Tábor pro pošuky

18. Den třináctý

,,Hej, bazišuku! Kde mám ty kraťasy?"
,,Jak to mám vědět, jsem snad tvoje máma, nebo co?"
Sice jsem nevěděla, kolik je hodin, nebo kde vlastně jsem, ale docela jistě jsem poznala hlasy, které mě ze spánku probudily.
,,Hej! Ticho, vždyť je teprv tak pět ráno!"
Zatímco se mé tělo pomalu probouzelo k životu, ucítila jsem po mém boku pohyb, jak se Dan zvedl k okřiknutí neomalených spolubydlících.
,,Co pizduješ, však je předposlední den! Dneska bude rozlučák!"
Pro můj rozespalý sluch byl takový výrazný hlas, jaký má vedoucí Honza, naprosto nesnesitelný.
,,Hmmm... co je?"
Protáhla jsem se na posteli a rozhlédla se kolem. Říkal pět hodin? To jsem spala celou noc tady? Sotva se mi podařilo rozběhnout mozek, všimla jsem si, že tu není jen nepříjemný hlas, ale i sám zdroj a právě na mě nevěřícně zírá. A není tu jen on, vlastně na mě s otevřenými ústy zírají všichni hoši vedoucí z tábora. V tom v jedné chvíli odhodili všechny věci, mávli rukama před sebe a vykřikli:
,,Daaaaaaamn!!"
,,Hej!"
Dan bleskurychle vyletěl z postele a stoupl si před hochy.
,,Tys jako začal bez nás, jo?"
,,Tak my se tady držíme zuby nehty pravidel a cukřík to na poslední chvíli posere."
Vedoucí, ačkoliv dost z nich bylo i starší než Dan, vesele poskakovali kolem a doráželi na něj, jako na základní škole.
,,Hele, vy budete radši ticho, protože jestli se to paní Milada dozví, tak žádný rozlučák nebude, jasný? A teď padejte!"
Dan vystrčil všechny ze dveří, jako profesionální vyhazovač a ještě se s nimi musel přetahovat o dveře.
,,Já mám ještě pižamo!"
,,Nezajímá, praskej odsať!"
Dveře jen práskly, sotva se udržely v pantech. Dan chvíli stál, aby to rozdýchal a pak se konečně otočil ke mně.
,,Promiň... neví jak se chovat v přítomnosti slečny."
,,V klidu... To si mě za celou noc nikdo nevšiml?"
,,Taky mě to překvapilo. Úplně jsem zapomněl, že tu spí taky."
Neubránila jsem se smíchu. Tolik jsem si užívala jeho přítomnost, že jsem usnula. Jen doufám, že se po mě nesháněl tým.
,,Možná bych měla jít, než po mně vyhlásí pátrání."
Dan jen kývl a já se vyhrabala z postele. Než jsem stihla zmizet, věnoval mi ještě polibek na rozloučenou a za chvíli jsem uháněla po ledové trávě a v momentu jsem zase byla zachumlaná v posteli ve vedlejší chatce, jakoby se nic nestalo. Ale usnout už se mi nepodařilo, nemohla jsem přestat myslet na tu noc strávenou v jeho objetí...
                   ************
Ležela jsem na posteli a splývala v proudu myšlenek, když se konečně slunce dostalo do úhlu, ve kterém jeho paprsky dosáhly až do okénka naší chatky. Většinou jsme nevstávali moc brzo. Snídaně byla až v deset, což pro nás znamenalo dlouhý odpočinek, ale Jana i tak byla vždy o pár hodin dřív vzhůru.
Mohlo být tak šest, když jsem zaslechla šramot z její postele a za chvíli jsem ji koutkem oka spatřila, jak se obléká. Neříkala jsem nic a i tak se v půli cesty ke dveřím zarazila a otočila ke mně.
,,Alu?"
Byla jsem prokouknuta?
Posadila jsem se na postel a protáhla ztuhlé svaly.
,,Ano?"
,,Ty jsi už vzhůru?"
Deka sjela k zemi a já se s nezájmem zapřela nohama o podlahu, rozležele šmátrajíc po jejím okraji.
,,Nebo jsi snad ještě vzhůru?"
Důraz na slovo ještě mě donutil sjet pohledem na rifle a tričko, stále oblečené na sobě.
,,Spala jsem v oblečení."
Na to jen odsykla, zhoupla se s rukama v bocích a vyčítavě pozvedla bradu.
,,Kde jsi byla?"
,,Co tím myslíš? Tady jsem byla."
Opět nevěřícně zapózovala a protočila očima.
,,Večer jsi nepřišla, nedělej nevinnou."
V tu chvíli byla Jana nejspíš tolik zaměstnaná naším rozhovorem, že zapomněla kontrolovat svůj hlas, takže se velmi brzy probudil i zbytek chatky.
,,Co je sakra...?"
Jako první mrmlal rozespalý Jacob, pak se ozval ruch i z Lyriiný postele a za chvíli se vztekal nad nepříjemným probuzením i největší spáč, Rami.
,,Sorry děcka, klidně zase jděte spát, je ještě brzo."
Jana se je pokusila ukonějšit vlídným slovem, ale Lyria už stejně zaslechla o čem se bavíme.
,,Pravda, kde jsi včera byla Alu?" Potřebovala jsem se rychle rozmyslet nad odpovědí a ve vzniklém tichu se na mě upřely pohledy všech přítomných.
,,Byla jsem se ujistit, že to souhvězdí Labuť je fakt nad táborem, všichni jste už spali, když jsem došla."
,,Dlouho do noci jsme si povídali."
Dodal Jacob.
,,Nejsem dobrá v astronomii."
Janě tohle jako odpověď rozhodně nestačilo a nevěřícně se na mě zamračila, zato ostatní to nejspíš brali jen jako vtip a dále se v tom nevrtali.
Jana neřekla ale ani slovo a přesto jsem v hlavě zaslechla její hlas.
,,O tomhle si ještě promluvíme."
Ihned jsem poznala, že jde o telepatii. Byla to má první zkušenost se čtením myšlenek, trochu mě to taky zaskočilo a tak jsem se jako odpověď jen usmála nazpět doufajíc, že to pochopí jako souhlas. Pochopila, usmála se, otočila se na podpatku a zmizela v ranním světle.
,,Kam takhle ráno chodí?"
Ozval se hlas z postele nad Jacobem.
,,Cvičit. Asi se o tom nezmínila, ale hodně sportuje."
Odpověděl Lyrii.
,,Jo, říkala mi něco o gymnastice."
Chvíli potom jsme ještě dospávali, pak ale do chatky opět vrazila Jana, svěží po ranní rozvičce a připravená na další den.
,,Tak vstávat, vstávat!"
,,Jestli zacneš zase zpívat, přísahám, že tě zabiju."
Rami rozmrzele pohrozil rozjařené Janě, ale ta jeho ospalou náladu vůbec nebrala na vědomí.
,,Ví někdo, co je dneska v plánu?"
Sice následovala malá pauza na navrácení se do reality, ale pak se Jacob rozhoupal k odpovědi.
,,Je předposlední den, sčítají se body za týmy, takže bude nějaké závěrečné vyjádření, rozdávání odměn a tak."
Ani jsem se nezamýšlela nad svou odpovědí a pohotově pronesla.
,,Já zaslechla něco o rozlučáku."
,,Od koho?"
Osočil se překvapeně Jacob, ale než jsem stačila vymyslet nějakou lež, odpověděl za mě Rami.
,,Od toho svýho kluka."
,,No, normálně to bývá překvapení..."
Jacob a Rami jsou na tomhle táboře už mazáci. Jezdí na stejný turnus už od třinácti let, takže vědí prostě o všem.
,,Ale tak když to už víš... Je to večerní oslava pro táborníky, kterou si organizujeme úplně sami. Kouzlo je v tom, že vedoucí nemají v organizaci žádné prsty. Je to tradice převzatá z dalšího turnusu, který je pro dospělé, kde je zvykem se poslední den ožrat."
Rami se též přidal.
,,Prostě nám večer paní Milada půjčí stodolu a sama se ani nezúčastní. Je to skvělá tradice, ale nováčkům se o ní neříká, starají se o to jen zkušení."
To by dávalo smysl. Hned mi bylo jasné, že je to šance pro vedoucí se trochu opít, aniž by museli dávat pozor na děti.
,,To zní suprově!"
Jana se s úsměvem rozzářila a pak se na chvíli zarazila.
,,Říkal jsi, že se budou sčítat body? Jakože vejce?"
,,Jo, letos jsou to vejce."
Na to se Jana opět vyřítila ze dveří se slovy "Musím si na chvíli skočit za týmem."
Byla nám poskytnuta možnost se rychle obléct (tedy až kluci opustili chatku) a vydat se na snídani, kde nás Jana se zástupem Pegasů s sebou dohnala v půli cesty.
,,Nějakým zázrakem máme asi jen polovinu vajec, nevíte o tom něco, že?"
Vypadala velmi rozrušeně a byla celá udýchaně zrudlá.
,,Snad nechceš zase obviňovat chuderku Alu?!"
Mezi nás okamžitě vběhla Lyria.
,,Neztratila jsi je prostě?"
Přidal se Jacob.
Jana zrudla ještě víc.
,,Možná jsem blondýnka, ale blbá fakt nejsem, jo?"
,,My o tom nic nevíme, ani netušíme, kam je schováváš!"
Vmísil se tedy i Rami.
,,To není výmluva!"
Proti Ramimu se postavila vysoká holka od Pegasek a proti Jacobovi další, jako by čekaly na povel zaútočit.
,,Co se tady děje?"
Výraz v jejich tvářích se prudce změnil, když má záda zastínil stín vysokého muže. Rozehnala jsem ten otravný hlas z rána, patřící jednomu z vedoucích, Janovi.
,,Ztratila se nám vejce a podezříváme tyhle lumpy!"
Vykřikla náhle ta vysoká pegaska.
Jan na mě vrhl tázavý pohled, ale pak se zase sebejistě obrátil k Pegasům.
,,Cukrovkova holka by nic takového neudělala. Navíc, krást vejce mezi týmy je povoleno, to přece víte."
Všichni přítomní se na chvíli zarazili. Vážně řekl "Cukrovkova holka"?
,,A teď mazejte na snídani, my tu máme práci, vaše problémy si vyřiďte v jídelně."
Na jeho přísné popohnání se všichni bez protestů odebrali do jídelny.
,,Kdo je sakra Cukrovka a proč tě k němu tak hlásí?"
Takhle otázka se opakovala mnohokrát v různých formách a já vždy odpověděla ,,Nemám ponětí, asi si mě s někým spletl." Ale v duchu jsem moc dobře věděla, že tak přezdívají Danovi kvůli barvě vlasů a rozhodně se mi to ani trochu nechtělo líbit.
U jídla už o vejcích nikdo ani nepípl, než to téma zase načala paní Milada se svým každodenním proslovem před začátkem dne.
,,Dobré ráno, táborníci. Doufám, že jste se na dnešek pěkně vyspali, je poslední den tábora, zítra se totiž odjíždí už brzo z rána. Po snídani pro vás máme připravenou poslední táborovou aktivitu ve hlavní stodole a večer se na stejném místě chystá překvapení, ale o tom já nic nevím, kdyby se někdo vyptával."
Hlavní vedoucí se důležitě podívala na vedoucího za sebou, který jako jediný nepomáhal venku. Ten zahrál nevědomého a s překvapeným výrazem pokrčil rameny, rukama mávajíc kolem sebe.
,,No... plán na poledne i večer máme, ale odpolední aktivita záleží jen na vás. Takže si něco můžete vymyslet a pak mi to jen prosím přijďte oznámit."
Kolem tohoto tématu se strhla vášnivá debata. Byly tu nápady jako volný čas, hry, nebo výlet do města, ale nad všechny výmysly se převyšovalo jezero s hippocampem Batátem a jelikož dnes bylo jednou takové vedro jako včera, dostali jsme k tomuto i schválení od hlavní vedoucí.
Po snídani opět nastala hádka na téma ,,Kdo teda ukradl Pegasům jejich výhru?" a sotva naši debatu zaslechl vedlejší tým, přidal se taky ke slovu.
,,Pegasi postrádají vejce? Nám je někdo taky ukradnul!"
A když tu byla Lyra, museli i Deneb a Labuť.
,,My je taky už od středy hledáme!"
,,Náš tým taky!"
Náhle se před jídelnou shrotil velký, rozhádaný dav, kterého jsem rozhodně nechtěla být součástí a vyvlékla jsem se ze situace spolu s týmem elegantní výmluvou, že to půjdeme zkontrolovat, jestli nám taky něco nechybí a ve chvilce jsme si to zdrhali po prašné cestě k chatkám.
,,Taky máte ten pocit, že to všechno padne na nás?"
Vyhrkl udýchaný Jacob.
,,Jo... jsme jediní, co si nestěžovali."
Lyria se zastavila na rozdýchání, jakmile se debatující chumel ztratil z dohledu. Zamyslela jsem se tedy na chvíli, kdo všechno byl v hádce.
,,A co Draci s Ještěrkami?"
,,Jo a Cefeus!"
Vyjekla ještě Eva.
*Následovalo zamýšlené ticho*
Když nás konečně dohnal i Rami, naštvaně odsekl.
,,Stejně ty vajca nikoho nezajímaly!"
,,To jo, ale jde o princip."
Jacob byl z našeho týmu snad nejnérvóznější, představa, že mu někdo ukradne i tu jeho malou trošku, kterou si tak pracně vybojoval ho dost iritovala.
Chtěla jsem něco dodat, ale z myšlenek mě vytrhl psí štěkot.
,,Psi?"
Otočila jsem se za zdrojem zvuku a v ten moment mezi námi prolítli dva velcí hafani a sprintovali si to s nadšením, jaké mají jen tito naši chlupatí přátelé.
,,Kde se tady u všech drápků vzali čoklové?"
Eva dala se zhuseným výrazem vše do snahy se psům vyhnout s co největším obloukem. Možná vás překvapím, když řeknu, že kočkodlaci nejsou úplně milovníci psů.
,,To je Barkyn se Slinou!"
Lyria se rozzářila a přidala se k běhu s nimi. Při těch nadšených slovech jsem si ty dva vybavila, první den mě přivítali u branky a od té doby jsem je neviděla.
Jakmile psi postřehli Lyriu běžící za jejich zády, provedli obratnou otočku a napálili to do ní v plné rychlosti.
,,Hoši moji!"
Lyria sotva mohla dýchat mezi tou hromádkou nadšených, vítající psíků.
,,To je... tvoje?"
Za mými zády se ozval hlas Evy, která se pro bezpečí radši skryla za nás. Lyria se jí pokusila odpovědět, ale přes smích a veselé, olizující psi to nebylo až tak snadné.
,,Ti jsou... *pauza na smích* ... jsou mojí tety. Se strejdou to tu dřív vlastnili, mají tady na tom velký podíl, takže se občas staví i se psy."
Domluvila a v tu ránu ji jeden ze psů, strakatý husky, povalil na zem.
,,Kluci! Kluci klid! Musím je  pozdravit!"
Pracně se jí podařilo psy setřást a postavit se na nohy. Když pak po chvilce se psi v patách probíhala kolem, křikla jen ,,Jsem hned zpátky!"
,,Fuj."
Prskla Eva.
,,Když mě sem dotáhli, slibovali, že ti psi se tu už nikdy neukážou!"
Odnikud se objevil tým Draků a měl jistě velmi na pilno. V jejich čele stál vysoký blonďák, na nějž stačil Evě jediný pohled a už vymýšlela nějakou koninu. Jiskřička přeskočila a jakmile se přiblížil na dosah, hbitě popadl Evu do náručí a pokračoval s týmem v chůzi.
,,Tohle si půjčím, pokud vám to nebude vadit."
Ačkoliv se Eva téměř okamžitě pokusila o útěk, nepodařilo se jí vyvléktnout a pomoct jí nikdo nehodlal.
,,Hej! Okamžitě mě polož! Polož mě povidám!!"
V pohodě jsme sledovali, jak nám unášejí členku týmu.
,,Vemte si vejce a za deset minut ve stodole, Lišáci!"
Kapitán týmu na nás z dálky mávnul a s burácivým smíchem týmu nám utekl z dohledu.
Na jeho příkaz jsme tedy došli do chatky a já otevřela prádelník, kde jsme měli schovanou kořist. A jak jsem očekávala, bylo tam... nic?
,,Cože?!"
Zírala jsem do bedny, ve které leželo na dně jen mé prádlo.
,,Wot?"
Přes rameno se mi nahl Jacob a když nespatřil důvod mého zaskočení, nechápavě hodil pohled na Ramiho za ním.
,,Měla jsem tu ty vejce."
,,A nejsou jenom zahrabaný?"
Jacob natáhl ruku a prohrábl moje poskládané (tedy, před chvilkou poskládané) šaty.
,,Ne, byly jen přikryté batohem."
,,No, tak máme po srandě."
Rami se rozhlédl po místnosti, ale nejspíš ho taky nic nenapadlo.
,,Házet to Janu asi nemá smysl."
,,Ne to nemá!"
Vyštekl téměř okamžitě Jacob.
,,Okay, klid. Je mi to líto, Alu, ale asi s tím už nic neuděláme."
Vlastně mi to ani tak nemrzelo. Od začátku bylo jasné, že Pegase neporazíme.
,,Ale byla to docela sranda, že?"
S úsměvem jsem se obrátila na kluky.
,,Prohráli jsme."
Jacob byl očividně zklamanější.
,,Neříkej, že tě to nebavilo."
Rami to vzal naštěstí taky s úsměvem.
,,Ale jo, byla to docela prča. Jenom přísahám, že hned jak zjistím, kdo to ukradl, tak ho skopu do kuličky."
,,Jen aby na vině nebyl nějaký korbič, jako třeba kapitán Draků."
Rami se mu z vysoka vysmál, ale to nejspíš tak dobře nevěděl, že Jacob dodrží slovo vždy.
,,Toho bych si tak podal."
Jacob vzteky celý zrudl.
Zvedla jsem se a s prázdnýma rukama se vydala ke stodole.
,,Tak pojďte, Lištičky. Na litování bude času ještě dost."
,,Litovat se bude akorát ten zloděj, až stráví zbytek prázdnin v posteli."
Jacob nevychladl ještě dlouho poté a když se k nám po cestě přidala Lyria, moc mu svým vyptáváním k lepší náladě nepomohla.
Ve stodole bylo i přes náš brzký příchod hodně narváno, avšak zabrat dobré místo se nám povedlo. Sedli jsme si na balíky a z povzdálí sledovali ruch kolem.
Brzy se přidali i Pegasi a jako poslední přišli usměvaví Draci.
Na pódiu byl připravený dlouhý stůl s nějakými předměty (nejčastěji se sladkostmi), za nímž stála paní Milada, ošetřovatelka s dětmi, vedoucí a dva lidé, které jsem považovala za strýce a tetu Lyrii, jelikož na ni mávali.
Projela jsem všechny přítomné pohledem a nemohla jsem přehlédnout, že všichni vedoucí projeli pohledem mě, po čemž pak následovalo postrkování Dana. Někteří se opravdu chovali jako děti a to bylo většině dvacet let.
Dan pošťuchování ignoroval a věnoval mi upřímný, milující úsměv, až se mi opět zarazilo srdce.
Bohužel, počasí se od snídaně nějak zhoršilo a tak musely ve stodole svítit světla. O to víc byly taky Danovy růžově odrůstající, vlnité vlasy výrazné a já měla pocit, že se v tom přítmí umělého světla zdá ještě víc okouzlující, než kdy před tím.
,,Jsme tu všichni? Kapitáni, zkontrolujte prosím své týmy."
Tiché hlasy táborníků najednou prořízla rázná otázka hlavní vedoucí. Bleskla jsem pohledem na svůj tým a všimla si, že se k nám přidala už i Eva.
,,Dobře tedy, sestavte se prosím do řad, nechť můžeme začít."
V rušném šumu jsme se tedy seskládali do řad podle týmů, jako vždy a trpělivě vyčkávali na další pokyny.
,,Jako první bych chtěla přivítat a poděkovat manželům Hazellovým, kteří každoročně financují tento projekt a tak i letos významně přispěli k již pátému ročníku prvního českého tábora pro zvláštně nadané studenty."
Paní Milada pokynula na tetu a strýce Lyrii, stojící mezi vedoucími a ti nám s úsměvem zamávali. Oba slušně oblečení a s přívětivými výrazy na tvářích působili jako královský pár mávající na dav pod nimi že slavného balkónku.
,,Dnes tu budou přítomni, aby mohli být svědky toho, jak náš tábor pomáhá dětem jako jste vy. Víte, nic pro člověka není takovou odměnou za práci, než šťastné výrazy lidí, jimž dva týdny s námi pomohly rozvinout své schopnosti a naučit se životu s okolím světem, ale i se sebou samým."
Paní Milada se zastavila pohledem na mě. Zarazila mě a dřív bych rychle uhnula pohledem, ale teď jsem se mile usmála nazpět. Ano, pobyt tady mě hodně změnil a trochu jsem se styděla za své předešlé chování, avšak ničeho jsem nelitovala. Prohry, mého podceňování, nehody při stezce odvahy, mé uzavřenosti, ničeho.
Nic z toho se nestalo jen tak, všechny špatné zážitky jsou v budoucnu důležitými zkušenostmi, díky kterým se můžeme dále rozvíjet. A navíc, vše se dá nějak napravit, i když to možná bude chtít hodně síly, je lepší bojovat, než vše zahazovat za hlavu. Ještě není všemu konec a nejspíš mám před sebou ještě spoustu špatných zkušeností... já jsem připravená pokračovat dál.
,,Doufám, že alespoň většina z vás pochopila jaké je to být mutantem, kouzelníkem, či jinak nadaným člověkem a že budete v tom, co jste se díky svým přátelům zde naučili, pokračovat i nadále."
Stodolou se ozval hlasitý potlesk, ke kterému se přidali i manželé Hazellovi.
,,Teď ale přejděme k té očekávané části tábora, k vyhlášení vítězů. Vedoucí již od každého týmu vysbírali vejce a pečlivě zapsali skóre, takže tu teď před sebou mohu držet obálku s čísly rozhodujícími o všech pozicích."
Trochu se mi sevřelo hrdlo. Jsme úplně poslední...
Paní Milada opatrně otevřela obálku a obecenstvo ihned zaujal její překvapený výraz.
,,No... tak to jsme tu už hódně dlouho neměli."
Slyšet teď bylo pouze kosí štěbetání, až v takovém napětí nás drželi.
,,Na posledním místě se umístil..."
Pobaveným pohledem přebleskla všechny týmy na okolo.
,,...Tým Lyra, Lištička, Ještěrka, Deneb, Pegas, Cefeus a Labuť s počtem nula vejcí."
Všem nám na místě zaskočilo.
,,A na prvním místě tým Drak s počtem čtyřiadvacet vejcí."
Ztěšklé ticho prořízl hlasitý smích. Nikomu se nechtělo věřit, že nás Draci takhle fikaně podfoukli.
Tým Draků se vesele radoval z jasné výhry a všichni s kapitánem v čele vyběhli za paní Miladou na pódium, kde jim bylo poblahopřáno a vyzvedli si ceny v podobě přívěsků na klíče s logem tábora a tabulek čokolády.
,,Musím uznat, že tohle se povede opravdu jen vzácně. Samozřejmě, výhra je to zcela oprávněná, i když mírně nemorální, ale to si s nimi můžete vyřídit večer v chatkách."
,,To si pište."
Procedil mezi zuby vedle mě stojící Jacob. Všichni jsme byli podráždění, ale Jacob se k tomu všemu ještě zavázal, že si to s jejich kapitánem vyřídí. Na něm bylo dost jasně poznat, kdy je rozrušený, jelikož byla spolu s ním rozrušená i jeho tetování. Dnes  měl navíc krátké rukávy a tak jste mohli jasně vidět nervózního Ciriuse kroužit kolem dokola po jeho kůži.
Když se tým Draků vrátil k nám na zem, dostal ještě pár pobavených gratulací, či výhrůžek, než se postavil na své místo po našem boku. Eva se okamžitě jedovatě podívala na zrádce s blonďatými vlasy a pokusila se ho zavraždit pohledem.
Ten s hlavou hrdě vztyčenou přikročil blíž, pokusiv se jí pohladit po tváři, jenže ta pohotově ucukla.
Pak se se stále naprosto vážným výrazem sklonil až k úrovni její tváře a široce se usmál, až se jeho bílé tesáky zaleskly.
,,Vyhrál jsem."
Eva zrudla a vztekle zasyčela jako kočka. Pak udělala krok blíž, než se těsně dotýkali nosy.
,,To je ještě uvidí, kocourku."
Než stihl kdokoliv jakkoliv zareagovat, švihla ho v rychlé otočce vlasy a zařadila se zpátky k nám. Oba si celou dobu drželi vážný, kočičí výraz.
Avšak my jsme se smíchu neubránili. Draci si opravdu zasloužili gratulace. Dodnes nevím, jak se jim něco takového povedlo.
Ale ani my, poražení, jsme neodcházeli s prázdnou. Všichni dostali za účast gumové náramky s logem tábora, pytlíky bonbonů, nebo čokoládové tyčinky, které jsme tentokrát radši spořádali hned, než riskovat další loupeživou dračí výpravu.
K našemu zklamání se počasí už nespravilo, což znamenalo náhradní program v podobě tělovýchovných her. (Hráli jsme vybišu a tak...)
Opouštěli jsme zrovna stodolu a musím říct, že nejlepší nálada zrovna nevládla.
,,Achjo, takže to už se s Batátem neuvidíme, co?"
Poznamenal sklamaně Jacob.
,,Jsem si jistý, že zrovna ty tu nejsi naposled."
Celá naše skupina (obsahující i pár lidí z Lyry, kteří se také připojili ke konverzaci), se na patě otočila za hlasem za námi. Všichni nejspíš hned poznali vedoucího Dana.
,,To jo... ale bude to zas taková doba."
Odpověděl Jacob, značně nepřekvapen jeho přítomností.
,,To přežiješ. Alu? Myslíš, že by jsi mi ještě s něčím mohla pomoct?"
Jen jsem přikývla a oddělila se od skupiny, zatímco ostatní se vydali do chatek převlíct se.
Zůstali jsme oba stát, dokud se skupina nezvdálila a dokud jsme nemohli mluvit v klidu.
,,Tak poslední den, co?"
,,Nechce se mi odsud."
,,No první den jsi se teda tvářila jinak."
Sklopila jsem hlavu a zahleděla se na svoje tenisky. Jo, má pravdu. Od prvního dne jsem nemyslela na nic jiného, než na útěk odsud a teď? To se mám zase vrátit k nudnému životu bez fantastických zvířat, bez kouzel, mutantů a bez přátel? A...
,,Bez tebe to už nebude stát za to..."
,,Já nikam jít nehodlám."
Dan se usmál a ovinul své ruce kolem mého pasu.
,,To doufám!"
Nehybná v jeho obětí jsem zírala do těch zláštních, našedlých očí.
Tolik jsem si myslela, že mé schopnosti jsou jen nějaká chyba, že to co se mi děje, je jen prokletí. A nikdy jsem si ani nechtěla všímat, kolik lidí naokolo se trápí úplně stejně.
Neviděla jsem toho tolik, nebýt tohoto tábora, nejspíš bych teď seděla někde doma, brala prášky a ignorovala ten úžasný svět, který se mi tu za ty dva týdny odhalil. A nikdy bych nepoznala Dana. Nepoznala bych... lásku.
,,Já tě asi fakt miluju."
Znovu se vlídně usmál a hřbetem ruky pohladil mou tvář.
,,Vždyť já tebe taky, ty moje mutantko."
Nejspíš vám nemusím popisovat zbytek dne. Více méně se neodehrávalo nic, než dvě hry vybíjené, tři hry přehazky, nějaká improvizovaná honička a pár jiných aktivit, jako košíková a tak.
Já teda moc nehrála, ačkoliv jsem jako malá měla poněkud dobré sportovní výsledky, nějak mi to od té doby nescházelo. Většinou jsem posedávala s Danem, nebo s Evou a jejím blonďákem bokem (samozřejmě, že Dan s blonďákem občas hráli, ale snažili se nám především věnovat poslední hodiny spolu).
Teprve po večeři se začala atmosféra zase zhušťovat, když se
z nenadání vypařili všichni vedoucí, včetně paní Milady, která "měla vyřizování ve městě".
S Ramim jsme se nějak tradičně zdrželi v jídelně a při odchodu nás překvapila světla vycházející ze stodoly.
,,To bude ten rozlučák, ne?"
,,Všichni už jsou tam?"
Mou teorii potvrdila Lyria, která na nás už čekala před jídelnou.
,,Jste zase poslední, pojďte, ve stodole pro nás mají nachystaný program."
"Program" by se to jistě nazvat nedalo, jelikož šlo pouze o nějaký uvolněný pokec s muzikou (má to být obdoba rozlučáku z turnusu pro starší, kde náladu navozuje nemalá zásoba alkoholu, což nám samozřejmě vedoucí zatrhli).
Jistě, možná by přítomnost alkoholu zvedla náladu mnohým táborníkům, ale věkové omezení to dovolilo pouze některým vedoucím, kteří nemuseli držet dozor. I přesto se však většina z nás dobře bavila.
,,Tak povídej, jak dlouho?"
Natáhla jsem se pro kelímek s kofolou a vrátila se myšlenkami k Janě, stojící po mém boku.
,,Co myslíš?"
*opět ten její klasický, ironický pohled*
,,No ty a ten vedoucí! Jak jste spolu dlouho?"
Zamyslela jsem se, odkdy by se to mezi námi mohlo považovat za "jsme spolu".
,,Tak... otevřeně asi jenom chvilku."
,,Takže už to mezi váma bylo zajímavý od začátku, nebo taky jenom chvilku?"
"Zajímavý"... to je taky dobrý pojem.
,,Já nevím, tak nějak..."
,,Od začátku, stoprocentně od začátku."
Úlekem jsem poskočila, když se za mými zády ozval hlas toho, nad nímž jsem právě přemýšlela, jako by mi promluvil z mysli.
V rychlé otočce mi dokonce pár kapek kofoly vylétlo z kelímku.
,,Takže láska na první pohled! To je tak roztomilý!"
Z Jany chrlily otázky a nadšené výroky jako z vodotrysku, sotva jsem s takovým tokem myšlenek udržovala krok.
,,Ehm..."
Bylo tak jediné, na co jsem se zmohla. Dan mi byl v tu chvíli jedinou záchranou.
,,Chvíli nám trvalo si to urovnat, ale myslím, že teď máme docela jasno, viď?"
Nevím, jak to dělá, ale vetšinou mu stačí jediný pohled, aby mě kompletně odrovnal. Nezbývalo mi než bezduše přikyvovat.
,,To je fakt pěkný! Taky bych chtěla takový vztah..."
Taky?
,,A co Jacob, s tím jako nic nemáš?"
Otázala jsem se pohotově, trochu nevhodně, ale pohotově. Na to si Jana jen natočila pramínek vlasů čouhající z copu na prst a zadívala se do země.
Dan na mě vrhl tázavý pohled a když mi nezbylo než odpovědět stejným způsobem, pokusil se nějak zachránit s mým doplněním situaci.
,,Jacob je ten malej s tetováním? Vy dva se k sobě náhodou dost hodíte."
,,Souhlas."
Janin výraz se najednou rozzářil.
,,Vážně si to myslíte? Víte, vy dva jste spolu hrozně roztomilí, já z Jacobem jsme spíš..."
,,Dokonalí?"
Doplnil další příchozí (kdo jiný, než Jacob).
Jana v tu ránu zrudla a ztratila slova naprosto stejně, jako já před pár momenty. Oba se chovali stejně, jako já s Danem pár dní dozadu. Možná z toho opravdu něco bude.
,,Ne tak, jako my!"
Vykřikla poslední chybějící dvojice, Eva s blonďákem.
,,Co ty jsi vlastně zač?"
Jacob měl pravdu, od doby co jsme tady se nepředstavil.
,,Kamil. Nejkrásnější kočkodlak široko daleko."
,,Druhý nejkrásnější."
Eva se naklonila ke Kamilovi a pročísla mu jeho blonďaté kadeře prsty. Ten se na ní zazubil a neochotně mezi tesáky procedil souhlasné zamručení.
,,Co je to tady za grupáč?"
A konečně jsme s příchodem Lyrii a Ramiho byli komplet.
,,Máte tu brambůrky? Vedle u stolu je už všechny někdo sněd."
A klasicky změníme chod konverzace směrem k jídlu.
,,Někdo..."
Zdůraznil Jacob, ale to už se Rami velmi neobratně natáhl přes jeho rameno a nabídl si pytlík s chipsy.
,,Nemám ponětí, o čem tady mluvíš."
(Tedy nejspíš to řekl, s plnou pusou mu nebylo rozumnět)
,,Hele Rami, pamatuješ, jak jsi říkal, že jsi tu jediný bez partnera?"
,,Hmm... asi."
Eva se důrazně ohlédla na Lyriu.
,,A co Lyr?"
Lyria ten důležitý pohled přesměrovala zase na Ramiho.
,,Však Lyr..."
,,Ticho!"
Štěkla ještě než stihl dokončit myšlenku.
,,Ale..."
,,Běž papat brambůrky, ju?"
Jediným pohledem ho otočila zády ke skupině a se vší silou ho potlačila k chůzi.
Teď jsme si zmatené pohledy vyměnili všichni.
,,Ví Rami něco, co mi ne?"
Lyria s pohozením vlasy založila ruce v kříž.
,,Mám také právo mít osobní život, ano? Byla bych ráda, kdyby to zůstalo osobní, bez ohledu na to, jak moc je kdokoliv zvědavý kontrolovat mi zprávy v telefonu."
Důležitý pohled se opět proletěl a také znovu směrem k Ramimu.
,,Rozumím..."
Jana hrdině zachovávala upřímný, soucitný výraz, ale stejně jako první vyprskla smíchy, než se přidal zbytek.
,,Tak to vidíte, má to být tábor za účelem sebepoznání a poznávání světa kouzel, ale zatím to nabírá naprosto odlišné obrátky."
Dan se pomalu taky smíchu neudržel. A opravdu, tenhle tábor se možná mírně vymkl z rukou.