In my mother's shadow

19. díl Dolů a zase nahoru

Samozřejmě já mám vždycky to největší štěstí. Vlítla sem přímo do nějakýho obýváku (nebo jak to nazvat) plnýho upírů. Seděli si tam v klidu na gaučích a o něčem si povídali. Hned jak sem vlezla dovnitř, chtěla sem zas běžet pryč a schovat se někde jinde, ale nějakej ten týpek, asi strážce, co stál u dveří hned pohotově zakročil a dveře mi zabouchl před nosem. Byla sem a teď už vážně úplně totálně v prdeli.

Nenapadlo mě nic jinýho než zkusit, jestli mám pořád tu velkou sílu, jako před chvílí v tom sklepě. Okamžitě sem se vrhla na prvního chlápka, kterej už se mi chtěl zahryznout do krku. Dala sem mu pěstí a on odletěl asi pět metrů. No z počátku dobrý. Pomyslela sem si, ale na víc sem už neměla čas protože ke mně přiběli další a snažili se mě zneškodnit. Jednoho sem pořádně nakopla do mezi a dalšímu sem dala zase pěstí. Pak mě zezadu chytil další a tak mě nenapadlo nic lepšího, než mu udělat páku na palec. Většinou je to jen chvilkové a na to aby měl člově čas, připravit se do lepší pozice pro boj, ale když sem k tomu využila všechnu tu sílu, kterou sem měla, v tom palci mu křuplo a týpek měl zlomenou ruku. 

Chvilku sem měla pokoj a tak sem se mohla poprví lépe rozhlídnout po místnosti. Všimla sem si dalších dveří na druhym konci toho obýváku. V cestě nebylo moc lidí a tak sem se k nim rozeběhla. Cestu mi ale zastoupil další strážce. V tu chvíli mě napadlo, kde asi je Liam s mym bráchou. No neměla sem čas, vzala sem do ruky židli, co mi přišla pod ruku a trefila sem ho s ní po hlavě. Strážce se ale jen zapotácel a už mi byl zas v patách. Pořádně sem ho nakopla do mezi, ale jemu to nějak nevadilo. V tu chvíli mi došlo, že moje síly jsou už u konce. Z posledních sil sem se rozeběhla a otevřela sem ty dveře a rychle sem zmizela v další místnosti.

K mé radosti ty dveře měli z venku zámek a tak sem ty upíry zamkla vevnitř. V místnosti, kam sem se dostala byla ale strašná tma a ikde sem nemohla nahmatat vypínač. Tak sem před sebe natáhla ruce a vydala sem se na průzkum. Připadala sem si jako mumie a ještě k tomu už sem měla fakt mega hlad. Natažené ruce mi byly naprosto k ničemu, protože sem asi po pěti krocích hodila tlamu století. Za normálních okolností by mě to bolelo, ale teď sem se radovala. Našla sem totiž schody nahoru. Nahmatala sem zábradlí a krůček po krůčku sem šla nahoru. 

Cestou po schodech mi hlavou vrtalo, kde tak asi můžou být Liam s bráchou a dělala sem si o ně starosti. Ale co, vrátit do toho obýváku, to by byla sebevražda a jinou možnost než jít tudy asi nemám. Schody najdenou skončily, no jakoby sem byla v mezipatře. Pořád tu byla dost velká tma, ale už sem viděla obrysy nějakýho nábytku. Byla sem asi v nějakym skladě starých nepotřebných věcí, protože to tu všechno leželo, tak jak to někomu vypadlo z rukou. Uviděla sem pokračování schodů a šla sem dál. Vyšla sem ty schody a pak tam byly další dveře. Stiskla sem kliku, ale dveře byly zamčené. Naštěstí nosím vlasy v pinetce a ta se mi dneska hodí. Vymotala sem jí z vlasů a otevřela. Nikdy sem takhle odemykat nezkoušela, ale viděla sem to ve filmech. Pinetku sem strčila do zámku a chvilku s ní točila. Zámek se lae ne a ne odemknout a v těch filmech to maj vždycky hotový hned. No ale nemůžu to teď vzdát, stejně jiný dveře kromě těch dole odsud nevedou a přece tu nezůstanu než mě sežerou. Kroutila sem s pinetkou dál a po chvíli sem zkusila otevřít. Šlo to. S radostí sem otevřela dveře. Ocitla sem se v nějakém útulném pokoji s válendou, stolem, židlí a knihovnou s knížkama. Šla sem k oknu.

Koukla sem se z něj, ale okolí sem nepoznávala. Všimla sem si, že je tu venkovní terasa. Otevřela sem balkónové dveře a vyšla sem ven. Neohla sem uvěřit svým očím, z terasy vedl žebřík dolů. Rychle sem přelezla zábradlí a slízala sem po žebříku. Nechápu proč, ale jako u všch domů, co maj takhle ten žebřík, tak končí asi tak dva metry nad zemí. To sem teď ale neřešila a skočila sem dolů do trávy. Byla sem vysvobozená ale co Liam? 

Ten upíří barák stál na nějakym komunistickym sídlišti a z venku byl ještě víc nechutnej než zevnitř. Obešla sem ho dokola, abych našla vchod, ale ta barabizna žádnej vchod neměla! Ani nějakej jinej takle trapně přidělanej žebřík, kromě toho jak sem z něj před chvílí slezla. Ještě že sem nechala otevřený ty balkónový dveře, napadlo mě. Ale k čemu mi teď sou nějaký balkónový dveře, když nemám jak se k nim dostat. Jsem celkem sportovně založená, takže by mi neměl nějakej blbej žebřík dělat problém, teda ovšem kdybych na něj došáhla. I z výskoku mi chybělo asi dvacet čísel k tomu, abych dosáhla na první příčku. No ano sem prcek. Pak mě ale napadl naprosto šílenej nápad. Když sem ten barák obcházela, všimla sem si, že tak je takovej ten koš na psí hovínka, tak sem k němu běžela. Měla sem štěstí, nějakej vnadal předemnou ho skoro urval, takže mi nedělalo problém, sundat ho z toho stojanu. Naštěstí ten koš nebyl moc plnej, takže nebyl moc těžkej a ani moc nesmrděl, teda aspoň ne tak strašně.

Svůj zelenej koš sem donesla pod žebřík a pomocí něho sem už na žebřík do šáhla. Rychle sem vylezla zase na terasu. Ale očividně sem tam nebyla vítána. Na terase už na mě čekal zástup upírů a vypadali jak kdyby si na mě brousili zuby. Jeden takovej totálně slizkej řekl: "Á čerství masíčko se na nás přišlo podívat." myslela sem že ho nakopnu. 

Hodně často se mi stává, že mluvim rychlejc než přemýšlím a teď zase moje noha byla rychlejší než mozek. Prostě sem ho nakopla a on stál tak nešikovně že sletěl z terasy dolů na trávník.

Všichni upíři se hned běželi podívat na kraj terasy a teď přišla moje chvíle. Nechtěla sem je všechny pobít a tak sem radši jen utekla dovnitř do tý plesnivice. Vyběhla sem z toho pokoje ve kterym sem předtím byla jinejma dveřma a zase sem byla v nějaký chodbě. Rychle sem hledala nějaký jiný schody abych našla kluky. Došlo mi, že všichni upíři co byli dole v tom obýváku už byli na terase, teda některý sem si pamatovala. Otevírala sem všechny dveře co mi přišly do cesty, ale kluky sem za boha nikde nemohla najít. Pak sem naštěstí doběhla ke schodům, jenže v tu chvíli mě něco napadlo. Otočila sem se a co nejrychleji sem sprintovala zpátky. Nechala sem totiž otevřený dveře na tu terasu a to by mohla být moje osudová chyba. Rychle sem doběhla do toho pokoje a připlížila sem se k těm dveřím a zabouchla sem je. Jenže to už sem kapku nedomyslela. Ty upíři už samozřejmě na tý terase nebyli, taky co by tam tak dlouho dělali. 

__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Natt♥