Tábor pro pošuky

2.

Následující den jsem vstávala časně z rána, abych se stihla psychicky připravit na cestu. Byl už konec června, což znamenalo brzký východ slunce, které se i tak nestihlo vyhoupnout na obzor dřív než já.
Seděla jsem mezi komíny na střeše našeho domu a melancholicky zírala do nebe. Kolem mě poletovaly tucty uspěchaných jiřiček, zběsile pokřikujících na neznámého vetřelce a skupinky mladých vrabčáků, kosáků, drozdů a všelijaké poletavé havěti. Čím víc slunce zaplňovalo rovinnou krajinu, tím víc svět kolem krok po krůčku procital do dalšího, krásného, letního jitra.
Pozorovala jsem jak se slunce pomalu protahuje mezi vysokými horami v dálce na obzoru a jak klidně zaplňuje pole, louky a třpytivé lesy studeným, ranním světlem.
S povzdychnutím jsem zvedla hlavu k bezmrakým nebesům, s nadějí, že se snad stane nějaký zázrak, jako například konec světa, který by mi umožnil vyhnout se vlastnímu osudu. Ale nic se nedělo. Opatrně jsem se uložila mezi dva komíny na záda a nohy jsem si opřela o ten vyšší z  komínů. Na tomhle místě vydržím hodiny. Můžu odtud pozorovat snad celou okolní krajinu a nechat svou mysl unášet větrem do kopců a hor tyčících se v dáli.
Nesmím moc přemýšlet, jen se dívat, ale nezapojovat do toho mozek. Vždy když začnu přemýšlet a snít, nastane zmatek. Musím svoje ,,nadání", jak tomu doktoři říkají (pro mne je to spíš prokletí), potlačovat... je to tak pro všechny lepší.
Ležela jsem tam nahoře ještě dlouho po východu slunce, než jsem se odhodlala slézt nazpět na pevnou zem. Kdyby se rodiče dozvěděli kam se chodím skrývat, už by to nebylo nikdy moje klidné místo. Vrátila jsem se proto dřív, než mě začali hledat.
V mém pokoji na mě už čekaly sbalené kufry.
,,Tolik oblečení jen na čtrnáct dní?"
Odsekla jsem si otráveným tónem, popadla těžší kufr a nechala mamku vzít lehčí tašku s hygienou a osobníma věcma.
,,Nikdy nevíš kdy tě může přepadnout bouřka v půlce výletu, zlato."
Mamka se mě pokusila rozveselit dodáním nějaké vtipné poznámky typu: ,,Co víš, třeba tam potkáš nějakého milého kluka!", ale jenom to tím ještě zhoršila. Poslední co teď opravdu potřebuju je další otrava do party.
Táta už čekal před domem a užíval si chvíli  o samotě se svou milovanou audinkou, zatímco mně stihla ještě po cestě mamka nacpat svačinu s sebou. Naskládali jsme vše potřebné do auta a brzo už nás tátův železný oř unášel daleko od domova.
,,Vzala sis prášky Alu?"
,,Ano tati..."
,,Jsi si jistá? Nechceme žádné problémy, víš co říkal pan doktor, že?"
,,Ano jsem si jistá, můžeš mi tu věc prosím přestat připomínat?!"
Vztekle jsem tátovy odsekala odpovědi v naivní naději, že se třeba urazí a přestane se vyptávat.
,,Nevztekej se, to nám tak ještě schází. Když tak máš v zadu ty relaxační kuličky."
Táta ale nepřestával, což donutilo být tou uraženou mě.
Krajina se míhala za zatmavenými okny, až auto i s námi vklouzlo do města, kam od malička chodím do školy a brzy jsme i dotyčnou budovu minuli.
Ačkoliv jsem se snažila moc nepřemýšlet, v hlavě se mi pořád ta škola honila. Co všechno jsem musela udělat proto, abych ji vůbec dokončila? Jednou jsem už propadla, podruhé jsem dělala reparáty a teď? Je mi skoro sedmnáct a teprve dokončuju devítku. Kdybych byla jako ostatní, nemusela bych být pořád zavřená doma a po ústavech, mohla bych už teď být na střední škole. Mohla bych studovat umění a nikoho by nezajímalo, co se mi honí hlavou. Proč jsem to musela být zrovna já? Proč jsem zrovna já musela být ten šťastlivec, který se v patnácti naučí zhmotňovat myšlenky? To jsem nemohla být třeba neviditelná, nebo modrá?
Nejspíš už nikdy nevkročím do těch mohutných, zdobených dveří. Nikdy se už nebudu kráčet prosvětlenými chodbami, obvěšenými výtvory žáků nižších ročníků. Už nikdy neuvidím spolužáky, ani učitele. Ani školní psycholožku, se kterou jsem strávila tolik času, že jsem ji už začínala mít ráda. Cítila jsem vůni starých knih z knihoven, nových učebnicí ze tříd, jako bych zase slyšela uječený hlas tělocvikářky, která dala snad všechnu svou životní energii do přinucení mě vyšplhat na tyč. Školu jsem uměla nenávidět, ale teď mi snad i bude chybět.
Sekunda uběhla a škola mi zmizela z dohledu. Je tohle sbohem? Tohle je mé naposledy? To je všechno? Žádné srdceryvné loučení před školou se spolužáky, žádné slzy ani květiny pro učitelky, jako vyjádření díků?
To je teda pěkně suché sbohem.
To mi ten tábor bude muset sakra stát za to.