Tábor pro pošuky

10. Den osmý

Ráno bylo naprosto nesnesitelné. Tedy, alespoň pro mě, protože vydržet v té mojí zblázněné hlavě bylo k nevydržení. Nevím, co to do mě vjelo, nikdy jsem se nemohla klukovi ani podívat do očí a teď se mi srdce rozbuší jen při sebemenší vzpomínku na včerejší večer.
V chatce se o včerejšku hodně mluvilo, ale já byla duchem jinde. Nemohla jsem na to přestat prostě myslet. Žeby to byla láska? Nah...
ať to bylo cokoliv, svedla jsem to na pubertu, i přestože už mi pomalu končila.
Cestou na snídani mě pak zaujal pohled na Janu s Jacobem, kteří trochu stydlivě kráčeli spolu po boku. To mi připomnělo jejich včerejší, společný odpočinek.
Na chvíli mi mírně poskočilo srdce. Jen před pár dny se mi hrdlo svíralo jen v jeho přítomnosti a dnes je z něj v rozpacích někdo úplně jiný. Na co zase myslím? Neměla bych teď náhodou věnovat pozornost tomu, s kým jsem včera trávila večer já? Jacob by mě přece vůbec neměl zajímat,  proč takhle žárlím? Neměla bych za ně být ráda?
Šla jsem za nimi docela v těsné blízkosti, až si mě Jana všimla. Podívala se na mě podezíravě a pohledem si mě zaměřila od pat až po rozcuchané vlasy.
Sakra! Já úplně zapomněla, že umí číst myšlenky! Teď nejspíš ví, že tak trochu žárlím. Mám jí něco říct? Nebo, co když to neví a já jsem třeba jenom ušmudlaná, nebo tak něco?
Na chvíli jsem naprosto propadla panice. Jana se na mě podívala řezajícíma očima, jako by mi tím pohledem chtěla vyhlásit válku. Nikdy mi nebyla úplně sympatická, ale teď jsem měla chuť jí ty oči vyškrábat. Škoda, že jsem to neudělala sama sobě. Jen jsem si vytvořila trochu odstup a snažila se na ně nekoukat.
Nemysli na to, nemysli na to... mysli na koťátka, nebo... hele, ten mrak vypadá jako koťátko! ... (Nevypadá)
Nope, to nepomáhá.
Opět se mi sevřelo srdce a obklopila mě temnota.
Noták... mysli na... třeba na...
Došli jsme k pergole, kde se každý den pořádaly snídaně a můj pohled automaticky upoutal Dan, který zrovna přinášel kastrol s polévkou. Naše pohledy se setkaly a on se roztomile usmál, jako zpěvák popové kapely, pózující na fotku obalu nového alba. A i na tu dálku bylo vidět, jak mu jiskřily oči.
...Na Dana! Mysli na Dana, Alu. Mysli na něj už třeba na pořád.
Na snídani jsme se na sebe přitupěle usmívali po celou dobu, ale promluvit jsme si nepřišli. Bylo mi docela jasné, že vztahy mezi vedoucími a táborníky my paní Miladu nejspíš nepotěšily. A když už mluvíme o paní Miladě, nesmíme zapomenout na její každodenní proslov. I dnes nás čekala nějaká táborová hra.
Bylo nám oznámeno, že poledne nás přepadne pařák, tak ať si pod oblečení vezmeme plavky a po táborové hře půjdeme navštívit Batáta k jezeru. A to mi nemuseli říkat dvakrát. Snídani jsme stláskali co nejrychleji to šlo, abychom měli co nejdříve táborovku za sebou a mohli si jít hrát s hippocampem.

                        ************

A ani ne v osm hodin už stál celý tábor nastoupený před stodolou.
,,Na dnešní den byl v plánu větší výlet, ale ve třiceti stupních by jsme asi moc daleko nedošli."
*hlavní vedoucí opět zaujala strategickou pozici v čele davu*
,,Takže výlet odkládáme na konec tábora, kdy už by mělo být lépe. Což znamená, že tehdejší program připadá na dnešek."
,,No tak to byla důležitá informace."
Jacob se v zadu sarkasticky zasmál. No a když se směje Jacob, směje se Jana a když se směje Jana, směje se její tým. A cokoliv udělá její tým, udělají vzorově všechny týmy. Takže rázem bylo veselo.
,,To jsem teda ráda, že se to setkalo s takovým nadšením, přemlouvat by se mi vás opravdu nechtělo. Dnešní boj o vejce se bude odehrávat na zámku pod kopečkem, kde bude vaším úkolem projít sklepením a najít v jeho útrobách tři vejce. Ale to vám vysvětlíme až s panem zámeckým na místě."
,,Nevěděla jsem, že tu je zámek."
Zmateně jsem se ohlédla na mou skupinu.
,,Jo, fakt je. Postavili ho kus odsud kvůli sklepům, kde pak ukládali víno. To víš, Morava, tady jsou vinice všude."
Rami mi vždycky srdečně odpověděl na cokoliv, i když třeba nevěděl odpověď. Byla jsem za něj dost ráda, že ho mám v týmu se nám už nejednou vyplatilo.
,,A jak to je asi daleko?"
,,Odsud hodně, takže si musíme pohnout, než nás stihne horko. Slyšeli jste, zlatíčka? Ve stodole máte svačiny a oběd v krabičkách, tak si vemte, vrátíme se až večer."
Zpoza mých zad mě překvapila paní vedoucí Milada, která už s přehledem dirigovala celý tábor.
Jakmile Rami slyšel slovo ,,oběd", jeho ochota se rázem vypařila a nadšeně se cpal skrz lidi co nejblíže k jídlu.