In my mother's shadow

17. díl Dost možná upíři

Chudák ten chlápek, divila sem se, že neohluchnul. Liam se mezitím bavil s Louisem. Když slezli dolů po tom žebříku, co tam přivezl ten děda, Tina hned běžela k Louisovi.

"Louí, to bylo super, já sem se vůbec nebála." objala ho

"No to sem viděl." řekl Louis ironicky a povolil objetí.

Pak už sme šli ven. Harry, Zayn a Niall už odešli.

"Liamkůů, půjčíme si kolobrndy?"

"No že seš to ty." usmál se na mě Liam

Půjčili sme si koloběžky a vyrazili sme na cestu. Výhoda koloběžkování je, že se sem pak nemusíme vracet, stačí koloběžku vrátit kdekoliv po Praze ve stánku.

Vyrazili sme směrem do parku. Projeli sme ho křížem krážem a pak sme šli na zmrzku. Asi se podělali. Když sem byla malá, bral mě sem taťka a to si pamatuju že stála 5 korun. A teď? Ted stojí jeden kopeček 12! Každej sme si teda dali jeden kopeček tý příšerně předražený zmrzliny a šli sme. Byla pěkně nechutná. Už se začala stmívat, tak sme hodily koloběžky do nejblizšího stánku a vydali sme se domů.

Už byla skoro tma a my sme ještě byli hodně daleko od mýho domu. Šli sme v nějaký slepý ulici a byly sme tu sami. Kdybych tu šla sama, tak bych se bála, ale měla sem tu Liama, tak sem se nebála. Najednou nás dojela taková černá dodávka a zastavila v naší úrovni. Ten kdo byl vevnitř stáhl okýnko a něco říkal. S Liamem sme se na sebe podívali, ale ani jeden sme mu nerozuměli. Šli sme teda blíž k autu a ten chlap se zeptal, jestli nevíme, kudy se jede na Staromák.

Omg? Dyť sme nakraji Prahy!

"To musíte do centra a tam už to najdete." řekl mu Liam.

Najednou se otevřely ty posuvný dveře a vyskákalo pět chlápků a šli po nás.

Začali sme utíkat.

"Tess uteč, já je zdržím."

"Nesmysl, utíkej, je jich hodně, to nemá cenu!"

Najednou ho doběhl nějakej týpek, a hned mu nacpal pod nos nějakej hadr. Liam hnedka usnul a ten týpek ho odtáhl do tý dodávky.

"Liame!" Začala sem histericky křičet a slzy se mi hrnuly do očí. Běžela sem za ním.

"Tu holku berem taky?" ptal se jeden z těch chlapů.

"Jo vem jí, čím víc nás bude, tím líp."

Pak se proti mě rozeběhl. Utíkala sem pryč, ale vběhla sem rovnou do náruče jinýmu týpkovi. Poslední co jsem viděla byl hadr, blížící se k mé hlavě.

Probudila sem se až někde ve tmě. Myslím, že sem někde v nějakym sklepě. Byla tam strašná tma, vůbec nic sem neviděla. Přes pusu sem měla pásku a ruce svázaný dozadu. Snažila sem se křičet, ale s tou páskou to vůbec nešlo. Seděla sem tam asi půl hodiny, Liama sem nikde neviděla.

Potom se otevřely dveře, dovnitř vešla nějaká vysoká hubená ženská s tmavejma vlasama v culíku. Za ní šel nějakej chlap, takovej vymakanej a za ním ještě tři chlápci podobní těm, co nás sem odvezli, možná to byli ti samí. Ta ženská rozsvítila a já sem poprvý viděla tu místnost. Rychle sem jí prolítla pohledem. Byla strašně velká a po celym obvodě byly trubky, ke kterejm byly přivázaný řetězy, všude byly pavučiny a myslím že tak sto let starý. Úplně na druhym konci tý místnosti byl k tý trubce přivázanej Liam, a na tu dálku mi přišlo, že má zavřený oči.

Prosím, ať se jen ještě neprobudil z toho jak nás uspali.

Neměla sem už čas přemýšlet, protože ke mně přišla ta ženská, prudce mi strhla tu pásku a začla mluvit. Až teď sem si všimla, že je strašně bledá a má tmavě červený oči.

"Jméno"

"Laura"

"Dál" byla pěkně nepříjemná

"Vaculíková"

"Věk?"

"17"

Jen co sem to dořekla, dala tomu chlápkovi nějakej pokyn, ten ke mně přistoupil, sehnul se ke mně a zahryznul se mi do krku.

Strašně to bolelo, začala sem křičet.

"Tady ti nikdo nepomůže ty huso pitomá." řekla ta ženská

Tak sem se teda ztišila, cítiíla sem, jak mi teče kapka krve po krku.

"Fajn Roberte, to zatím stačí." ukončila moje trápení ta ženská a já sem jí za to byla strašně vděčná, protože sem měla pocit, že zachvíli omdlím. "Jdem se kouknout za tím klukem." řekla ta ženská tomu chlápkovi, ten se zvedl a šli.

Přešli celou tu nechutnou místnost a šli až k Liamovi.

"Hej, nespi!" houkl ten chlap - Robert a koupl do něj. 

Cuklo to ve mně, jako takhle se k Liamovi chovat nebude!

"A-a-a-ano, co se děje?" vykoktal Liam

"Jméno?" řekla zas ta ženská

"Liam"

"Dál?"

"Payne"

"Věk?"

"17"

"Hmmmm" vydala ta ženská ze sebe takovým zamyšleným tónem, pak koukla na mě, znovu na Liama, poklekla k němu na zem a taky se mu zahryzla do krku.

To snad není možný, vážně bych nevěřila, že upíři, nebo co to je, vážně existujou, ale teď sme s Liamem přímo u nich v doupěti a totálně nevim, jak se odsud dostaneme.

Pochvíli přestala, zvedla se a zase s tím chlápkem odešli. Odešli i dva z těch chlápků co tu s nima byli a jednoho tu nechali, ale stál u dveří, takže na nás jen stěží mohl vidět, asi abychom neutekli.

Asi jim nedošli, že nám ani jednomu zas nezalepili pusu, takže kdyby ten chlap byl hluchej a nebo usnul, mohli bychom spolu mluvit.

Strašně moc sem si přála aby ten chlápek usnul. S Liamem sme se pořád zkoušeli domlouvat jenom očima a otevíráním pusy, ale nějak moc nám to nešlo. Asi po hodině a půl, sme usyšeli chrápání. Super ten chlápek usnul!

"Totálně nevim jak se odtud dostanem." zašeptala sem

odpovědí mi bylo jen něco co sem neslyšela, ale podle tvaru Liamových úst to vypadalo jako CO?

"Že totálně nevim, jak se odtud dostanem" řekla sem o něco hlasitějc

Liam zase neslyšel

"Nevim, jak utečem." 

teď už mě Liam slyšel, bohužel to ale slyšel i ten týpek a hnedka přišel. No moc tvrdý spaní nemá.

"Cože si to říkala? Jo tak slečínka by chtěla utýct jo? No tak to se na to podíváme."

__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________Moc vám všem co čtete můj příběh děkuju, děláte mi velkou radost každým likem a komentem, nebo i jenom tím, že si to přečtete. Omlouvám se, za delší pauzu, ale nemělasem teď moc čas. Mimochodem, tohle je můj úplně první díl psanej na pc :D snad bude zítra další :)

Natt♥