Why me HYUNG?

/////////////////

„Jungkookie?" Pronesl Taehyung, když hladil mladšího konejšivě po hlavě. Čekal odpověď, která stejně nepřišla. Jungkook se bál odpovědět. Neví co od něj může čekat, proto si řekl, že mu bude odpovídat jen zřídka.
V místnosti bylo hrozné ticho pro oba dva chlapce. Staršího to mučilo, zatímco mladší byl víc a víc nervózní. To ticho prolomil Taehyungův smutný povzdech.
„Můžeš jít" Šeptl, když vstával od Jungkooka, který se na něj se štěstím v očích podíval. Bylo mu líto, že se na něj poprvé podíval takhle. Jen chtěl, aby ho konečně někdo miloval, ale to je asi marné.
„Do chvíle, ať tě tu nevidím" Otočený zády k mladšímu se Taehyung snažil zadržet své potoky slz, které se zrovna draly na povrch. Bolí ho to, tak zatraceně ho bolí ztráta osoby, kterou miluje už od útlého věku. Doufal, že mu dá šanci, ale zmýlil se. Jungkook nevěděl, co má dělat. Najednou jakoby chtěl zůstat, ale druhá strana chtěla spíš dolů, kde na něj budou čekat jeho přátelé, rodina ale ne nikdo, kdo by ho miloval tak, jako ho miluje právě Taehyung.

„P-proč mě necháváš jít?" Zašeptal mladší, když vstával z postele, aby se mohl převléknout. Je to zvláštní. Před tím mu Taehyung dokola opakoval, že je jen jeho, a že ho nikam nepustí a teď mu dává možnost odejít bez následků. Chudák starší nemohl přes bolest ani pořádně odpovědět. Jeho srdce krvácelo od bolesti, kterou tam zasadilo jeho rozhodnutí, ale ví že musí být silný. Nemůže mu ukázat, že mu na něm opravdu záleželo, protože to stejně nedokáže.

„To není tvá starost" Vydal ze sebe jedním nádechem, aby Jungkook nepoznal, že pláče.
„Už o mě nikdy neuslyšíš. Nechám tě být a budeš mít ten život, který jsi žil před tím. Teď Odejdi" Starší bez dalších řečí opustil místnost. Nejdříve pomalu, ale jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, začal prchat. Pryč od Jungkooka. Pryč od bolesti. Pryč od citů, prostě pryč od celého jeho života...