímu stanovišti. Je to závod, proto vyběhnou všechny týmy zároveň, tak se prosím neušlapejte... připraveni?"
,,ANO!!"
Jednohlasný souhlas dal jasné znamení a vedoucí mávnutím ruky odstartovala. Deneb a Pegas se chytli se svou atletickou sestavou hned na začátku předních pozic, ale my jsme z čistého rozumu zabrali zadní pozici, výhodnou pro šetření energie a udržování bezpečného odstupu.
,,Jsme pomalí!"
Eva, s krví šelmy v těle jen s těží udržovala tak pomalé tempo a snažila se nás povzbudit.
,,Neposlouchala jsi snad? Poběžíme takhle přes celý tábor!"
,,Hele! První stanoviště a jsou tam všichni!"
Eva ještě přidala a nechala nás za sebou.
,,Jestli se unaví ještě před polovinou, já ji na zádech neponesu."
Pronesl Jacob setinu potom, co se vzdálila z oblasti slyšitelnosti.
Doběhli jsme k ostatním na první stanoviště, které k naší radosti zatím nikdo nedokončil.
Byl to malý stánek na stěrkové cestě podél tábora, ze zadu krytý lesem. Provázky měl mezi dřevěnými sloupky přivázaný nápis "1. stanoviště". Kolem se shlukovaly týmy do úhledných chumlů a zuřivě spolu debatovaly nad náročným úkolem, v podobě rozvazovaní uzlů. Uzly jste museli rozvázat, aby se vám podařilo otevřít krabičku, která jimi byla uzavřená. Také jste při tom nesměli porušit jediný provázek.
,,Hele, to by mi mohlo jít!"
Eva na nás čekala před stánkem a ukazovala nadšeně na krabičku.
,,Myslíš? Já jsem na tyhle věci levej."
Eva popadla krabičku a zamávala Jacobovi před obličejem rukou, kterou jí zdobily dlouhé, překrásné nehty. Trávila každý den snad hodiny, aby zůstaly tak dlouhé a krém na ruce s sebou měla vždy.
Seskupili jsme se kolem a sledovali její hbité prstíky, jak se hravě prodírají vrstvami uzlů.
,,Ha! Není to ani pořádně utažený!"
,,Máme to!!"
Za našimi zády vykřikl vítězoslavně tým Pegas. Vyprostili z krabičky nějaký papírek a jako o život uháněli dál, ani se neobtěžovali uklidit krabičku. V zápětí za nimi vystřelil tým Lyra a pak i Drak.
,,Mám to!!"
Eva otevřela krabičku a sevřela v ruce bílý, potištěný papírek, v jehož růžku byl připevněný na šňůrce korálek s bílým brkem.
,,Jdeme!!"
Chytila jsem vzduchem letící krabičku a odložila ji zpět na stůl. Odměnou mi bylo děkovné usmátí vedoucího za stánkem.
,,Bože... kvůli jedné hře je z většiny lidí tady banda zvířat."
,,Máš pravdu, ale poběž, ještě doženeme Pegasy!"
,,No jo, no jo..."
Šipky nás zavedly víc do nitra tábora, po prašné cestičce k jídelně, kde bylo ze zadu budovy pomocí stolu postaveno druhé stanoviště. Tady jsem poznala Filipa, který si na pomoc vzal nějakého svého kamaráda z města.
Týmy, které vyběhly před námi tu stále stály, kromě Pegasů, kteří už vybíhali k dalšímu stanovišti.
,,Výborně... kvůli té vaší šnečí chůzi jsme pozadu."
,,Nevztekej se Evi, jak znám Janu, tak ta se bude snažit zuby nehty, aby vyhrála. Lepší se držet za ní, než se pak nechat rozdupat."
Lyria se znechuceně podívala Pegasům za zády a protočila oči v sloup.
,,Pravda, že ona by ty svoje chudáčky pro vítězství i uhnala. Vsadím se, že Pegasi si tábor vůbec neužili."
Jacob se přidal a nejistě si promnul rukou týl.
,,My si to ale užijeme na max, že? Tak šup, máme tu další úkol."
Popohnala jsem ostatní ke stanovišti, kde pro nás byla připravená skládačka. Kdo první uhodl, co je na obrázku, ten získal další obálku s pírkem a papírkem.
Než jsme skládačku dostali do ruky, byl už hotový další tým, pošeptal odpověď vedoucímu a ten když kývl, mohli běžet dál.
Když se k nám Filip dostal, zlomyslně se ušklíbl a se slovy ,,ještě že jste tentokrát nikam nespadli" nám vysvětlil pravidla.
Nic složitého. Pro tentokrát se slova ujala Lyria.
,,Hele! Hippocampus je to!"
Jen to vykřikla, rychle si zakryla ústa a rozhlédla se po potencionálních posluchačích, ale k našemu štěstí jsme u stanoviště byli sami. Filip se jí natáhl přes rameno a položil před nás obálku.
,,Díky!"
Popadnuvši obálku jsem vyběhla směrem dalších šipek a ve spěchu bez rozhlížení je se svým týmem v zádech sledovala až k rozcestí. Zarazila mě šipka, která mířila bokem a hned za ní další, která mířila zase rovno.
,,Někdo to nejspíš otočil, aby nás to zmátlo a ztratili jsme čas."
Jacob se už nakláněl, že by šipku spravil, ale zarazila jsem ho.
,,Počkej, možná je to chyták..."
Rozhlédl se kolem, pak ukázal na cestu, na kterou ukazovala nakloněná šipka.
,,Nevedou tam žádné stopy. Nikdo tudy nešel, musel to udělat předchozí tým, ale my se nachytat nenecháme."
Ta cesta vedla do lesa, ta druhá zpět do tábora. Bez dalšího dohadování jsem prostě vyšla na cestu do lesa, přestože po ní nikdo určitě nešel posledních pár hodin.
Tým se taky hádat nehodlal a tak se radši vydali za mnou.
,,No to mě štípni. Ode dneška si pamatuju, že Alu má vždycky pravdu."
Jacob provinile nahodil štěněcí výraz, když se za rohem ukázalo třetí stanoviště. Dokonce tu už byl i Drak a ukázalo se, že šli celou cestu po trávě, aby nedělali stopy.
Tady stál zase Honza a i on si neodpustil nějakou poznámku na nezdařenou stezku odvahy, ale jen jsem se na něj hořce usmála, smích mu opadl. Pořád jsem měla ruce i nohy pokryté modřinami a škrábanci, takže pohled na mě nebyl dvakrát úsměvný.
Honza nám tématicky připravil vtipný úkol, skládání stanů. A jako naschvál náš tým vyfasoval ten největší, ale dokázali jsme se se složitou konstrukcí poprat a brzy už jsme utíkali po šipkách dál. A opravdu, vyběhli jsme přímo před šipku, která mířila rovně v zádech jsme měli onu matoucí šipku, ukazující do boku. Na chvíli mě napadlo, jestli ostatní týmy mimo Draky vůbec našli třetí stanoviště.
Následovali jsme šipky směřující čím dál hlouběji do tábora, dokonce jsme cestou proběhli kolem pátého stanoviště, ale čtvrté bylo stále v nedohlednu a cesta se stále prodlužovala. Náhle jsme prolétli brankou a pod námi se rozléhala dlouhá, asfaltová silnice vedoucí do města. Běželi jsme dlouho po jejím kraji, pak kolem tábora, než se před námi objevil tým Drak a za námi Lyra předhánějící se s Denebem. Trasa se strhla do tábora my se octli na půl cesty k chatkám, kde byl mezi stromky natažený nápis "čtvrté stanoviště". K tomu jsme s Draky doběhli zároveň, s Lyrou a Denebem zapolejícími o poslední dech daleko pozadu.
,,Fuj, já už mám dost."
Eva si protáhla vyčerpané svalstvo, jako by doufala, že z něj vyždímá ještě zbytky energie.
Viděla jsem tu škodolibou radost v Jacobově výrazů, který na tuhle větu čekal celou dobu, ale teď z únavy nemohl pronést tu dlouho připravovanou větu ,,Já jsem ti to říkal". A že by to jistě byla moc hezky vyznělá věta, když si ji tak pečlivě plánoval.
Ze stromoví se jako odnikud vynořil Dan a spatřiv nás se široce usmál. Vypadalo to, že tu už dlouho nikoho neměl, takže Pegasi museli mít obrovský náskok.
,,Konečně, už jsem si myslel, že jsme to pro vás udělali až moc těžké. Huh... asik moc neumíme odhadovat vaše schopnosti."
,,No dovol! Na Draky není nic dost těžké!"
,,Jo! My jsme predátoři!"
Draci se rozsoptili, jen Danovu poznámku uslyšeli.
,,Lištičky jsou taky predátoři!"
Lyria se přihlásila jako ve škole a vykřikla, abychom náhodou nezůstali pozadu a Eva jako stvrzení jejich slov vydala hluboce dunivé zavrčení, až nám všem zamrazilo.
Na to jeden kluk od Draků, takový vysoký blonďák, kníknul jako vylekaná kočka. Stála jsem dost daleko od nich zároveň dost blízko, abych mohla vidět překvapení v jejich očích, když proti sobě stanuli jako dva statní kočkodlaci, aniž by ani jeden z nich doteď věděl, kdo je ten druhý zač. Eva mile zapředla a pak na blonďáka soutěživě sykla.
Ona si nikdy nenechala ujít pořádnou soutěž, ať mohla nastat jakákoliv okolnost, pro ni nic nebylo dostatečným rozptýlením. Blonďák na to odpověděl jaksi ,,po kočičácku". Odstoupil o krok, mírně se naklonil, pak na sebe asi sekundu zírali, než sebou cukl a Eva si vítězoslavně poskočila. Vždycky jsem ráda pozorovala chování koček, takže mi hned došlo, jak vražedně se ti dva škádlí.
Dan mezi tím počal vysvětlovat stanoviště. Prý nás nechtěl trápit, tak nám připravil piňaty, duté postavičky z papírmaše, zavěšené na větvích velké jabloně nad stanovištěm. Uvnitř každé piňaty tvaru jablka se skrývala obálka a naším úkolem bylo pouze za použití klacků dostat obálku ven.
Týmy se ujaly klacků, nachystaných bokem a vrhly se k piňatám. Všimla jsem si záblesku vyzívavosti mezi Evou a tím blonďákem a hned mi bylo jasné, že tohle bude jen mezi nimi.
Blonďák od Draků se vymrštil jedním skokem vysoko do vzduchu a klackem uštědřil piňatě takovou pecku, že to v ní hlasitě zapraskalo, ale stále zůstávala viset. Eva byla na tahu a tak si od Jacoba vyškemrala první ránu, vyskočila, rozmáchla se a...
*Bum*
Mířila dobře, stačila jí jedna rána a piňata se urvala z provázku.
,,Ha, ha!"
Eva si pyšně hodila klacek přes rameno, jako by držela nějakou prďáckou zbraň. Blonďák nervózně protočil klacík v ruce ale pak na důkaz porážky důstojně pokynul k Evě hlavou, otočil se a radši začal povzbuzovat ostatní ze svého týmu, než aby se koupal v potupě a zakončil jejich bitvu.
,,Dobrá šlupka Evi!"
Jacob se rozmáchl klackem jakl těžkým cepínem a rozmašíroval co z piňaty zbylo.
,,Tady je to!"
Popadl opět papírek a strčil si ho do kapsy k ostaním. V tom dopadla na zem i piňata Draků.
,,Honem! Třeba ještě doženeme Pegasy!"
To už popadali klacky Lyra a Deneb. Zatímco můj tým už statečně zdolával kopec stojící před dalším stanovištěm, já se ještě zdržela, abych si mohla vyměnit povzbuzující úsměv s mým oblíbeným vedoucím.
Opravdu mi stačil jen jeden pohled na něj a svět byl najednou růžovější. A nevím proč, ale pro mě má růžová nějaký zvláštní, až magický význam. Jako malá jsem tuhle barvu dokonce vídala, když se na mě usmál někdo, koho jsem měla opravdu ráda. Zahlédla jsem při otáčení a běhu k ostaním v koutku oka jasné odlesky slunce o jeho vlasy, které místy rozjasňoval onen odstín růžové, kterou jsem vídala.
Může to být osud? Pokud ano, udělám vše proto, abych tuto barvu mohla vidět i zítra, pozítří, popozítří, další dny a týdny, dokud mé oči budou tu krásnou barvu vnímat.
Je to jako závislost. Když jste se svou závislostí, cítíte se špatně a provinile, ale nemůžete přestat. Když pokračujete, cítíte, jak si to pomalu přebírá vaše tělo pod kontrolu až zůstane jen vaše čisté já, nad kterým nemůže získat převahu nic, jen vy. Ale právě vy máte v tu chvíli úplně nejmenší moc. A přesto toho chcete víc, chcete to pustit dál. Chcete to pustit blíž a přivinout to k sobě. Chcete to cítit u sebe, držet to v pevném a upřímném obětí už navždy. Ale vaše čisté já není hmotné a nemůže k sobě nic přivinout, tak se snažíte dál a dál, až nad svým tělem ztratíte kontrolu úplně. Jakmile se od své závislosti vzdálíte, bude vaše tělo chtít zpátky za tím, co nad tím má tu největší kontrolu, chce zpátky za vaší závislostí a vy se ztrácíte, bloudíte a hledáte cestu zpátky ke své závislosti, ke které vás to tak táhne. Jedině až bude vaše tělo zase s ní, najdete klid. Ale vaše duše, vaše já nebude klidné nikdy, bude tělu závidět a bude chtít taky blíž k závislosti. A vy se budete cítit špatně, budete se cítit sami v době nepohodlně, tak se pokusíte od závislosti vzdálit. Octnete se v začarovaném kruhu, z něhož jsou jen dvě cesty ven. Každé živé tělo musí mít pána. Buď jím budete vy, nebo vaše závislost. Mezi je jen nicota, panika a prázdnota. Pokud se od závislosti odtrhnete, tělo se vyděsí, začne hledat pána a to ho oslabí, dokud ho nedokážete ovládnout sami, i bez závislosti. Pokud se ale závislosti oddáte, vaše tělo zůstane jí a vám zbyde jen vaše čisté já. Vaše čisté já je jen vaše, to se oddat nedá. Jediný způsob, jak se zbavit špatného pocitu ze závislosti je to, čemu se říká láska. Lásku má každý rád, i když je to jen maskovaná závislost. A pro mě byla láska vždy jen výmluva, proč se nezbavit závislosti.
Dan je moje závislost. Jeho vlasy, jeho úsměv, jeho já. On je to, o co se mé já bude navždy snažit a to, co si nad mým tělem získá kontrolu. A možná je mi těžké si přiznat city, ale on je to, čeho se buď jednou budu snažit zbavit, nebo to, bez čeho jednou nedokážu být. Ať se stane čímkoliv, hodlám si cestu za tím užít.
,,Už jsme u předposledního stanoviště! Honem!"
Eva opět nabrala síly a náš tým bok po boku s Draky doběhl k dalšímu stanovišti.
Tohle jsme už viděli, byl to menší stolek, na kterém byly obálky, vedle leželo několik pytlů a naproti bylo několik barevně označených krabic,
vystřižených do tvaru kontejnerů. Od pohledu jste poznali, že šlo o třídění odpadu.
,,Nazdar špunti, už jste skoro na konci, to je docela výkon."
Usmál se na nás vedoucí, pracující toto stanoviště.
,,Nezdržuj, my tady závodíme."
Na to se blonďák od Draků důležitě podíval na Evu. Ta na oko dělala, jak ji to nezajímá, ale v duchu bylo jasné, že zápolí s vlastní soutěživostí.
,,No jo... tak, tady jak vidíte si zopáknete něco o třídění odpadu.
Budete mít za úkol přebrat tyhle pytle s bordelem a kdo to bude mít správně, dostane obálku."
Víc jsme nepotřebovali. Popadli jsme pytel a začali třídit, ale aby to nebylo tak jednoduché, krabice nebyly označené jako normální kontejnery, podobné byly jen tvarem a barvou, žádný text. Což nás samozřejmě nezastavilo, ale i tak jsme měli záseky a Draci úkol dokončili dřív. Dokonce nás dohnali i Lyra s Denebem, jimž jsme stihli uniknout jen tak tak.
,,Ztratili jsme hrozně moc času, lidi. Musíme si pospíšit!"
Povzbuzování nabylo vydatnosti, ale Draky jsme už nedohnali. Získali jsme tedy obálku a běželi po cestě ze šipek, vedoucí nás až ke stodole, kde bylo poslední stanoviště. Nejspíš to nebyl nejlehčí úkol, protože se u něj zdrželi i Pegasi. U tohoto stanoviště stála hlavní vedoucí sama a zrovna vysvětlovala úkol Drakům.
,,A... už tu máme i Lištičky! Tak pojďte děti, Draci to už snad chápou. Ještě to vysvětlím vám."
Seskupili jsme se kolem a už jsme tušili, co nás čeká.
,,Za mnou je překážková dráha, není to nic složitého, ale já už bych to neuběhla. Vy jste takoví mlaďoši, vám by ještě klouby sloužit měly. Jednoduše tu dráhu musíte proběhnout bez upadnutí, což znamená chyba a běžíte znova. Kapišto?"
,,Jo, kapíme to."
Vedoucí se na mě usmála a podrbala mě ve vlasech.
,,Kdybys nechtěla, tak to běhat nemusíš, ale někdo pak musí běžet místo tebe dvakrát."
,,Zvládnu to, paní. O mě se bát nemusíte."
,,To ráda slyším. Svět by potřeboval víc tak šikovných a statečných holčiček."
Chvála mi nikdy moc nevoněla, tak jsem odsekla nějaké poděkování a dohnala jsem ostatní.
Pegasi už dokončovali, ale měli s sebou jednu méně atletickou holčinu, která pokaždé upadla při balancování, takže zbytek týmu se už ani v nervozitě nesnažil kamarádku povzbuzovat. Bylo mi jí líto a ostatním taky. Její vlastní tým na ni spíš už nadával, což jí rozhodně nepomáhalo. A Lyr už při tom pohledu taky došly nervy.
,,Do toho, Kati! No tak, to zvládneš, zkus to ještě!"
Pak se přidali i ostatní Lištičky a dokonce i Draci.
,,Katko do toho!!"
,,Zvládneš to, nic to není!"
,,Katka! Katka! Katka!"
Holčina byla už značně v depresi, ale i když se to nezdá, tak někdy stačí jen trochu trpělivosti, aby se věci dařily. Její vlastní tým v ní žádnou trpělivost nevkládal, takže to zbylo na nás. Zhluboka se nadechla a vylezla opět na trať.
Byla to dost improvizovaná trať, ale dost obtížná na to, aby zavařila i zkušenému sportovci. Nejdřív musela vylézt na hromadu dřeva, odkud přelezla po delší kládě na balík sena. Odtud pak musela seskočit a prolézt děravými sudy, pak opět přes dřevěné klády a do cíle. Nic hrozného, pokud by jste nemuseli celou cestu držet lžíci s vajíčkem.
Dostala se až do části, kde o vajíčko vždy přišla, tedy poslední hromada dřeva, nabrala síly a s jedním nádechem částí proběhla, vajíčko stále na lžíci.
Sklidila obrovský potlesk a i když ze strany svého týmu tak upřímný nebyl, neskrývala radost.
Další byli na řadě Draci a po nich my.      ,,Teď my! Teď my!"
Eva v zápalu nutkání porazit svého kočičího soupeře nadšeně vyrazila první, ale díky jejím dlouhým nehtům se jí nepodařilo udržet při prolézání sudy lžíci a tak se jí podařilo trať projít až na podruhé. Zato jejímu soupeři na poprvé a myslím, že to dodnes špatně nese.
Jacob to zvládl také na poprvé, Lyria na potřetí a já taky až na podruhé. V jedné části jsem při přelézání klád upustila vejce a radši se oběma rukama chytila dřeva. Než mi to došlo, probíhal kolem poslední z týmu Drak.
,,Promiňte, nechala jsem je nás předehnat."
,,No nic, vejce ještě dostaneme!"
Lyria mě svým klidným hlasem povzbudila a zhoupla se spičkách, čekajíc na poslední obálku.
,,Výborně! Rychle, pokračujte po šipkách do stodoly, tam bude vyhodnocení."
Hlavní vedoucí mávla směrem k další šipce a hned se zase vrátila k vysvětlování pravidel dalšímu týmu. Utíkali jsme tedy tím směrem, se všemi obálkami v kapsách a s protivníky daleko za sebou. Kromě Draků, ti už doběhli do stodoly. Ale zdálo se, že je tam dost rušno, někdo se tam nejspíš dost rozčiloval.
,,Třetí stanoviště? Já měla za to, že jich dohromady bylo pět. Špatně jsi to spočítal."
,,Ne opravdu, přeskočili jste třetí. Podle pravidel se musíte vrátit a přinést tu obálku."
,,Ale to budeme poslední!"
,,Nedá se svítit."
,,Garrgh!!"
Byla to Jana a zuřivě se dohadovala s jedním z vedoucích.
Pak se otočila na podpatku a hrdě se svým týmem odkráčela zpátky k třetímu stanovišti.
,,Prohrávat ale umí výborně, ne?"
Jacob se na Janu usmál a ta se usmála nazpět, ačkoliv se snažila zanechat si propracovaný uražený výraz.
,,Já myslím, že vyhrávat umí líp, ale máš pravdu, takhle to unese zřídka kdo."
Lyria se neubránila smíchu. Pegasi celou dobu drželi přední příčku a teď se propadli až dolů, což nám zajistilo druhé místo.
Ve stodole jsme pak odevzdali své obálky, v nichž v každé byl papírek s číslem stanoviště a nějaká věta v nesrozumitelném jazyce.
,,Váš poslední úkol je rozluštit pomocí této tabule slov větu před vámi."
Vedoucí ukázal na popsanou bílou tabuli za sebou. Rozložili jsme si tedy všechny papírky a začali překládat. Vyšlo z toho několik naučných
přísloví a citátů a každý tým jich měl šest. Naše byly: Voda tě nezabije, panika ano. - Kdo se bojí, nesmí do lesa. - Začínej tam, kde ostatní skončili. - Své přátele měj blízko a nepřátele ještě blíž... a několik dalších, ale už si moc nepamatuju jakých. Nedokážu si představit, že bych jich musela vymýšlet tolik.
,,Výborně, Draci a Lištičky dokončili závod, gratuluji, tady jsou vaše poslední vejce."
Vedoucí mně a kapitánovi Draků podal každému po jednom velkém, bílém vejci a pokynul nám, abychom si je dobře ukryli, protože pak jdeme na oběd a po menší pauze na odpočinek (kterou prý tradičně týmy využívají na vzájemné kradení vajec) jdeme rovnou ven.
Vděčně jsem se na něj usmála. Doufám, že by tu nikdo nebyl té lásky a čmajznul nám i ten drobek vajec, co nám zbyl. Podle historek tu dokonce měli kapitána týmu tak šikovného, že ukradl všem týmům všechna vejce.
...Ničema jeden.
Nechala jsem nám chvíli na oddech, při jíž jsme spokojeni z druhé pozice sledovali přicházet ostatní týmy. Potěšilo mě, když krkolomný zápas nad Denebem, táhnoucí se po celou cestu, nakonec vyhrála Lyra a šťastný tým, s jejichž většinou jsme se už dobře znali, z vesela pohazoval vejcem nad svými hlavami v nepřestávajících oslavách.
,,Sláva vítězům!"
Vykřikl nadšený nám známý blonďák, než se uraženě podíval na Evu a zahrál dotčeného tak, jak to umí jenom kočky.
,,Tobě ne."
Eva na něj ironicky zapraskala, otočili se zády k sobě, stále oba podávající obdivuhodné herecké výkony tak důvěryhodně, že měl na chvíli člověk pocit, že to je smrtelně vážný konflikt a že si brzy skočí po krku. V tom se už nedokázali udržet, ale neskočili po sobě, naopak vybouchli v upřímný výtlem a smáli se jak pominutí až k jídelně. Nejspíš můžete být z půli přísná kočka samotářka, ale stále ve vás bude ta druhá polovina homo sapiens, člověka vyspělého a společenského.