Tábor pro pošuky

5.

,,Nemůžu nic najít..."
,,Taky ne."
Jacob s Ramim se už sotva potáceli, zatímco Eva bez problémů poskakovala kolem a prohrabala snad každou potencionální skrýš. V Lyriině výrazu jsem poznala, že Evina živost už jí pomalu leze na nervy.
Byli jsme na malém kopci nad táborem, odkud jsme měli celý areál jako na dlani. Byl umístěný na poměrně velké louce v dolince mezi poli. Kolem dokola byly vysázené ozdobné i ovocné stromy, jen palouček s chatkami byl oddělený jehličnany. Naproti byly na mírném svahu oplocené louky až kam oko dohlédne, na kterých se v dáli pásly stáda ovcí a krav. Kolem tábora byla jen malá obec a snad každý třetí dům měl dvůr se zvířaty, často i s koňmi.
Bylo už po poledni a slunce prahlo jak divé, že i stádečka krav a koní se shlukovala kolem malého rybníku, do kterého se vléval potok, sbírající všechnu vodu z okolí.
Najednou se pod kopcem ozval hlas dívky, která doteď prohledávala odstavený traktor.
,,Mám ho!! Mám to vejce!!"
Dívka s nadšením skákala a kolem ní se shlukl její tým. I na dálku jsem poznala, že se jedná o tým pegasů.
,,Achjo, to nikdy nenajdeme. Navrhuji odpočinek tady v tom lesíčku nahoře."
Jacob už naprosto vyčerpaný z výšlapu začal vymýšlet způsoby, jak se co nejrychleji schladit. Celý tým se na mě otočil a hodil na mě psí oči. Obzvlášť Eva měla prosebný výraz jedináčka, co chce novou hračku dokonale nacvičený.
Sama jsem už stála na nohou jen tak tak a z posledních sil jsem vyčerpaně sykla..
,,Návrh se schvaluje."
Jacob rázem plný sil vyskákal na kopec, na jehož vršku byl malý lesík, v jehož chladném stínu se dalo perfektně odpadnout. Taky že hned jak moje tělo pocítilo příjemný chládek, nohy vypověděly službu a já se svalila do vychlazeného mechu.
,,Halelůja!"
Jacob si nadšeně vykřikl svaliv se hned vedle mě. Ačkoliv jsem se nikdy o jiné lidi moc nezajímala, zůstala jsem na chvíli zaražená, když jeho velké, mužské tělo žuchlo do mechu ani ne půl metru ode mě. Takhle z blízka byl mnohem větší, než kdy jindy. Přes uplé, spocené triko jsem mohla jasně vidět vyrýsované svaly, které ve své plné kráse a v kombinaci s vůní jeho kůže a barevnými tetováními všech druhů, ve mě vyvolaly zvláštní, neznámé pocity. Rychle jsem odvrátila obličej, aby neviděl, že jsem rudá jak zadek paviána.
Jacobovi očividně nepřišlo tak nepohodlné ležet těsně vedle mně, ale já se cítila jako na skřipci.
Rami se mezi tím usadil na pařez a z kapsy si vyndal toust se šunkou. Na zemi vedle pak seděla Eva. Ve chvíli, kdy se Rami zakousl do voňavého sendviče sebou prudce trhla a začala hledat zdroj příjemné vůně. Pobavil mě její výraz, když spatřila huňatého Čubaku, jak se cpe tou voňavou pochoutkou. Myslný výraz se Evě náhle ztratil z tváře a nahradil ho znechucený, opovrhující škleb.
,,Takhle nic nenajdeme lidi...''
Lyria se mezi tím posadila vedle mě a Jacoba.
,,Tenhle úkol je stejně na nic, je to jen o náhodě."
Jacob už takyvšechny snahy vzdal a pokusil se k tomu donutit i nás.
Pegasové mají první vejce, ještě zbývají dvě. Jestli alespoň jedno nenajdeme, bude to s Jančou k nevydržení. Už vidím, jak se chlubí, že nás porazili hned na začátku.
,,Teď to nemůžeme vzdát, co když..."
Nestihla jsem doříct větu, protože jsem si všimla další skupinky lidí, jásajících s vejcem v náručí.
,,To je tým Lyra."
Lyria si otráveně položila hlavu na kolena a rukama si objala nohy.
,,To je marný."
Pak ale zklamanou atmosféru prolomila Eva, která se doposud stranila konverzaci.
,,Vedoucí říkal, že máme použít naše schopnosti... má někdo nějaký radar v mozku nebo tak něco?"
Tohle už na mě bylo trochu moc..
,,Počkat, vy to máte taky?"
Všichni se na mě podívali pohledem typu ,,to si ze mně děláš kozy, ne?" a Lyria najednou vybuchla smíchy.
,,A co sis myslela, že bychom tak asi mohli být? Jsme na táboře pro mutanty!"
Zatímco se můj tým dusil smíchy, já nemohla uvěřit svým uším. Tábor pro mutanty? Ne pro mentálně postižené? To by vysvětlovalo hodně...
,,Nesmějte se jí, nemohla to vědět."
Jacob se mě pohotově zastal a objal mě jednou rukou kolem ramen.
,,Nikde není specifikované, proč tu jsme, ale všichni vědí, že nás tu jen chtějí ukrýt před ,,normálními", kteří z nás mají prostě strach."
Takže oni jsou taky mutanti? Trochu se mi ulevilo, že tu nejsem jediná, ale zároveň jsem dostala trochu závrať a překotila jsem se do zadu.
,,Jeej"
Zamávala jsem rukama, ve snaze se čehokoliv chytit, ale jediným záchytným bodem byl Jacob, který se mě marně pokusil zachrá.
Při myšlence, že se ho znova dotknu se mi udělalo ještě hůř.
Otevřela jsem oči a spatřila všechny z týmu, jak stojí nade mnou a pokoušejí se zadusit smích. Jediný Rami obešel ztrouchnivělý kmen, na kterém jsem před chvílí seděla a pomohl mi vstát.
,,Dávej pozor, ten kmen pod tebou praskl."
Rami mě rychle problesknul starostlivýma očima, jestli jsem v pořádku a oprášil mi záda od listí. Lyria, která doposud dusila smích se náhle vzpamatovala a vykročila mi na pomoc. Když viděla, že všechno v pořádku, otočila se, nahodila dramatický tón a pronesla jako ustaraná učitelka:
,,No že vám není hanba, takhle se smát naší chuděrce kapitánce, co kdyby se jí něco třeba stalo? Kdopak by nás pak vedl? No? Co pak?"
Jacob se rychle přihlásil jako ve škole.
,,Já mám návrh! Co kdybychom Alu zabalili do bublinkové fólie a někam schovali?"
Jacob komicky poskakoval jako malé dítě, co mermomoci potřebuje vyvolat.
,,Nebo rovnou zatavit do skla..."
Lyria se na mě opět lyšácky usmála a pokusila se mě chytit.
Já ale pohotově uskočila a zapojila se do jejich divadílka.
,,No to by teda nešlo, vážení, já jsem svobodný tvor a..."
Jak jsem tak couvala, abych se vyhla Lyriiným a Jacobovým spárům, znova jsem o něco zakopla.
,,Bacha!"
Jacob se po mě rychle natáhl a tentokrát se mu podařilo mě chytit ještě před dopadem. Přitáhl mě k sobě a prozkoumal terén, aby našel předmět, který mi podsmekl pod nohama.
Tentokrát jsem u něj byla tak blízko, že jsem mohla cítit jeho bušící srdce. Ani mě nepřekvapilo, že byl poměrně v klidu, přestože mě téměř držel v náručí.
,,Ehm, Jacobe? Mohl bys..."
Zpanikařila jsem a pokusila se mu vyskemknout, ale jeho stisk byl moc pevný. Nehodlal mě pustit, ale ještě si mě přitáhl, aby se mohl podívat, na čem stojím.
,,A hele, to sme se moc snažit nemuseli."
Eva se protáhla mezi námi a sebrala velký, bílý předmět, který ležel důmyslně nacpaný v malém, dutém pařezu. Bylo to na sto pro polistyrénové vejce o velikosti dlaně dospělého muže.
,,Máme třetí vejce!!"
Eva nadšeně vykřikla a zvedla vejce nad hlavu.
,,Wohouu!"
Naši skupinu pak cestou zpátky do tábora následoval náš nadšený jásot a ostatní týmy, které i přes menší zklamání z neúspěchu slavily naši radost s námi.