Perfect life? Never!

33. Část

DALŠÍ ČÁST DÁM AŽ TADY BUDE MIN 5 VOTES.. :)

Amy

Probudila jsem se až ráno, ani se nedivím byla jsem naprosto vyčerpaná.. Harry ještě spal vedle mě opřený o stěnu, seděl hned vedle mě na modré plastové židli na chodbě před pokojem od Nialla, probudila mě až vizita, která mířila Niallovi do pokoje, rychle jsem vystřelila ze židle a napochodovala si to ke dveřím, vím je to neslušné, ale já jsem musela vědět o čem se tam baví, přiložila jsem ucho na dveře a poslouchala.

„Co to děláš?“ Já ho zabiju, fakt, že jo. „Pfuj, jsem se tě lekla, poslouchám ne, tak mlč, jsou tam doktoři.“ Čekala jsem, že mě zprdne, že se to nedělá, no on vstal a přiložil i svoje ucho na dveře. Vypadá to s ním docela dobře, probouzet ho začneme zítra, uvidíme jestli dneska nenastanou žádné komplikace, doufejme, že ne, kdyby se cokoliv dělo, opakuji cokoliv, tak hned volejte, hned je to jasné, jo a ta jeho snoubenka, tu bych tu už dneska pustil, ale jen na chvíli, nechceme mu ten stav ještě zhoršovat, možná když na něho bude mluvit, šeptat, že to pomůže no uvidíme, ale ať tu nikdo jiný nechodí, za tři hodiny ho tady přijdu zkontrolovat, jestli se něco bude dít tak hned volejte.. tímto ukončuji vizitu, můžete jít.

Slyšeli jsme celý jejich rozhovor, divím se, že jsme dokázali s Harrym tak rychle zareagovat a hned po tom co řekl doktor, tímto ukončuji vizitu, můžete jít. Jsme doslova odskočili od dveří a „Nenápadně“ si sedli na židle a ‚Jakoby‘ si povídali. Ano vážně jsme byli nenápadní….

„Slečno, vy tam můžete jít, tady sestra vám dá plášť a vy pane, prosím počkejte tady, Jo a slečno jenom na půl hodiny..“ „Děkuji sestři“

***

Vešla jsem do pokoje, a hned mi oči sklouzli na Nialla, ležícího Nialla, který vypadal jenom jako tělo bez duše, byl bledý jako stěna, hlavu měl celou zavázanou a dýchal jenom díky těm neustále pípajícím přístrojům a to jsem si celou tu dobu myslela, že má být  nemocnici ticho, ne ono má v nemocnici jenom neustále něco pípat.. už mě to docela leze na nervy. No zpět k Niallovi, chytla jsem mu ruku, a ‚Pevně‘ stiskla, z ruky mu čouhali hadičky. Připadala jsem si tam jak v nějakém hororu.. nejstrašidelnější horor podle skutečné události.

„Nialle, co si mi to udělal, proč Nialle, proč?“ Takhle na něho mluvím už snad deset minut, no nic, nereaguje. „Miluji tě Nialle, navždy.. musíš to vědět, vím, že to víš, ale chci ti to říkat každý den, dalších několik desítek let, Nialle ty to musíš přežít, musíš. 4ekáme miminko, bude celé po tobě, chci aby si ho viděl, vychovával se mnou a abychom žili spolu a šťastně a.. NIALLE!!“ Probírá se, začal mrkat.. už asi po 150 jsem zmáčkla to jejich tlačítko na přivolání sestry..“ Sestro, mrká, probouzí se.“

Hned se sestrou přiběhl i doktor, odtáhl mě od postele dál a začal tam kontrolovat vše co se dalo, Nialla, jeho zorničky, hlavu,  a hlavně přístroje, zdálo se to všechno být v pořádku, teda mě se to tak zdálo, najednou do pokoje vtrhl Harry. „Co se děje, proč tu všichni běží?“ „Harry, on mrkal, probouzí se“ skočila jsem Harrymu do náruče, byla jsem jak malá holka, co dostala plyšáka. „Sestro odveď je prosím, musíme provést vyšetření, prosím slečno, pane, opusťte prosím místnost“

‚Rozkaz‘ doktora jsme uposlechli a vydali se na chodbu, Harry mi tam hned předal kafe, bylo polo prázdné, takže nejspíš Harryho, bylo mi to jedno, vypila jsem ho na ex, a sedla si, dýchala jsem jako bych právě doběhla maratón, byla jsem strašně nervózní, co když bude nevím jak to říct pošahaný, bude z něj magor, no co? Přeci mu operovali mozek, nebo co když si mě nebude pamatovat, to bych asi nedala.. Modlím se, modlím se ke všem bohům na světě (A to jsem normálně ateistka- ten co nevěří).

Asi po dvaceti minutách vyjde z dveří doktor i se sestrou, sestra se usmívá, ale doktor má kamennou tvář, nevím co si o tom myslet. „Je dá se říct v pořádku, pamatuje si všechno, toho jsme se nejvíce obávali, že ztratí paměť no nestalo se tak, díky bohu, bolest cítí, což e taky dobře, můžeme tak vyloučit necitlivost, na otázky také odpovídal, dá se říct smysluplně, takže by to mělo už být jenom lepší.“ Hned jsem se musela pousmát. Harry se začal ‚Smát‘ hned jak doktor vyslovil slovo smysluplně, musela jsem do něj drknout. „A můžeme za ním?“ „Dobře, ale jenom na chvíli, teď už musím, kdyby něco zase zvoňte, nashle.“ „Neshledanou.“

„Amy jdi napřed, já zavolám klukům do vili, pak přijdu“ Kývla jsem  vešla do pokoje, tam se na mě už snažil usmát Niall, už nevypadal tak jako před půl hodinou, polomrtvý, bledý a bez jakýkoliv známek života, teďka tady ležel kluk, kterého miluji, usmívá se na mě a má nějakou už konečně tu barvu v obličeji „Proč si mi to neřekl ty blázne, ani nevíš jak jsem se o tebe bála, jak se cítíš, jak ti je, proč si mi to neřekl“ „Nějak moc otázek nemyslíš?.. Amy, já nechtěl jsem tě zbytečně strachovat, Amy já, já tě strašně miluju, nejvíce na světě, jenom tebe“ „tak to jsme si nedomluvili Nialle, to teda ne“ Začala jsem na něj hrát divadlo.. začíná se mi to líbit, já vím, neměla bych, ne teď když je v takovém stavu, vím, ale já to už nevydržím a chci aby měl další důvod bojovat. „Co? Nechápu“ „Nialle, tohle jsme si nedomluvili, jak miluješ jenom mě? Co to meleš?“ chudák, kdyby jste ho teďka viděli, ten jeho výraz, ne už ho nemůžu dál trápit, nejde to. „Niall, já, ty, čekáme miminko, tak jako pak, že miluješ jenom mě.“

Nic neřekl, Nic. Už jsem se začínala bát, že ho třeba nebude chtít a okamžitě jsem si v duchu začala nadávat, že jsem mu to řekla, když v tom mu začali kapat slzy, jedna za druhou.

Tááák.. další část.. :DDD rozhodla jsem se, že už dám asi jenom jednu část + epilog .:D:DDD DĚKUJI VŠEM CO TENTO PŘÍBĚH ČETLI A ČTOU, JTE ÚŽASNÍ.. VÁŽNĚ..

 No dále se vás chci zeptat..

Hned jak dokončím tento příběh, tak začnu psát nový, bude z období 1. Světové války, ale nebude jakoby z války, ale z města, bude to bráno jako z pohledu lidí, co si žijou ‚Klidný‘ život. :DD myslíte, že by to bylo dobrý?. Já teda jako mám takové knížky ráda s historii a na Wattpadu jich moc není, a na toto téma jsem ještě na žádnou nenarazila. .:DD

Kdyžtak napište do komentu.. :**