Why me HYUNG?

//

Vyděšeně jsem sledoval svůj display. Jak to, že tak rychle zjistil mé telefonní číslo?! Rozhodl jsem se ho ignorovat. Uvelebil jsem se pořádně v posteli a zavřel jsem oči. Pomalu jsem upadal do říše snů, když v tu mi někdo zazvonil na dveře.

Nebydlím sám, jen jsou máma s tátou věčně na cestách, takže jsem doma sám. Líně jsem se zvedl z postele. Šouravým krokem jsem došel ke dveřím. Podíval jsem se skrz kukátko, ale nikoho jsem tam neviděl. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se.

Nikdo nikde nebyl, ani nalevo a už vůbec ne napravo. Chtěl jsem vyjít na práh ven, ale do něčeho jsem kopl. Podíval jsem se dolu. Ležela tam černá růže. Znovu jsem se začal rozhlížet kolem. Překvapilo mě, že neprojelo ani auto.

„Aiiish.."Řekl jsem si a růži jsem zvedl. Když jsem jí zvedal, nemohl jsem si nevšimnout, že z ní vypadl kousek papírku. Sehnul jsem se pro něj. Něco bylo zvláštní. Růže i ten papírek voněli příjemnou melounově skořicovou vůní. Hluboce jsem si přivoněl k růži. Ta vůně je přímo omamná. Podíval jsem se na papírek, co jsem měl v ruce. Byl přeložený, na obou stranách byli iniciály mého jména. Papírek jsem beze strachu otevřel a pomalu četl.

Daddymu se nelíbí, že ho ignoruješ, i když tě vidí. :)

Mé srdce vynechalo úder. Upustil jsem růži i s papírkem. Zběsile jsem se začal rozhlížet všude kolem, kde by mohl být. Avšak nikoho jsem neviděl. Zalezl jsem do svého domu a za bouchl za sebou dveře. Opřel jsem se o ně a zády sjel až na zem. Třásl jsem se, protože je to poprvé, co se mi něco takového děje. Mám strach a nevím co mám nebo nemám dělat. Rozbrečel jsem se.

Nevím, jak dlouho už tu sedím. Vím jen, že mám nehorázný hlad. Rozhodl jsem se proto, že vstanu a půjdu si dát něco k jídlu. Už jsem se podpíral, ale někdo mi znovu zazvonil na zvonek. Leknutím jsem spadl na kliku od dveří a bouchl se do hlavy. Na chvíli byla tma. Slyšel jsem jen, jak někdo neustále zvoní a klepe na dveře. Usnul jsem. Spadl jsem do té nádherné tmy.

23:56

„Jungkooku! Konečně si se probral!"
Promluvil na mě, mě až moc známý hlas. Otevřel jsem oči a viděl jsem siluetu kluka. Ležel jsem v obýváku na gauči. Snažil jsem se zaostřit, ale nijak moc extra mi to nešlo. Po nějaké chvíli se mi to povedlo a já přišel na to, kdo mi nejspíš zachránil život. Byl to Jimin.

„Jimine.." Potichu jsem špitl. Pořád mě z toho pádu bolela hlava, a tak jsem se neodvážil mluvit moc nahlas. Bohužel Jimin měl v tomhle opačný názor. Chytl mě za ramena a jemně semnou třásl.

„Co se tu dělo?!" Vykřikl na mě. Neodpověděl jsem mu. Bál jsem se, že když mu řeknu co všechno se událo, tak že se mi vysměje. Dokonce ani Jimin neví, že jsem na kluky. A už vůbec mu nechci říkat o té psycho seznamce. To by dopadlo ještě hůř, kdybych mu řekl, že mě sleduje nějaký týpek, kterého neznám, ale on mě ano.

„Aiisshh.. Mezitím co si byl mimo ti přišel tenhle puget s krabičkou." Otočil hlavu směrem k stolku, co tu mám. Rychle jsem si sedl a pohledem hypnotizoval ten puget. Puget černých růží...