Tábor pro pošuky

16. Den dvanáctý

Ráno tentokrát přišlo dřív, než jsem mohla čekat a zastihlo mě nepřipravenou. A spolu s ránem i Rami.
,,Vstávat, vstávat! Už je ráno a já mám docela hlad, takže kdo se do deseti minut nesebere na snídani, tomu nejspíš nic nezbyde!"
,,Klidni hormon, ty vepřoksichte."
Jacob, poněkud podrážděn jeho veselým přístupem popadl nejbližší předmět (vlastní triko) a plnou silou ho mrštil proti Ramimu, snad ve snaze ho nějak umlčet. Nakonec však vlastnímu potěšení z jeho příchodu podlehl a opětoval mu dobrou náladu další šlupkou, tentokrát přátelskou a přímo do břicha.
S Ramim to očividně nijak neotřáslo, byl dobře tak o dvě hlavy vyšší a o dva Jacoby silnější.
,,Dobré ráno, Rami!"
Jana se též nadšeně vykulila z postele a skočila mu bez jediného varování kolem krku. Ve finále se přidala i Lyria a tak zůstali stát uprostřed chatky v hromadném obětí.
,,No, pokud vám to nevadí, tak já jsem už oblečená, takže bych odsud ráda vypadla, než Rami dorazí do jídelny. Taky mám docela hlad."
Jana se odtrhla te skupiny a místnost se rázem vyčistila, když ji ostatní následovali. Také jsem vykročila ke dveřím, ale než jsem se propletla kolem něj, něco mě popadlo silně za ruku.
,,Huh?"
Otočila jsem se a spatřila Ramiho, jak si s obavami prohlíží má záda. Měla jsem dnes tílko, takže mohl jasně vidět sedřenou kůži na mé lopatce a krku.
,,To je v pořádku Rami, je to jen malé odření a hojí se to rychle."
,,Opravdu jsi si tím tak jistá? Bolí mě se na tebe v takovém stavu koukat, copak tebe ne?"
Pokusila jsem se k němu otočit tváří, ale jeho sevření nepovolilo.
,,Opravdu. Nemusíš se bát."
Rami chvíli stál zcela tiše, zírajíc do podlahy, než se rozmyslel nad další větou.
,,Doufám, že ti můžu věřit... už jsem to řekl vedoucím, že si v pohodě. Nechtěl bych jim lhát."
,,Počkej, vedoucím?"
,,No, byl za mnou ten... růžovej. On se na tebe vyptával pořád, nevíš proč?"
,,...Ne to nevím. A nevím ani proč ho to zajímá, když tam nebyl."
Poslední, na co jsem teď měla chuť myslet, byl ,,ten růžovej". Mrzelo mě co se stalo včera, netuším, co se mohlo zvrtnout. Byla to tak klidná a příjemná procházka, tak proč jsme odcházeli oba napjatí a naštvaní? Bylo to jakoby toho už měl dost... tohle nikam nevede holka.
Rami se nadechl, snad aby něco dodal, ale rychle jsem ho přerušila, než zavede téma tam, kam nechci.
,,Pojďme na snídani a nebavme se o kravinách, určitě už tam bude fronta na cereálie."
S tím nemohl Rami nesouhlasit. Myšlenka na výborné jahodové cereálie nám oboum tak zastínila mysl, že vše ostatní šlo prostě bokem.
    
                         ***********

,,Děti, prosím pozor!"
Jídelnou se rozlehlo cinkání lžičky o skleničku a důrazný hlas hlavní vedoucí.
,,Jak už snad všichni víte, zbývají nám poslední dva dny tábora."
Jídelnou se rozprostřel další zvuk, tentokrát skleslé mumlání zklamaných táborníků.
,,Ale nezoufejte, ještě před sebou máme dlouho očekávaný celodenní výlet! Dnes se totiž vydáme do nedalekých podzemních jeskyní, kde pro nás mají paní průvodkyně připravenou velmi zajímavou prohlídku."
,,Pff... Loni byl výlet teda lepší."
Jacob utrousil poznámku, ale všem bylo jasné, že i on se do jeskyní těší. Jezero je fajn, ale nikde se v létě neochladíte tak, jako několik desítek metrů pod zemí.
,,Vyrážíme hodinu po snídani, takže ať jste všichni nachystaní s mikinkama v batůžcích u stodoly. Ve vápencových jeskyních je chladno a po takovém teplotním rozdílu si snadno uženete nějakou chorobu. Běda tomu, kdo si mikinu nevezme!"
Naštěstí jsem počítala s propršeným táborem a vzala jsem si jich hned několik. Bohužel oblečení do tepla jsem až tolik neměla, proto jsem během tábora nosila téměř pořád jedno a to samé .
,,Dojezte si tedy snídani a za hodinu u stodoly..."
S Ramim jsme dorazili opravdu poslední a tak jsme poslední i zůstali, zatímco všichni ostatní se vyrazili chystat. Seděli jsme naproti sobě, když se zvedla od stolu i Eva, která nám ještě jediná zbyla. Takže jsme zbyli jen my dva.
,,Alu?"
,,Hmm?"
,,Za prvé, půjdeš si taky přidat?"
Zahleděla jsem se na svou téměř prázdnou misku čokoládových cereálií (jahodové došly).
"Asi ano. Dala bych si ještě jeden rohlík s tou dobrou marmeládou."
,,Ok, půjdu taky. A za druhé..."
Zvedla jsem se i s miskou a hrnkem od mléka a nechala ho dopovědět větu za pochodu.
,,...Ten kluk, vedoucí... proč se o tebe tak zajímá?"
Chtěla jsem odpovědět zcela klidně a s nadsázkou, jenže pak jsem si vzpomněla na včerejšek.
Dan nechtěl aby nás kdokoliv viděl. Pochopila jsem, že by z toho měl průser ale... bylo to jako by se za mě styděl. Nikdy v mé přítomnosti nebyl klidný... cokoliv říkal znělo citlivě a romanticky... ale také falešně. Cítil to vůbec stejně, když jsme byli spolu? Rozbušilo se mu srdce tak jako mně, když mě viděl? Zastavil se mu dech, když mě poprvé políbil?
...Takhle jsem si rozhodně svou první lásku nepředstavovala...
Najednou jsem pocítila hrozné zklamání. Nejspíš mě vůbec nemiluje. Nejspíš má doma přítelkyni, pro kterou by udělal první poslední a já jsem pro něj jen rozptýlení při práci.
Prudce jsem se nad tou myšlenkou zasekla. Nohy mi ztuhly, dech se zastavil a já cítila, jak mi v úleku tuhne krev v žilách a kůže mi modrá. Myslet na něj bolelo, hrozně to bolelo...
,,Nemám ponětí! Můžeš se mě prosím přestat vyptávat?! Mám toho dost!"
V prudkém zastavení vylétla lžička z misky a hrnek se sotva udržel na tácu. Rozrušeně jsem tác mrskla na odkládací plochu, otočila se na podpatku a než stihl Rami jakkoliv zareagovat, prokličkovala jsem mezi stoly nejkratší cestou k východu a za moment jsem kráčela prudkým tempem od jídelny.
Štěrk mi křupal pod nohama, až podrážky kožených botasek  podkluzovaly a připravovaly mě o balanc. Šla jsem příliš rychle, zakopávala jsem o každý hrbolek a nejednou si podvrtla kotník tak, že jsem po pár metrech začala kulhat. Ale bolest jsem ignorovala, chtěla jsem utéct, utéct od těch děsivých myšlenek, které mě pronásledovaly, rychleji a rychleji se přibližovaly, užíraly mou duši kousek po kousku a s každým soustem nabíraly sílu. Cítila jsem dusné teplo temnoty, která pomalu požírala okolní svět. Chtěla jsem se jí schovat, utéct jí... tak jako vždycky už od malička. Pronásledovala mě až k chatkám a nabírala stále rychlost. Koutkem oka jsem spatřila skupinu mladíků,  pomáhajících odklidit spadané větve z cesty, které ze stromů olámala včerejší noční bouřka, díky níž bylo dnešní ráno tak chladné. Byli to zřetelně vedoucí... a někde mezi nimi byl i Dan.
Do očí mi vyhrkly slzy, nechtěla jsem na něj myslet a nechat temnotu sílit. V tom se v rohu mého dohledu jakoby vypařilo všechno světlo a pohled na vedoucí pohltila tma. Už jsem tak blízko... Natáhla jsem ruku ke klice chatky, ale ta náhle zmizela a má ruka máchla do prázdna. Chyběl mi dech, v bocích jsem cítila bodavou bolest a nadechnout se nešlo. Temnota obklopila mé tělo a já sledovala, jak se chatka rozplývá v černý kouř.
,,Ne..."
Ale nebyla jsem sama, cítila jsem její přítomnost... jako by temnota žila... a opravdu, odstoupila jsem i krok od místa, kde se dřív nacházela chata a ucítila horký dech na mém krku. Ve zděšení jsem sebou cukla a otočila se k ní čelem. Všude kolem se vířil temný dým.
,,C-co?!"
Statný, silný kůň klidně sklonil svou hlavu, jíž zdobil zavinutý, dlouhý roh. Byl to jednorožec, ale jeho tělo tvořil jen kouř. Znala jsem to zvíře, vídala jsem ho ve snech. Poznávala jsem jeho siluetu ve stínech... a poznávala jsem jeho přítomnost kdykoliv jsem se cítila zle.
Byla to temnota, černá klisna chrlící neprostupný dým.
Pomalu si přehoupla váhu na druhou nohu a zahleděla se mi do očí. Ty její byly prázdné a mdlé, jakoby ani vůbec nežila. Klidně a mírně vykročila kupředu, s rohem namířeným proti mně. Prostor kolem nás nás začal sužovat, nebylo kam utéct. Pohltila mě temnota tak, jako vždy, jen tentokrát mohla ta klisna dokončit, o co se celou dobu snažila.
S hlasitým funěním se pohupovala blíž a blíž, až jsem cítila, jak mě ostrá špička rohu tlačí ke stěně. Kolem bylo ticho, uši jsem měla zalehlé a čím blíž se svým rohem stála, tím víc mi hlava třeštila v bolestech. Pak se zarazila, ustoupila a se vší silou vymrštila své tělo kupředu, do smrtícího bodnutí.
,,Ne!!"
......