In my mother's shadow

20. díl Babička z pohádky

Jak sem zabouchla ty dveře, někdo mě zezadu chytil a dost brutálně mě hodil na tu válendu až sem se hlavou křápla o zeď. Strašně mě bolela hlava, šáhla sem si na ní a vzadu mi tekla krev. Koukla sem se na toho kokota co mě takhle hnusně přepad. A on se na mě jen křenil. Nedokázala sem poznat, jestli to je upír nebo ne, prtože sem pomalu ztrácela vědomí. Čekala sem, co se stane dál, ale on jen odešel a zamkl dveře. Rychle sem se zvedla, ale zamotala se mi hlava a křápla sem s sebou o zem. Pak mi došlo, že by bylo dobrý chvíli počkat až ten debil odejde a vzduch bude zas čistej. Po chvíli sem se zvedla, radši pmalu, aby se mi znovu nezamotala hlava a vymotala sem si znoa z vlasů pinetku - dneska už podruhý. Už sem si připadala jak nějakej zloděj s tím "páčením" zámků. Po chvíli v zámku malinko cvaklo a já sem byla vysvobozená. Teď už mi nic (zatím) nebránilo v pátrání po klukách. Utíkala sem zase tou chodbou ke schodům. Po chvilce sem je zase našla a bžela sem dolů. Běžela sem nejrychlejc co sem mohla. Nikde sem nepotkala žádnýho upíra, nebo strážce takže dobrý. Doběhla sem do prostředního patra a zase nikde nikdo, ani upíři ani kluci. Tak sakra to se všichni propadli do země? Probíhala sem všechny místnosti, vždycky sem nepatrně opatrně otevřela dveře a chvíli poslouchala, když sem neslyšela žádný zvuky, dveře sem otevřela dokořán a koukla sem se tam. Nikde nikdo nebyl, začínala sem se bát co se stalo. Ne že by mi vadilo, že tu nejsou ti píři, ale bála sem se o kluky, hlavně o Liama♥. Z poslední místnosti na této chodbě sem uslyšela nějaké hlasy, znělo to jako hádka. Šla sem co nejpotišejc blíž a ucho sem dala na dveře abych slyšela o co de. Nějaká ženská tam na někoho řvala. 

A sakra. Já  mám vždycky mega štěstí, otevřely se dveře a já sem padla rovnou na nějakého chlápka. Byl sice hezkej, ale byl to taky upír.

"Á to budeš ty, ta útěkářka, to sem rád, že sem tě našel." 

"To bude asi omyl." řekla sem a postavila sem se zpátky na nohy. V tu chvíli sem si ale všimla Liama a nic jiného mě nezajímalo.

"Liame!" zvolala sem a běžea sem k němu. Seděl na židli a byl zraněný, pod okem měl monokl a měl roztržený triko.

"Seš v pořádku?"

"Jo a ty?"

"Jasný, ale kam si s Willim běžel, když nás začli honit?"

"Zahnul sem do jiný chodby, ale hnedka nás chytli a Williho někam odvleli."

"Aha, musíme utýct."

"To je jasný." řekl Liam a podíval se na mě, pak na toho chlápka a pak zase na mě.

"Vstávej, urřitě utečem, já už sem dneska utekla tolikrát." 

Vydali sme se ke dveřím od týhle místnosti, ten clápek tam pořád stál a čuměl na nás.

"Kampak, kampak?"

"Pryč." řekla sem a začla sem utíkat, Liam hnedka za mnou.

"Tak to teda ne. Hele mám dvě možnosti, buďto svolám všechny mé druhy sem a s vámi to neskonči nijak dobře a nebo..."

"A nebo?" zeptal se Liam

"A nebo mi ta kurva dá."

"Co si to řek?" řekl naštvaně Liam

"Slyšels dobře."

Všimla sem si otevřenýho okna, chytla sem Liama za ruku a zařvala sem: "Utíkej."

Běželi sme spolu k tomu oknu a skočili sme ven. Nebylo to nějak moc vysoko, jen první patro. Dopadli sme celkem dobře, museli sme se hned zvednout a běžet pryč, protože sme právě utekli z doupěte plnýho těch nechutnejch stvoření.

"A co Willi?" zeptala sem se

"Promyslíme strategii a vrátíme se pro něj. A nebo víš co? Zavoláme policii." 

"Já nevim no, ale cokdyž nás pak znovu chytěj?"

"Vezmem na pomoc kluky a nějaký další kámoše."

"Fajn a teď rychle pryč."

Nevěděli sme vůbec kde sme. Běželi sme ani sme nevěděli kam, nakonec se zjistili od jedné staré paní, že sme na kraji Prahy."

Neměli sme u sebe ani korunu, ale tu paní nám poslalo samo nebe.

"Vypadáte vyhladověle, nechtěli byste se u mě najíst?"

"Nechceme vám dělat škodu." odpověděl Liam

"Jen pojďte, mám doma navařeno, protože večer mají přijet vnoučata."

"Tak dobře mockrát děkujeme."

Paní nám dala najíst a pak nám nabídla, že nás doveze domů. Vytáhla z garáže starýho žigulíka a my sme jeli. Byla sranda jet takovym starym autem, ale byli sme jí vděčný, bez ní bychom se hladoví potáceli někde pěšky a ještě bychom zabloudili. Dovezla nás ke mně domů, poděkovali sme jí a ona zase odjela. Bylo to jak z nějaký pohádky.

__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Moc vám děkuju za votes a reads, komenty mi dělají moc velkou radost a jsem ráa že si to čtete. Osobně si myslim že je to největší slátanina, co kdy spatřila světlo světa ale stejně moc děkuju :)*** ♥♥♥ jste úžasné čtenářky :3

Natt♥