Tábor pro pošuky

7. Den pátý

Tábor pak plynul nějak rychleji. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se o okolí snažila co nejméně zajímat, nebo jestli tu někdo z mutantů snad ovládá čas, bylo mi to fuk. Radši jsem se stranila aktivitám a socializaci, abych nebyla ve finále ještě víc zklamaná.
Uplynuly snad tři dny a ostatní týmy si narozdíl od nás vedly docela obstojně. Hlavně Janin tým, který už měl páté vejce. Pak také tým Lyra se čtyřmi vejcemi, tým Ještěrka a Deneb společně s dvěmi a my vzadu s týmem Cefeus, Labuť a Drak s jedním vejcem. Alespoň nejsme nejhorší.
Byl už pozdní večer, já už teda tvrdě spala, ale v chatce mě pořád něco rušilo. Ne moc, abych vstala, ale rušilo. Chvíli jsem se převalovala a mrmlala, než šramot přestal. Najednou mě něco popadlo za ruku. Byl to velmi silný stisk, který se mnou zacloumal a doslova se mě pokusil stáhnout z postele.
,,C-co?"
Zamávala jsem rukama v luftě a slítla na podlahu, zatímco ruka mě pořád pevně držela. Byla jsem ospalá a zprvu jsem si myslela, že se mě někdo snaží unést. Něco mě pořád vleklo za ruku a najednou jsem se ocitla venku, kde stisk ustal.
,,Mmph.."
Promnula jsem si oči, smutně zakňučela a prohlédla si svého únosce. Stál proti světlu měsíce,takže jsem s unavenýma očima rozpoznala sotva jen že to je kluk.
,,Ššš.."
Ruka mě znova popadla a poodtáhla kousek od chatky.
,,Co je sakraa?"
Rozmrzele jsem se protáhla, odstrčila ho a mžouraje očima jsem se pokusila srovnat jeho teď už viditelnou tvář s tvářemi, které mám uložené v mozkové databázi.
Ha! Jacob je to!
,,Jacobe? Kolik je hodin?"
Ještě jendou jsem si protáhla šlachy v ramenech a zívla si.
,,Půl páté, takže si musíme pohnout, za půl hodiny vychází slunce."
,,My někam jdeme?"
,,Vylézt na tu rozhlednu, přece."
Jacob se kulišácky pousmál.
,,Cože?! Tak to mě z toho vynech!"
,,Ticho, vzbudíš ostatní!"
Přiložil mi ruku pevně na ústa a přitáhl si mě k sobě, abych se mu nemohla vykroutit. Nemohla jsem vzdorovat, možná je to ťulpas, ale pořád je to mladý muž, se silnými pažemi a nezlomným výrazem ve tváři. A to jsem si myslela, že se klukama okouzlit nikdy nenechám.
,,Nemusíš tam lézt, jenom potřebuju někoho, kdo mě zakope, kdybych se zabil."
Jacob se zasmál a uvolnil sevřetí.
,,Dobře... dobře. Ale proč teď? Sis
nemohl vybrat nějakou méně nekřesťanskou hodinu?"
Opatrně jsem se od něj odtáhla, kdyby se mě zase pokusil chytit.
,,Přece tam nepůjdu v poledne, až budou všichni vedoucí vzhůru ne?"
Byla sice ještě tma, ale za kopci se už pomalu růžověla obloha. Do hodiny bychom mohli být zpátky... akorát na snídani.
,,Dobře, proti tvému argumentu nemám žádnou námitku, ale opravdu to není dobrý nápad."
,,Na to budeme myslet až když budu nahoře."
Jacob se usmál a znova mě popadl za paži. Vlekl mě směrem na kopec, kde jsme byli před třemi dny. Nemělo smysl se bránit, neměla bych šanci. A ani se mi moc nechtělo.
Po chvíli škrábání se do kopce pokrytého vlhkou trávou jsme se octli na hřebeni a kráčeli jsme po cestičce až k nedaleké stavbičce ze suchého dřeva.
,,Jsi si jistý? Nevypadá to bezpečně..."
,,Sázka je sázka."
Řekl zcela upřímně, zatím co si prohlížel kůl, na kterém byl přibytý zničený žebřík.
,,To půjde."
,,To těžko."
Z kapsy si vytáhl mobil a malou kapsičku, připomínající trochu ledvinku, dal ty dvě věci dohromady a kapsičku si připl na kotník. Jistě chtěl mít jistotu, že bude všechno perfektně zdokumentováno.
,,Drž mi pěsti."
Ještě jsem se ho pokusila nějak zastavit, ale co na zmar, na mě je až moc tvrdohlavý. Chytil se rukama jedné z příček mezi nohami věže, udělal přítah a přešvihl nohy jako v tělocviku na hrazdě, když děláme výmyk. Najednou se octl v dost ideální poloze, aby dosáhl na nepoškozenou část žebře.
Já jsem si dole našla docela pohodlné místečko v bodě, ve kterém se na mě nemůže ze shora nic zřítit a v klidu jsem pozorovala, jak mu to jde od ruky. Tohle bude alespoň průser... nu což, uz začínala být trochu nuda.
Tak krásné ráno už dlouho nebylo. Na obzoru se rýsovalo slunce a růžové světlo se lámalo a odráželo v kapičkách rosy jako v diamantech. Krásný vizuální zážitek ještě doplňovala nádherná vůně mokré trávy a listí, plus volání Jacoba, který se už dostal nahoru a tvrdil, že odtamtud vidí až do budoucnosti.
Zvedla jsem hlavu, ale on už mezi tím stihl udělat jednu fotku a skoky už šplhal zpět. Když už seděl na posledních příčkách nad zemí, dokráčel po nich až nade mě a zeptal se.
,,Nechceš jít taky nahoru? Ten výhled za to stojí."
,,Ne děkuji, já budu radši ještě naživu."
,,Tvoje mínus."
Pak se zhoupl, skočil kousek přede mnou na zem a prudký pád zbrzdil kotoulem. Vytáhl mobil a podíval se na fotku.
,,Je to trochu rozmazané..."
Řekl sklíčeně.
,,Měl si jich udělat víc."
,,Mám je jít vyfotit znova?"
,,Ne, ne! Jedna bohatě stačí! Pojď už radši."
Tentokrát jsem ho za paži popadla já a táhla ho směrem k táboru. Slunce už vyšlo a já věděla, že jestli si nepohneme, tak se určitě potkáme s Danem, který vstává za východu slunce, stejně jako já.
,,Nešil, stíháme..."
Nepolevovala jsem a stále s ním vytrvale škubala, aby se konečně uráčil vykročit směrem k táboru spolu se mnou. Chvíli jsem ho musela bezmyšlenkovitě vléct, než jsme si srovnali krok a kráčeli jsme stejnou rychlostí.
Moc jsem radši nepřemýšlela, snažila jsem se totiž dostat rychle do postele. Ani mi nedošlo, že držím za ruku Jacoba... toho Jacoba, na nějž se ani nemůžu podívat, aniž by se mi stáhl žaludek bolestí. V klidu jsme šli mokrou, vysokou trávou a já myslela jen na teplé peřiny v mé postýlce.
Najednou Jacob posunul ruku výš, aby se mu v tom stisku šlo alespoň pohodlně a já ho už nedržela za paži, ale pevně jsem tiskla jeho dlaň. Celým tělem mi projel zvláštní pocit, zprvu jsem tedy nevěděla proč, ale velmi rychle mi hlavě přecvaklo, když jsem si uvědomila, že spolu kráčíme po rozkvetlé louce v letním jitru a držíme se za ruce, jako věrný pár. Prudce se mi rozbušilo srdce a v uleknutí jsem jeho ruku stiskla ještě pevněji. Jacob, taky si neuvědomějíc situaci, se na mě jen letmo podíval, když zaregistroval mou reakci.
Takže jsme spolu stáli, drželi se za ruce a zírali si do očí, kolem nás se líně povalovala ledová mlha a mírný větřík si pohrával s našemi vlasy.
V jeho očích se náhle objevila panika. Když mu konečně došlo, co se právě děje, bylo už nejspíš pozdě ucuknout rukou a vymluvit se na nepozornost. Trochu jsem se pokusila povolit stisk, ale ruka byla najednou jako z oceli. I jemu se nedařilo vyprostit, takže chvilka přerostla v minutu a zaskočení v nekonečné, trapné ticho. Na moment jsem se v jeho očích naprosto ztratila. Myslela jsem, že je vždycky měl hnědé, ale z blízka jsem si všimla neobvyklého zbarvení jeho duhovky. V základu byly temně zlaté a jiskrné, jako by se v nich přeléval písek. Od zorniček pak vybíhaly rudé blesky, jenž se na světle leskly krvavou červení.
V hlavě mi přeskakovaly myšlenky z jedné na druhou. Při pohledu do nich jsem se ocitala stále na jiných místech, pouště, bouře, louky krvavých orchidejí, chvíli jsem snad i létala. Pak mi myšlenka odskočila zpět do reality. Není to hypnotizace? Co když je to jeho schopnost? Na chvíli jsem ani netušila, kde vůbec jsem. Rozhodně jsem ale nestála na té louce, myšlenkama určitě ne.
Třeba jsem teď úplně mimo a dělám věci, ktere bych normálně neudělala... prober se!
Cukla jsem očima dolů na naše ruce. Bylo to jako probudit se ze snu. Stála jsem pořád na tom stejném místě... díky bohu. Je tenhle pocit extáze? Hluboké zamyšlení se mi stává často, ale ne natolik silně.
Snažila jsem se alespoň na mikrosekundu nezvednout oči od našich stiskem spojených dlaní. Sotva mi pohled uhnul dolů, ucítila jsem, jak sebou Jacob prudce trhnul. Tep se mu zrychlil a než se mi podařilo zjistit proč, všimla jsem si na jeho ruce pohybu. Jestli mě něco dokáže vyděsit, tak je to neznámý, rychle se pohybující... cosi. Energie mi projela celým tělem a já nadskočila alespoň dva cenťáky do výšky. Prudce jsem vyškubla ruku a uskočila co nejdál to šlo.
,,Jíík!!"
Jacob se lekl tím tuplem a rychle se vzpamatoval z otřesného zážitku. Poodskočil a rozmáchl přede mnou rukama, jako by se snažil uklidnit splašeného koně.
,,Promiň! Já nechtěl! Byl to jen reflex, chtěl jsem nějak pohodlněji přehmátnout, vůbec mi to nedošlo!"
Pohyb na jeho ruce se objevil znova, tentokrát něco proklouzlo po jeho zápěstí.
,,Co to je!?"
,,Co??"
Jacob, očividně naprosto mimo místo stuhl jako solný sloup, s rukama v luftě a se zmateným výrazem v očích. Zvedla jsem ukazováček a zamířila na jeho zápěstí.
,,Máš něco na ruce!!"
Vyděšeně jsem poskočila a pokusila jsem se od neznámého tvora dostat co nejdál, kdyby to náhodou umělo skákat.
,,Na r..."
Jacob si přitáhl ruku k tělu a nahlédl do rukávu červené mikyny.
Bleskově prohlédl ruku a když nic neviděl, podíval se na mě nechápavým pohledem. V okamžiku pak pohled přešel v úsměv a Jacob s pobaveným výrazem zíral na mě, jak jsem stažená do ztuhlé polohy připravena kopat a škrábat vše, co se přiblíží.
,,Co je?"
Odpovědi se mi nedostalo, tak jsem se radši nedůvěřivě držela dál. Najednou se Jacob zasmál a spustil ruku zpět na podél těla a vykročil ke mně.
,,Varuju tě, řekni mi, co to sakra je, nebo ti tu ruku ukousnu!"
Mé varování bylo odignorováno a protože to byl můj jediný plán musela jsem se vyrovnat s tím, že došel až ke mně. Stál pak těsně přede mnou, s tvorem na ruce, který mohl být klidně i krysa a vůbec ho nestresovalo, že jestli tu věc uvidím znova, tak sebou lisknu na místě.
,,To je Cirius, nemusíš se ho bát."
Usmál se a vyhrnul si rukáv až k rameni. Poprvé jsem tak mohla vidět celou jeho ruku, která byla celá pokrytá tetováními. Největší z nich, červeno-žlutý čínský drak, byl obtočený po celé délce jeho paže a viditelně nezůstával jen tom místě.
,,C-co to?"
Drak se plynule vynul kolem jeho předloktí výše k rameni a s nezájmem o okolí se pokoušel skrýt před světlem. Vynul se kolem mnoha dalších tetování, například kolem zlatých, kapesních hodinek, které i když značně zrezlé, stále ukazovaly správný čas. Hodinky byly upevněny na jakémsi přístroji, plném ozubených koleček, ve stylu steam-punku. Dále pak kolem různých hieroglifů, rytin a pravěkých kreseb, smaozřejmě napodobenin, teda.
Vše bylo v plynulém pohybu, jako by tetování bylo živé.
,,Vidíš? Ten drak je Cirius, je hodně zvědavý a někdy strká čumák, kam nemá."
Jacob se zlostně podíval na Ciriuse, který se teď vynul po jeho rameni. Ten provinile ucukl pohledem a změnil směr pohybu.
Ten pohled byl tak neuvěřitelný, že jsem chvíli pochybovala, jestli nejsem opravdu zhypnotizovaná.
,,Pohyblivé tetování?! T-to je tvoje prokletí?"
Slovo "prokletí" mi trochu ujelo, ale takhle jsem se já na své schopnosti koukala.
,,Prokletí? Proč by to mělo být prokletí? Není to tak zlé, alespoň nejsem nikdy sám, ne?"
Vlídně se na mě usmál a skryl své tetování zase pod rukáv.
,,Ale ano, tohle je moje "prokletí". Nic zvláštního, ale lidi by se z toho prý zcvokli, tak mě radši zavírají do ústavů..."
Jacob smutně svěsil hlavu a mně bylo hned jasné, jak se cítí. Je to tak nespravedlivé... on přece nikomu nic neudělal. Narodil se takhle. A já taky...
,,Chápu tě. Taky většinu času trpím v izolaci. Proto jsem taky ostatně tady."
,,A co vlastně umíš ty? Nikdy jsem si na tobě ničeho zvláštního nevšiml."
Nad tímhle jsem se zarazila. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, ani s doktory ne. A nechtěla jsem se o tom nikomu svěřovat. Moje prokletí není jako pohybující se tetování, nebo hustá srst. Tohle je vážné. Tohle je prostě chyba. Myšlenka, že by o tom Jacob věděl se mi vůbec nelíbila. Vždyť, kdybych to uměla ovládat, mohla bych ho jedinou myšlenkou stáhnout z kůže. Přejel mi mráz po zádech a rychle jsem se toho pomyšlení pokusila zbavit. Často když na něco usilovně myslím, tak se to prostě stane. A tak nějak to asi funguje. Nevím jak to teda přesně funguje, ale teď rozhodně nemám náladu sledovat někoho, jak přede mnou umírá v bolestech. Jacob to nesmí vědět. Vyděsil by se. Řekl by to ostaním. Všichni by se vyděsili, jako mí spolužáci.
Otočila jsem se na podpatku a zády k němu jsem odkráčela se slovy: ,,Nechci o tom mluvit."
Jaksi, ani nevím jak jsme se dostali nepozorovaně nazpět do tábora, jen už beze slova a s dvou metrovým odstupem. Já pak padla do postele, ještě celá promáčená od mokré trávy, jako zabitá. Ale ne na dlouho, ani ne za hodinu se začal probírat celý tábor, včetně Jany, která si buzení
ostatních náramně užívá.
Jacob nejspíš vycítil můj strach a radši nic neřekl, ani cestou, ani u snídaně.