Tábor pro pošuky

6. Den druhý

Včerejšek dopadl vcelku dobře. Náš tým, tým Pegas a Lyra získal první tři vejce. Jak jsme poté od vedoucích zjistili, svá vejce si musíme sami za sebe někam skrýt, protože týmy si je můžou navzájem krást. Naše vejce sme tedy zatím skryli do mého šatníku, kde by snad mohlo být v bezpečí.
Večerka byla dost brzo, ale nikdo k tomu nehodlal mít poznámky.
Byl to vyčerpávající den a my jsme všichni mile rádi využili odpočinku. Zvláště po tak vydatné večeři, jakou do nás v jídelně nacpali.
Ráno už bylo klidnější, nejspíš díky chladnějšmu počasí. Ostatní ještě spali, ale já už byla zvyklá vstávat za svítání, díky mým raním výletům na střechu. Opatrně jsem se proplížila přes vrzající podlahu a unikla dveřmi na terasu.
Slunce už bylo docela vysoko, tedy.. dost vysoko na to, aby prosvítalo mezi větvemi stromů. Tráva se třpytila ranní rosou tak, že si člověk připadal jako na vodní hladině. Opřela jsem se o zábradlí a zírala do briliantových odlesků kapek ledové vody. S jednotlivými stébelky si něžně pohrával chladivý vítr, který mě jemně štípal za krkem a já měla pocit, jako by mě olizovalo milion studených kotěcích jazýčků.
,,Ranní ptáče?"
Byla jsem tak zrelaxovaná, že jsem po náhlém zaslechnutí lidského hlasu malém vyskočila z kůže. Byl to Danův hlas, to jsem poznala, ale zjistit odkud přišel mi chvilku zabralo.
Po chvilce zmateného rozhlížení jsem ho spatřila na terase vedlejší chatky, s kávou v ruce. Stál opřený o zábradlí a volnou rukou se přidržoval sloupku vedle.
,,Polekal jsem tě?"
,,Co mě? Neee, ne... já, ehm.. ne."
Rychle odkuňkala zbrklou odpověď a brzy zase zmkla, abych nevzbudila ostatní. Po chvilce mi to ale nedalo a musela jsem se zeptat.
,,Co tady vlastně děláš? Nemají vedoucí vlastní pokoje v hlavní budově?"
,,Jo, to mají... ale chtěl jsem tě vidět."
Najednou mi zaskočilo v krku a nemohla jsem odpovědět. Vidět mě? Proč by vedoucí chtěl... má snad něco za lubem? Mám se ho bát? V hlavě mi začaly šrotovat myšlenky takovou rychlostí, že jsem brzy cítila, jak se mi kouří z uší.
Dan se ale jen hlasitě zasmál mému zaskočení.
,,Dělám si srandu... ne, my s klukama spíme tady, v chatce společně s táborníky. V hlavní budově jsou jenom sprchy a dva pokoje pro hlavní vedoucí s ošetřovately."
Doslova jsem cítila, jak mi spadl kámen ze srdce, až se mi zatmělo před očima. To je ale lump, takhle si se mnou zahrávat.
Dan dopil kávu a položil hrnek na stoleček pod oknem.
,,Já už půjdu, budeme s klukama chystat snídani a oni šli napřed."
Potom se jen otočil, zamkl chatku a šel. V půli cesty ze schodků se zarazil a podíval se zpátky na mě.
,,Kdyby jsi cokoliv potřebovala, tak budu vždycky kolem. Nebo se zeptej kluků. Vyřiď to i ostatním."
Přikývla jsem mu jako odpověď a sledovala, jak odchází. V hlavě mi už od včera přeskakovala jedna neposedná myšlenka.
,,A.. Dane?"
Dan už byl v půlce paloučku, takže jsem mu v mlze už neviděla do tváře, ale slyšela jsem ho jasně. Otočil se a se a čekal na otázku.
,,Ano?"
,,To milé chování mi přijde až... falešné. Proč tu vlastně jsme?"
Dan si povzdechl a pokročil trochu vpřed, aby jsem ho mohla lépe slyšet. Stál teď téměř u chatky, ale mlha ještě pořád obklopovala jeho tělo.
,,Víš... do tohohle tábora se sjíždí děti z celé republiky a nikdo z nich tu není dobrovolně. Všichni co tu jsou mají svým způsobem těžký život a snad každý druhý z nich zažil nějaké trauma. A zajímá to snad někoho? Doktoři by vás jenom pořád někam zavírali, ale nikoho z nich nijak netrápí, že spousta z vás se sama se sebou nedokáže smířit. Někdo tu pro vás být musí, ne? Kdo vám nabídne pomocnou ruku, když vás nuceně oddělí od rodiny a přátel?"
Teď jsem svojí otázky litovala. On a všichni ti ostatní jsou tu aby nám pomohli... Zapíchla jsem oči do země a litovala své otázky. Dan mě teď nejspíš nenávidí... a má na to právo. Nezvedla jsem oči, dokud jsem slyšela Dana odcházet. Měla jsem pocit, jako bych měla utáhlý korzet a bylo mi na zvracení. Radši jsem se vrátila do postele a zachumlala se do peřin. Co to se mnou je? To jsem byla vždycky takový mrzout? Po chvíli se mi začaly klížit oči a znova jsem usnula.
                       ************
Tentokrát mě probudilo cloumání, které se mnou prováděla Janča.
,,Vstávej kytičko olala! Bude z tebe fialá."
Ugh... tohle fakt ne.
Jana takhle zacloumala s každým v chatce a dále si prospěvovala.
,,Vstávej Lyrio tralalá, bude z tebe ... co se rýmuje a Lyria?"
Lyria potichu zamručela a alespoň se pokusila pobíhající Janču trefit polštářem.
,,Tak vstávej Jacobe šalalá..."
,,Ty riskuješ, maličká!"
Jacobovi došly nervy už dávno, ale snažil se být... snesitelný i tak.
,,Dobře, dobře. Chtěla jsem vás jenom vzbudit nějak vesele, když máme tak krásný den."
Jana přiběhla k oknu a otevřela jej, aby dovnitř proniklo trochu denního světla. Bylo už tak kolem desáté a venku to jenom žilo. Bylo vidět, že mají lidé někam na spěch a já zatoužila vědět kam. Donutilo mě to vylézt z postele (což mi pomohlo si uvědomit, že jsem spala v riflích) a porozhlédnout se kolem.
Všichni se rozespale potáceli směrem k pergole, někteří pořád ještě v županu. Pod střechou pergoly už byly rozestavěné dlouhé stoly, prostřené snídaňovými pokrmy všeho druhu. Kolem stolů už seděli někteří lidé, včetně paní Milady, vedoucích a Ramiho, který se ládoval jak pominutý.
,,Páni, snídaně venku. To vypadá skvěle."
Lyria stála vedle mě na terase a hladově zírala k pergole. Za ní se z chatky vynořil Jacob, ztuhle se protahoval a prskal, jako starý kocour.
,,Ten bídák se vypařil dřív než my a ani nás nevzbudil."
Ještě jendou se protáhl a hodil vyčítavý pohled na Ramiho, který si blaženě užíval křupavý hot dog.
Poslední vyběhla Janča.
,,Já se vás pokoušela vzbudit, ale spali jste jak zabití. Jediný Rami reagoval pohotově na slovo ,,snídaně"... Tak pojďte, umýt zuby, učesat a můžeme jít jíst."
I když jsme všichni měli vlčí hlad, nikdo si nedovolil svérázné Janě odporovat. Poslušně jsme ji následovali až k provizorní koupelně, složené z pár ručně zhotovených umyvadel a plachet. Kolem už byla spousta lidí, čistících si zuby a oplachujících si unavené obličeje.
Stále jsem nemohla dostat z hlavy Dana. Jenom jsem na něj pomyslela, bylo ni zle. V naději, že mi ledová voda vypláchne myšlenky jsem si opláchla několikrát obličej ledovou vodou, ale sotva jsem se zvedla, uviděla jsem v hladině vody jeho odraz, namísto mého. Otočila jsem se, avšak za mnou nikdo nestál. Už mi zase hrabe... možná bych si měla vzít prášky. Ty mám ale předepsané jen po jídle, takže nejdřív se musím jít najíst. Což pravděpodobně bude znamenat setkání s ním.
Ani poté u stolu jsem ho nemohla dostat z hlavy. Proč se mi tohle děje? Je tohle ten pocit viny? Bude mi líp, když se mu omluvím? Rozhlédla jsem se po stole, jestli ho nezahlédnu. A skutečně tu byl, seděl ve předu společně se skupinkou nějakých dívek, které se ho bouřlivě vyptávaly na otázky a nenápadně flirtovaly snad se všemi vedoucími. Musela jsem odvrátit zrak. Už zase? Nemám přece důvod se takhle cítit, tak proč to tak bolí?
Z myšlenek mě vytrhla Eva, která si ke mě nepozorovaně přisedla.
,,Čau kapitánko."
,,Em.. jo, ahoj Evo."
To jak si včera našla to vajce bylo hustý."
,,Ehm.. jo díky. Ale byla to jenom hloupá náhoda."
Eva si nacpala so pusy sousto chlebíčku s rybí pomazánkou a stále žvýkajíc mluvila dál.
,,Náhodou... nic není jenom náhoda. Myslím si, že všechno má svůj důvod."
,,Hmm.."
Obě jsme bok po boku pokračovaly v jídle už beze slova, až dokud nepromluvila hlavní vedoucí.
,,Tak děti... dneska máme na plánu velmi zajímavý program, tak se pořádně nadlábněte a po ranní pauze vás budu čekat ve stodole oblečené do přírody a seřazené podle týmů."
,,To by mě zajímalo, co tak zajímavého může v přírodě být."
Eva se s nezájmem protáhla a odnesla svůj talířek na odkládací vozík. Když pak odcházela, pronesla něco jako ,,uvidíme se ve stodole" a zmizela v davu. Já si zatím v klidu dojedla cereálie.
                      ********
Polední program spočíval v procházce s komentářem po okolí, zakončenou obědem pod rozhlednou na kopci. Všichni táborníci s sebou měli piknikové deky a oběd zabalený v batohu. A i přestože tak velký počet lidí zabíral vcelku velký prostor, nám se povedlo ukořistit místo přímo pod rozhlednou. "Námi" tedy myslím náš tým, Janu a dvě holky, které se k nám přidaly.
,,Vsadím se, že by si tam nevylezla!"
Ty dvě holky se mezi sebou neustále pošťuchovaly a soutěžily snad ve všem, v čem se dalo. Včetně rychlostního jezení řízků.
,,Já bych tam klidně vylezl."
Jacob zvedl hlavu a očima si změřil, jak vysoko by to mohlo být.
,,Nebude to víc jak dvacet metrů."
Všichni až na ta dvě děvčata na ně vrhli nechápavý pohled. Vížka byla
nejenže byla minimálně dvacet metrů vysoká, ale také k jejímu vrchu vedl jen starý, strouchnivělý žebřík, s chybějícími příčkami.
,,Ty by jsi to fakt udělal?"
Děvčata náhle ztratila soutěživost a všechnu svou pozornost věnovaly Jacobovi.
,,Pfff.. klidně. My Lišky se ničeho nebojíme, že ano, Alu?"
Čím víc mluvil, tím víc se před slečnami vytahoval.
,,Em.. asi?"
Vůbec jsem nečekala, že mě do toho zatáhne taky a pomáhat jsem mu v tom nechtěla. Ale děvčata hltala každé jeho slovo, takže ho můj nezájem nijak nerušil. Nechala jsem ho radši užívat si chvilku slávy a přesunula jsem se k ostatním. Myslím, že Jacob rozhovor zakončil skutečnou sázkou, že do konce tábora vyleze nahoru.
,,Jsi blázen, víš to?"
Pozornost dívek přesměrovala k další soutěži, tentokrát v chytání kobylek a Lyria se s přísným výrazem obrátila k Jacobovi. Ty holky možná byly mladší, než my, ale už měly dokonale propracované pohyby a bystré smysly, které jim umožňovaly lovit kobylky jako hravým koťatům.
Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo pozoruje okolní lidi. Janča si prohlížela jednoho člověka po druhém, jako by každému viděla do duše. Nemohla jsem si nevšimnout, že chvílemi pozoruje i mě. Ve finále jsme seděli na vrchu kopce, kolem nás uháněly stíny mraků, zatímco my se navzájem pozorovali, jako zvířata v zoo. Za mnou se nenápadně přisunula Lyria a zašeptala mi přes rameno.
,,Jana je vnitrospytka, umí poslouchat myšlenky druhých."
,,Opravdu?"
Obě sme se podívaly směrem k Janči která seděla na přelomu svahu a shlížela do údolí.
,,Ale ještě v tom moc neumí chodit, naučila se to teprve nedávno."
Pokud Jana čte myšlenky... pravděpodobně o mně ví všechno. Přejel mi z té myšlenky mráz po zádech. Ze začátku jsem si o ní nemyslela moc pěkné věci... ale i přes to je stále milá a plná života... Je to bezpochyby úžasný člověk, i když trochu střelený.
Ta myšlenka mi ležela ještě dlouho v hlavě... mám si před ní dávat pozor, na co myslím, nebo už je zvyklá? Přečte všechno, nebo jen něco?
Když jsem večer ležela v posteli, připravená usnout, rozhodla jsem se ji trochu otestovat. Soustředila jsem se silně na jednu myšlenku a čekala, jestli Jana zareaguje. Představila jsem si v hlavě, jak volám její jméno. Pomalu jsem se vyklonila z postele a koukla se směrem k její posteli. Ale nereagovala.
Třeba to slyší, jen když sama chce...to z její schopnosti dela poněkud silnou zbraň. Ukončila jsem tu usilovnou myšlenku a zabořila jsem se zpátky do polštáře. Za chvíli už jsem téměř spala.
,,Alu?"
Ze spánku mě vytrhl tichý hlas, který z poza mě řekl mé jméno. Otočila jsem se a uviděla Janču, jak přetočená na posteli kouká směrem ke mně.
,,Ano Jani?"
,,Hmm.. ale nic. Jen se mi zdálo, že něco slyším. Spi dál."
Bylo mi jasné, že to co slyšela, byla moje myšlenka, ale byla jsem moc unavená, abych o tom dále přemýšlela.
Ale to bychom moc přeskakovali. Toho dne se ještě hodně událo.
                       **********
,,Doufám, že jste se dost najedli, čeká nás teď ještě dlouhá cesta."
Hlavní vedoucí si jako vždy našla nějaké vyvýšené místo, které alespoň trochu připomínalo pódium, protože ona vždy musela stát na pódiu, a za pomocí svého zvučného hlasu řídila všech čtyřiatřicet táborníků.
,,Kdybych vás teď mohla požádat, aby ste si po sobě vše pečlivě uklidili a přesunuli se k tomu velkému jinanu támhle."
Pokynula rukou k mohutnému stromu, stojícímu na nejvyšším bodě celé krajiny. Kolem něj bylo úhledně poskládáno do kruhu bílé kamení a na jeho kmeni přibyta cedulka, jejíž text nebyl na tu vzdálenost čitelný a na blízko vlastně taky ne, jelikož ta cedulka tam už vysela dřív, než se moje babička naučila chodit.
,,To je alespoň stromisko..."
Jana zvedla tvář k nebi a zatočila se jako balerýna ve stínu jeho majestátní koruny.
,,Jinan dvojlaločný. Prastarý a velmi vzácný strom. Takové rostou povětšinou jen v botanických zahradách."
Pronesla s vážným tónem Jana.
,,Správně Jano."
Paní Milada se na Janu radostně usmála, s očividným štěstím, že se ještě najde někdo, kdo zná zdejší flóru.
,,Tím Jana odpověděla na první otázku, kterou jsem vám chtěla položit. Pokud se někomu podaří odpovědět na další dvě otázky, může pro svůj tým získat další vejce."
Soutěž? A ještě k tomu s přídovědnými otázkami. V tomhle mě přece nikdo nemůže porazit. Tohle je totiž můj živel.
,,Takže pojďte blíž, ať další otázku slyšíte všichni. Na odpovědích se můžete poradit v týmu."
Dav dosavaďně seskupený kolem hlavní vedoucí se teď rozkouskoval na menší skupiny a bystře naslouchal každému slovu paní Milady. Soutěživost na tomhle táboře rozhodně nechybí, o tom není pochyb.
,,Dokáže někdo doplnit celou otázku, na kterou před chvílí Jana odpověděla? A hlásíme se. Otázka zní: Jak se nazývá tento strom a čím se od ostatních tak liší?"
Mě i Janě vystřelily ruce do vzduchu téměř okamžitě po dokončení otázky.
,,Dobře, dáme šanci týmu Lištička, pokud ale odpovíte špatně, bod má automaticky tým Pegas."
Jana se zaskočeně otočila naším směrem a když mě spatřila s rukou nahoře, rychle pochopila, oč  zde kráčí.
,,Tento strom se jmenuje Jinan dvojlaločný a je to jehličnan, což je velmi zvláštní, jelikož jeho jehlice jsou velmi podobné listům. Je to velmi dlouhověký strom, nejstarší takový strom je v Číně a má přes čtyři tisíce sedm set let."
Informace ze mě chrlily jako z právě diplomované profesorky přírodních věd a k mému vlastnímu překvapení to byla více než správná odpověď. Pro všechny z týmu to byl očividně stejný šok, jako pro mě. Zvláštně pak Jana na mě vrhla pohled vyzívavý natolik, že jsem v jejich očích mohla doslova číst ,,Tak ty takhle, jo?"
,,No to je velmi správně děvče. Jakže se jmenuješ?"
Paní Miladě jen zajiskřilo v očích, když se mě zeptala.
,,Alu, madam."
,,Výborně, Alu, opravdu výborně. Doufám, že hodláš nebo už studuješ nějakou přírodovědnou školu."
Do hlavy se mi zase narhnuly černé myšlenky a radost z prozatímního vítězství se vypařila. Zapíchla jsem oči do země a zklamaně jsem sykla:
,,Kéžby..."
Paní Milada se na chvíli odmlčela a s ustaraným pohledem se mě pokusila alespoň povzbudit pochvalu za předvedené znalosti.
Pokusila jsem se tedy vrátit se do hry, ale jakmile jsem se jednou propadla zpět do depresí, už nebylo lehké se dostat zpět.
,,Takže první bod přičtu tady týmu lištiček."
Vedoucí rychle změnila téma, než si někdo mohl všimnout mé špatné nálady.
,,Další otázka už bude těžší, to se nebojte."
Ačkoliv otázky ,,těžké" opravdu nebyly, nedokázala jsem už ruku zvednout, abych dokázala porazit odhodlanou Janu. Ta na všechny otázky odpovídala okamžitě, bez jakéhokoliv radění se s týmem, což jí přineslo další vejce. Už druhé za dva dny.
Vedoucí nás pak odvedla směrem do údolí, kde se pod kopcem schovával malý, schátralý kravín.
,,Nejdeme do toho špinavého chlíva, že ne?"
Eva hledala očima naději v pohledech ostatních. Jacob se pokusil skrýt pobavení, ale ani jemu, ani Ramimu se nedařilo utajit, že už tam nejednou byli. Lyria se z nich celou cestu společně s Evou snažila vydolovat, proč tam jdeme, ale podařilo se jim zjistit jen že se tam chodí každý rok.
Čím jsme byli blíž, tím se opuštěný kravín zdál tajuplnější. Něco se mi tu nezdálo. Ten kravín rozhodně opuštěný být nemohl, i když už byl znatelně v hrozném stavu.
Taky že nebyl. Sotva jsme se přiblížili, přišla nás uvítat partička mladých studentů, nejspíše brigádníků. Jedna dívka s sebou dokonce vedla psa.
,,No konečně vás tu máme!"
Ze skupiny vyběhla štěstím rozzářená žena v bílém plášti, pod kterým měla ještě bělejší monterky. U pas jí zdobila spousta kapes a na opasku ještě víc. Byly plné samých zajímavých věcí, ale bezpochyby nejzajímavější byly barevné lahvičky se zářivým obsahem.
Radostí opravdu překypovala a dávala to spokojeně najevo. Její zelené oči se jen jiskřily a pihatá, opálená tvář se pomalu zalévala krůpějemi potu. Bylo opravdu horko, takže bylo až k neuvěření, že byla schopná celou cestu k nám běžet.
Paní Milada jí nadšeně vyběhla naproti a sevřela ji do obětí.
,,To je doba děcka."
Přestože byla ta žena zřetelně starší, než studenti za ní, vyběhla kopec aniž by se jakkoliv zadýchala nebo unavila. Zato ostatní se sýpavě doplahočili nahoru za námi a jen velmi neochotně přijali skutečnost, že brzy půjdou zase zpátky. Jen psovi to vůbec nevadilo. Ten se aktivně pokoušel vyprostit z obojku, kopec nekopec.
,,Já jsem Hanka, moc vás tu všechny vítám."
Hanka velice živě potřásla rukou všem, kteří se jí dostali do cesty.
Náhle svou aktivitu přerušila a zpráskla ruce.
,,No! Půjdeme tedy. Už jsme se vás nemohli dočkat, děcani."
Hanka mávla směr kravín a kavalírským krokem nás vedla za sebou.
Došli jsme až na cestu vydlážděnou kamennými kostkami, které už byly věkem obroušené a zanesené prachem. Za chvíli se podél cesty objevily žlaby a odtokové kanály, až kamenná cesta plynule přešla v podlahu jakéhosi betonového areálu.
Objevili jsme se na dvoře před kravínem, který vypadal narozdíl od vnějšku celkem uklizeně. Bylo znatelně vidět, že podlahu někdo zametal... ani na zdech budov nebyl prach, či pavučiny.
Hana s širokým úsměvem na tváři došla k velkým, dřevěným vratům a položila na ně dlaň, chystajíc se na bránu vší silou zatlačit a odhalit, co je uvnitř. Pak se ale zarazila a projela nás všechny důležitým pohledem.
,,To, co se skrývá za těmi dveřmi je světu přísně utajené... a doufám, že to tak bude i nadále, pokud mi rozumíte."
Pozvedla jedno obočí a kulišácky, přitom upřímně i tázavě se rozhlédla po s dechem zatajených tvářích.
,,Připraveni?"
Na odpověď už nečekala. Otočila se na podpatku a oběma rukama se vší silou zapřela do vrat. Ozvalo se dunivé zaskřípání protestujících, starých pantů, ale vrata se přece jen plynule a dramaticky otevřela. Chvíli trvalo, než si oči převykly z ostrého, letního světla na jemné pološero, ale chvilka napjatého čekání stála za to.
Před námi se prostíral mnohem větší prostor, než jak velký mohl vnitřek kravína být. Byla to velká hala, stěny kravína byly stejné, ale místo to bylo úplně jiné. Už jenom protože byl strop viditelně alespoň o deset metrů výš, nebo že zde nebyly žádné stáje, ani krávy, jsme všichni pocítili náhlou změnu prostředí, vysvětlitelnou snad jen slovem "magie".
Okna byla malá a moc vysoko, takže světla tu opravdu moc neproniklo. Zato umělého světla tu bylo habaděj. Zvláštní, podlouhlé lucerny, v nichž se světlo vznášelo bez zdroje, jako nezávislé plazma, se vyskytovaly hojně snad na každém rohu či sloupu. Světla vydávaly dost na osvícení celého prostoru, jen ne dost, aby přesvítily příjemné přítmí.
Hala pokračovala obloukovým průchodem do další, dlouhé haly, ve které se to pro změnu hemžilo aktivitou. Lidé poletovali sem a tam, tahali s sebou různé vozíky a kolečka, tahali lopaty a vidle, přenášeli kýble a roznášeli žrádlo.
,,Vítejte ve Vágnerově stanici pro fantastická zvířata v nouzi."
Hana nás důrazným hlasem mile přivítala a kráčela dál halou. Celý tábor ji beze slova následoval. Všichni jsme zírali s vyraženými dechy na tu neuvěřitelnou nádheru. Obzvláště pak Eva nedokázala udržet čelist na svém místě. Bylo to něco nepochopitelného a přitom tak krásného a kouzelného.
Mezi mnou a Evou se protlačila jedna z brigádnic, která nám šla naproti i se psem. Ten, jakmile se jeho tělo přesunulo do stínu budovy, ztratil svou předešlou podobu retrívra a plynule přešel do podoby mnohem drobnější. Hustá, zlatá srst se svezla po jeho těle a jednotlivé chlupy odvál vítr, ženoucí se nám pod nohama. Pod ní už byla nachystaná nová, světle pastelová a ještě lesklejší, než ta předešlá. Záda a hřbety končetin měl pokryté zelenými skvrnami, jaké má v srsti leopard a po celém hřbetu s šíjí mu vyrůstaly dlouhé, ostré žíně. Hlavu měl zašpičatělou jako pes, ale uši měl dlouhé, jako králík, jen užší a zevnitř vyrůstaly taktéž ty dlouhé, rovné štětiny.
S ladností pudla prohopkal kolem, s vodítkem stále připevněným ke krku, na jehož druhém konci stála ona mladá brigádnice, těžce bojující s odporem stvořeníčka.
,,C-co to je?!"
Lyria, s pohledem zapíchnutým na "psovi" překvapeně vyjekla a upoutala tak pozornost ostatních.
,,To je pes?"
,,Ten je krásný!!"
,,Co to je zač?"
Najendou se kolem zvířátka seběhla spousta obdivovatelů, unešených jeho pastelově nažloutlou srstí a smaragdovýma očkama. Ve všem tom zmatku jsme si málem ani nevšimli, že v místnosti, ve které jsme se teď nacházeli, se takový drobeček úplně ztrácel.
,,Teď jsme v části, kde jsou ustájena větší zvířata, prosím, své překvapení si nechejte na později, někteří se rádi plaší."
Jedna z dívek přenesla naši pozornost zpět na okolí.
,,No to mě..."
Eva si přiložila dlaně na ústa, v obavách, že by někoho mohla vyplašit.
Tato místnost už kravín připomínala víc, hlavně kvůli stájím po stranách, ve kterých byly ustájeny další, mnohem mohutnější stvoření. Vzrůstem podobným od ovcí až po chladnokrevné koně, zvířata všech barev a druhů, například tvor připomínající hrocha s opeřeným krkem a hřbetem, šestinohý hřebec bez srsti, či ještěrovité potvory, s dlouhýma nohama a křišťálovýma očkama.
Nikdy jsem podobné tvory neviděla a bylo mi jasné, že většina ostatních také ne. Kráčeli jsme vybetonovanou cestou s naprosto zatajenými dechy, zírajíce na ty barevné i bezbarvé, nebo dokonce průhledné nádhery.
,,Jsem ráda, že se vám naši drobečci líbí, ale pokud máte rádi opravdové maconě, máme tu i jejich krále."
Hana se usmála a pokynula dvoum mužům, hlídajícím bránu, k jejímu otevření. Ti popadli velké, železné závory připevněné na vratech a vší silou je zvedli nad hlavu. Vrata zavrčela a povolila. Muži se pak o ně zapřeli a pomalu dveře tlačili, dokud nebyly dost otevřené, aby jimi prošla celá skupina. Byla to neskutečně masivní vrata, vysoká asi jako rodinný dům a vydávala i zvuk dost podobný pohybu rodinného domu. Izolovala totiž od ostatního světa prostornou, osvětlenou místnost připomínající hangár pro letadlo. A opravdu, v jejím středu stál v ohradě ohromný tvor, velký asi jako parní lokomotiva.
Tělesně se podobal nosorožci, měl tmavou, matnou kůži a azurové, kostnaté výrustky od temena mohutné hlavy až po obrovské nozdry. Ze vší té nenadálé pozornosti nervózně přešlapoval, jako by netušil, při které póze vypadá nejlépe a hluboce si odfrkoval.
S každým odfrknutím to v místnosti zadunělo, jak se z mohutných plic náhle vyhrnul nahromaděný vzduch. A s každým přešlápnutím jste mohli cítit všechnu tu tíhu, kterou jeho masité svaly musely držet.
,,Seznamte se děti, tohle je náš největší exemplář, dupohroch Marlyn."
Místností stoupalo neprostupné napětí všech lidí, kteří se mermomoci snažili protlačit davem co nejblíž té frkající monstrozitě. I Jacob s Ramim ohromeně zírali na mohutného dupohrocha, i když to nebylo poprvé, co před ním takto stanuli.
Pro mě to ale poprvé bylo a nedokázala jsem ani pomalu pochopit, na co to sakra zírám. Žádné suchozemské zvíře takových rozměrů přece neexistuje, ale i tak tady přede mnou stojí, ve své plné kráse a se znatelnou trémou na sebe nechá zírat všemi davy.
,,Já vím, co si teď nejspíš říkáte, i já napoprvé setkání myslela, že jsem se cestou musela pořádně uhodit do hlavy."
Hana mírně uvolnila atmosféru, ale terčem všech pohledů nepřestával být Marlyn. Nakonec si pozornost táborníků získala paní Milada hlasitým zatleskáním, na které i Marlyn reagoval pohozením svou velkou hlavinkou.
Pak slovo předala vděčné Haně.
,,Všechna ta zvířata, která jste tu mohli vidět, spadají do kategorie fantastických tvorů, ačkoliv z lidské fantazie opravdu nevzcházejí...jsou to tvorové extrémně ohrožení a drtivá většina z nich přežívá už jen ve stanicích, jako je tato. Snažíme se zde těmto tvorům pomáhat vracet se zpět do jejich přirozeného prostředí a chránit svobodně žijící jedince před pytláky a lovci."
Hana se na chvíli odmlčela a velmi důležitě se ohlédla na tvora za ní.
,,Marlyna nám sem přivedli když ho jeden bláznivý dobrodruh přitáhl do Čech spolu s žirafami v domnění, že se mu zde jeho ohrožený druh podaří zachránit. Bohužel Marlyn v tu noc, kdy měl být převezen do Pražské Zoo utekl a způsobil ve městě takovou paseku, že museli zasáhnout kouzelníci. Obyčejní lidé nejsou připraveni na setkání s takovými zvířaty, jako je on. Byl tedy převezen sem a od té doby se ho každý den snažíme dostat domů. To víte, není to zrovna nejlehčí, dostat takového macka nazpět do Afriky. S oním dobrodruhem jsme spolupracovali dlouho a pár pokusů na napravení jeho chyby už proběhlo, ale vždy to dopadlo katastrofálně."
Hana se smutně zahleděla do jeho zlatých očí, zatímco on sklonil hlavu, aby si mohl přičichnout pachu všech těch neznámých lidí.
,,Ale po té lepší stránce, ostatní tvorečky potkal šťastnější osud. Například měsíc dozadu se nám podařilo sehnat dostatek sponzorů na převezení a následné vypuštění zenitských koní, kteří se už teď v novém domově úspěšně ujali."
Místností se rozlehlo rozrušené nadšení. Mnozí dokonce zmínili, že si ty koně pamatují ještě z loňska.
Z toho mi zahřálo u srdce. Třeba až uslyším o téhle stanici příště, budou ti tvorečci, které jsem dneska viděla, už běhat šťastně po pláních ve volné přírodě... tolik bych to těm nevinným dušičkám přála. Tihle lidé jsou skuteční hrdinové, pokud své životy věnují pomáháním zvířatům.
Pak před táborníky předstoupil mladý kluk, nejspíše jeden z pracovníků, s letáčky v ruce.
,,Pokud by tu někdo z vás měl zájem naši organizaci podpořit, můžete si tady vzít papír s informacemi. Každý rok zde nabíráme spoustu nových lidí, kteří se chtějí do organizace zapojit. Také se k nám hlásí spousta sponzorů jak z kouzelnického, tak i někdy z nečarského obyvatelstva, kteří nás finančně ale i jinak podporují. Oceníme opravdu každou pomoc, ať jsou to peníze na převoz a nákup vybavení, nebo jídlo, sláma, či staré vybavení ze stájí a farem. Budeme moc rádi, když o nás povíte přátelům, kterým věříte, aby se naše stanice mohla dále rozvíjet."
K chlapci se nahrnul snad celý tábor, protože všichni chtěli nějak přiložit ruku k dílu. I mě se podařilo vybojovat letáček, který jsem si rychle odnesla stranou, abych si ho mohla přečíst v klidu.
Na chvíli jsem se zasnila, jaké by to bylo, pracovat v takové stanici...
Strávila bych život na cestách za fantastickými zvířaty, starala se o ně a pečovala o jejich malé mláďátka... Svět se najednou zdál tak otevřený a plný možností. Už to zdaleka nebyla taková nuda.
To by alespoň byl život... ale copak bych já mohla být v něčem takovém užitečná? Vždyť sotva zapnu mozek, tak hned začne vyvádět. Ještě bych těm drobečkům něco provedla a pak bych toho musela po zbytek života litovat.
Svět kolem najendou ztmavl, jako by nastalo zatmění slunce. Já ale byla zvyklá, tohle se mi děje vždycky, když jsem zklamaná.
Nemysli na to... ty už máš osud určený, ne? Navždy zavřená někde v blázinci, navždy zavřená někde za pokladnou s mizerným platem, mě je to už jedno. Pro mě život nemá připraveného nic zajímavého. S tím jsem smířená už dlouho.
Hana nás potom společně s brigádníky provedla zbytkem areálu, ale mě už to až tak moc nezajímalo. Proč by taky, tohle není život pro mě. Pro malého pošuka který dokáže ze sešitu myšlenkou stvořit živé, létající origami, jak se mi jendou ve škole povedlo. Já mám být přece zavřená tam, kde nikomu neublížím, jak říkala učitelka, potom co se papírový ptáček zakluntal někomu ve vlasech. Asi to tak má být.